My tu budeme bydlet do léta!: Jak jsem vykopla drzou manželovu rodinu a vyměnila zámky.
Zvonek u dveří najednou hlasitě zazněl skoro to znělo jako výstražné sirény. Letmý pohled na hodiny: sobota, sedm ráno. Jediný den, kdy jsem plánovala konečně se vyspat po uzavření čtvrtletní závěrky, ne přijímat návštěvy. Na videotelefonu vidím tvář švagrové. Eva, sestra mého manžela Tomáše, vypadala odhodlaně, jako by se chystala dobýt Národní muzeum, a za zády jí trčely tři rozcuchané hlavy dětí.
Tomáši! zavolala jsem, aniž bych zvedla sluchátko. Tvoje rodina. Řeš to.
Můj muž se vyvalil ze ložnice, přitom si převracel kraťasy naruby. Už věděl: když mluvím takovým hlasem, je jasné, že moje trpělivost s jeho příbuzenstvem klesla na nulu. Zatímco blekotal cosi do sluchátka, já už stála v předsíni s rukama založenýma na prsou. Můj byt moje pravidla. Tuhle třiapůlku v centru Prahy jsem si koupila dva roky před svatbou, hypotéku jsem splácela krví i potem, a poslední po čem jsem toužila, bylo mít tu cizí lidi.
Dveře se rozlétly a do mého voňavého, čistého bytu vtrhl doslova cirkus. Eva, ověšená taškami, dokonce ani nepozdravila. Jen mě bokem odstrčila, jako bych byla komoda.
No díky bohu, jsme tu! vydechla, a všechny jejich věci skončily na mé italské keramické dlažbě. Jitko, postav rychle vodu na čaj, děti mají po cestě hlad.
Evo, odpověděla jsem klidně, ale Tomáš jen stáhl hlavu mezi ramena. Co se to tu děje?
Tomáš ti nic neřekl? nasadila výraz nevinnosti. Doma máme rekonstrukci! Bourají stropy, trubky mění, prach všude. Nedá se bydlet. Bude to jen na týden. Však v takhle velkém bytě vám nebude vadit, že nás tu je víc. Je tu hromada volného místa.
Zaměřila jsem pohled na Tomáše. Usilovně studoval strop, asi správně tušil, že ho večer čeká soudný den.
Tomáši?
Ale Jitko, je to jen sestra Kam by s dětmi šli, když se nedá být doma? Fakt jen na týden.
Týden, zopakovala jsem. Sedm dní přesně. O jídlo se postaráte sami, děti neběhají po bytě, na pracovní pokoj metr daleko, a po desáté večer klid.
Eva protočila oči: Jsi děsně přísná, jak dozorkyně na Pankráci. Fajn, kde budeme spát? Doufám, že ne na zemi?
Tak začalo peklo.
Týden se natáhl na dva. Pak na tři. Můj pečlivě zařízený byt se měnil v chlív. Předsíň byla plná špinavých bot, o které jsem zakopávala. V kuchyni chaos: mastné fleky na stole, drobky, lepkavé louže. Eva se chovala spíš jako paní domu a ne host.
Jitko, co tam máš v lednici, že nic není? vyčetla mi jednou večer, když otevřela prázdné police. Děti chtějí jogurty, my s Tomášem bychom si dali maso. Vždyť vyděláváš dobře, mohla bys se o rodinu postarat.
Máš kartu i obchody, můžeš jít nakoupit. Dovoz ti klidně doveze kdykoliv, ani jsem nezvedla oči od počítače.
Lakomec, práskla dvířky ledničky tak, až zacinkaly sklenice. Stejně si s sebou do hrobu nic nevezmeš.
Ale skutečná hranice přišla, když jsem jednou přišla dřív z práce a najednou našla neteře a synovce v naší ložnici. Nejstarší skákal na mé posteli s ortopedickou matrací za cenu malého auta, a nejmladší… Nejmladší kreslila po zdi. Mojí rtěnkou. Limitovanou Tom Ford.
Vypadni z toho pokoje! zařvala jsem tak, že děti utekly na všechny strany.
Na hluk přiběhla Eva. Když uviděla pomalovanou tapetu a zlomenou rtěnku, jen rozhodila ruce: No a, děti jsou děti! Pár čar na zdi, to umyješ, ne? Rtěnka? Bože, kousek vosku. Koupíš si novou. A víš, co jsme slyšeli? Ta rekonstrukce se protáhne řemeslníci jsou neschopní. Tak si tu ještě do léta s vámi pobudeme! Aspoň nebudeš mít s Tomášem nudu, bude veselo!
Tomáš stál bokem a mlčel. Hadrový chlap.
Beze slova jsem odešla do koupelny, abych něco neprovedla. Musela jsem se nadechnout.
Večer šla Eva do sprchy a mobil nechala na kuchyňském stole. Rozsvítil se notifikací. Běžně necítím potřebu číst cizí zprávy, ale tady text vyskakoval velikými písmeny na zamčené obrazovce. Zpráva od Marcela Pronájem:
Evo, peníze za další měsíc došly. Nájemníci jsou spokojení, ptají se, jestli můžou zůstat až do srpna?
A vzápětí bankovní SMS: Příchozí platba: +28 000 Kč.
Ve mně něco cvaklo. Okamžitě mi to došlo. Žádná rekonstrukce není. Ta drzá vykutálená holka pronajala svůj byt na Airbnbu nebo jak, kasíruje peníze, a sama se nastěhovala ke mně zadarmo. Ušetří za jídlo i energie, navrch dostává nájem. Geniální plán. Na můj účet.
Vytáhla jsem mobil a vyfotila displej. Třásly se mi ruce? Ne. Cítila jsem místo toho chladné rozzuření.
Tomáši, pojď na kuchyň, zavolala jsem ho.
Když přišel, prostě jsem mu ukázala fotku. Přeběhl očima text, zrudnul, zbledl.
Jitko, třeba je to omyl?
Omyl je, že je tu ještě nesbalil a nevyhodil za dveře, řekla jsem chladně. Máš na vybranou. Do zítřejšího oběda tu prostě nejsou, nebo tu nebudeš ani ty. Se svojí maminkou, sestřičkou a tím vaším cirkusem.
Kam půjdou?
Je mi to jedno. Klidně pod most, nebo do Prezidenta, jestli na to mají.
Ráno Eva vesele oznámila, že jde do obchodů prý si vyhlídla nádherné kozačky (asi za peníze z nájemného). Děti milostivě nechala Tomášovi, který si vzal volno.
Počkala jsem, až za ní zabouchnou dveře.
Tomáši, obleč děti a běž s nimi na dlouhou procházku. Do Stromovky. Neváhej.
Proč?
Bude tu deratizace proti škůdcům.
Když byl Tomáš s dětmi pryč, volala jsem první klíčovou službu a hned druhý hovor na místní policii.
Hra na rodinné vztahy skončila. Začala čistka prostoru.
V hlavě mi zněla včerejší Tomášova slova: Třeba je to omyl? když jsem sledovala zámečníka, jak mění vložku v zámku.
Žádný omyl. Jen studený rozum.
Zámečník, robustní chlap s kérkou Českého lva na předloktí, pracoval rychle.
Pěkné dveře, uznale pokýval. Ale tenhle zámek, to už je smrtící past. Tady už bez flexy nikdo nevleze.
A přesně to potřebuji. Jistotu.
Převodem jsem mu poslala sumu, která by stačila na luxusní večeři v Grand Cru, ale klid stál mnohem víc. Pak jsem se vrhla na věci. Bez sebemenšího sentimentu. Do velkých černých pytlů těch na 120 litrů jsem naházela vše: Evin prádlo, dětské punčocháče, hračky, rozházené věci po obýváku. Nebalila jsem to s citem. Napěchovala jsem to. Evinou kosmetikou byla přeplněná celá koupelna jedním pohybem jsem ji smetla do pytle.
Za čtyřicet minut trůnila na chodbě hromada pěti černých pytlů a k nim dva kufry.
Když se ozval zvuk výtahu a vystoupil policista, už jsem stála ve dveřích s papíry.
Dobrý den, pane strážmistře, podala jsem list vlastnictví a občanku. Majitelem bytu jsem pouze já. Právní nárok na pobyt tu nikdo další nemá. Prosím přítomnost z důvodu možného narušení domovní svobody.
Mladý policista znuděně listoval papíry.
Příbuzní?
Už bývalí, ušklíbla jsem se. Spor o majetek přešel do války.
Eva přišla asi za hodinu. S leskem z nových nákupů z Pařížské, spokojená a bezstarostná. Když spatřila pytle a mě na prahu s policistou, úsměv jí okamžitě zmrzl.
Co to má být? vyštěkla, ukazujíc na věci. Jitko, jsi se zbláznila? To jsou MŮJ majetek!
Přesně tak, založila jsem ruce na prsou. Vezmi si je, a odejdi. Hotel zavřen.
Chtěla vběhnout dovnitř, ale policista jí zatarasil cestu.
Paní, bydlíte tady? Máte registraci?
Já já jsem manželova sestra! My tu jsme jen na návštěvě! otočila se na mě, obličej jí planul vzteky. Ty krávo, kde je Tomáš? Zavolám mu hned!
Volat můžeš, pokrčila jsem rameny. Ale nezvedne to. Právě vysvětluje dětem, proč jejich máma tak ráda podniká.
Eva vytáčela jeho číslo. Hláška, pak zaneprázdněno. Tomáš evidentně narostl páteř. Nebo ho děsí rozvod a ví, že u soudu by nevyhrál vůbec nic.
Ty na to nemáš právo! hystericky řvala, házela taškami o zem. Z jedné vypadla krabice s lodičkami. Děláme rekonstrukci! Kam mám s dětmi jít?!
Nelži, přistoupila jsem k ní blíž, pohlédla jí do očí. Pozdravuj Marcelu. A zeptej se, jestli nájemníci protáhnou smlouvu až do srpna, nebo budeš muset byt vyklidit pro sebe?
Úplně ztuhla. Jak z propíchnutého balónku z ní vyprchal vzduch.
Jak víš
Nemáš nechávat nezamčený mobil, manažerko, odsekla jsem. Týden jsi žrala za moje peníze, ničila mi byt a vybírala jsi nájem. Gratuluju. Teď poslouchej vezmeš pytle, všechno si odneseš, a pokud tě nebo tvoje děti ještě jednou zahlédnu poblíž domu, nahlásím tě na finančák za nelegální pronájem. I na policii kvůli ztracenému zlatému prstenu a hádej, kde ho najdou, když je bude zajímat obsah pytlů?
Prsten byl samozřejmě v mém sejfu ale to Eva nevěděla. Zbledla tak, že make-up vypadal jako maska.
Tys zrůda, Jitko, zasyčela. Bůh tě potrestá.
Bůh má plno, odsekla jsem. Ale já jsem teď svobodná. A tenhle byt taky.
Rvala pytle do náruče, nadávala, trupky jí vypadávaly z kabelky a třesoucíma se rukama svolávala taxi. Policista to sledoval s lehkým pobavením, jasné bylo, že protokol nebude muset psát.
Když za ní zabouchl výtah a odvezl Evu, její tašky a její sny, otočila jsem se ke strážníkovi.
Děkuju za pomoc.
Obraťte se, když bude třeba. Ale především si prostě dávejte pořádné zámky, pousmál se.
Vešla jsem do bytu a zamkla. Nový zámek klapnul hutně, bezpečně. Ve vzduchu byl cítit chloramin úklid podle plánu.
Tomáš přišel asi za dvě hodiny. Sám. Děti předal Evě dole u vchodu, když nakládala pytle do auta. Opatrně prošel bytem, jako by čekal, že se zpoza rohu vyřítí sudí.
Jitko ona je pryč.
Vím.
Hrozně ti tam nadávala
Je mi fuk, co kvičí krysy, když je vyháníš z lodi.
Seděla jsem v kuchyni, pila čerstvou kávu ze svého oblíbeného hrnku celého. Na stěně už nebyla rtěnková kresba uklidili. A v lednici byly jen moje potraviny.
Věděl jsi o tom nájmu? zeptala jsem se, aniž bych na něj koukala.
Ne! Přísahám, Jitko! Kdybych to věděl
Stejně bys raději mlčel, konstatovala jsem. Teď poslouchej, Tomáši. To byla poslední šance. Jakmile se tu zkusí s tvojí rodinou něco podobného, tvoje kufry budou stát vedle jejich pytlů. Rozumíš?
Hbitě přikývl. Věděl, že to myslím vážně.
Napila jsem se horké kávy. Byla dokonalá. Silná, chutná a hlavně vychutnaná v tichu mého vlastního bytu.
Takhle padne koruna pravé vládkyni. Sedí mi dokonale.
