Olga celý den chystala oslavu Silvestra: uklízela, vařila a prostírala sváteční stůl. Byl to její první Nový rok ne s rodiči, ale s milovaným mužem. Už třetí měsíc bydlela u Tolika v jeho bytě. Byl o 15 let starší, rozvedený, platil alimenty a občas si rád přihnul… Ale to všechno bylo Olině jedno, když ho milovala. Nikdo nechápal, čím si ji získal: nebyl hezký, spíš naopak, povahu měl protivnou, byl lakomý až hrůza a peníze nikdy neměl. A když měl, byly jen pro něj. A právě do tohohle zvláštního “zjevu” se Olina zamilovala. Ola celé tři měsíce doufala, že Tolik ocení, jak je hodná a šikovná hospodyňka. A že ji určitě bude chtít za ženu. Často říkal: “Musíme spolu chvíli žít, abych poznal, jaká jsi hospodyně. Co když jsi stejná jak moje ex?” Jaká přesně byla jeho ex, to byla pro Olinu záhada – nikdy o ní nic neřekl. Proto se snažila co nejvíc: nehádala se, když přišel opilý, vařila, prala, uklízela, nakupovala jídlo za své (co kdyby si Tolik myslel, že je zlatokopka), silvestrovský stůl také prostřela za své peníze. Dokonce mu koupila nový mobil jako dárek. Zatímco Olina připravovala oslavu, její Tolik taky nezahálel a “připravoval se” po svém – opil se s kamarády. Domů přišel v náladě a oznámil, že na Silvestra přijdou jeho kamarádi, které Olina neznala. Stůl už byl prostřený, do půlnoci zbývala hodina. Olina měla zkaženou náladu, ale snažila se ovládat, přece nebude jako jeho bývalá. Půl hodiny před půlnocí se k nim vřítila parta opilých cizích lidí. Tolik okamžitě rozveselený, posadil všechny ke stolu a pařba pokračovala. Olinu hostům ani nepředstavil a nikdo si jí nevšímal – bavili se spolu, pili, smáli se svým vtipům. Když Olina oznámila, že za dvě minuty je Nový rok a měla by se nalít sklenka šampaňského, pohlédli na ni, jako by přišel vetřelec. „A kdo to je?“ zeptala se udýchaně jedna z dívek. „Spolubydlící do postele,“ rozesmál se Tolik a ostatní jeho vtipu přikývli smíchem. Jedli Olčino jídlo a přitom si z ní dělali legraci. O půlnoci se smáli její naivitě a chválili Tolika za „chytrost“, že si našel domácí služku zdarma. Tolik se jí nezastal, smál se s nimi, cpal se jídlem, které Olina koupila a uvařila, a choval se k ní jako ke kusu hadru. Olina tiše odešla, sbalila si věci a vrátila se k rodičům. Tak ošklivý Silvestr ještě nezažila. Máma pronesla své obvyklé: „Já ti to říkala.“ Táta si oddechl a Olina, po vylití všech slz, konečně sundala růžové brýle. Za týden, když Tolikovi došly peníze, objevil se u Oliny a dělal, jako by se nic nestalo: „Proč jsi vlastně odešla? Urazila ses? A hele, to je fakt super, ty si vegetíš u rodičů a u mě v ledničce visí myš!“ A když Olina nejevila zájem o smíření, zkusil to drsně: „Začínáš se chovat jak moje bývalá!“ Olina byla tak v šoku, že nevěděla, co říct. Celou tu dobu si v hlavě představovala, jak mu jednou všechno poví, ale teď byla jen zticha. Jediné, čeho byla schopná, bylo poslat ho do háje a zabouchnout za ním dveře. Tak začal pro Olinu nový život – od Silvestra.

Olina už od rána lítala po bytě jak šílená: uklízela, vařila, strojila stůl na Silvestra. Bylo to totiž její první slavení Nového roku ne s rodiči, ale s milovaným člověkem.

Třetí měsíc bydlela s Tondou v jeho (skromném, nevyluxovaném) bytě. On byl o patnáct let starší, rozvedený, na syna platil alimenty a občas se rád napil no, drobnosti, které člověk přehlédne, když je zamilovaný, že jo. Nikomu nikdy nebylo jasné, čím ji vůbec okouzlil: nebyl žádný krasavec, spíš by jeden řekl, že je dost šeredný, povahu měl hroznou a byl lakomý na minutu přesně; peníze věčně nikde, a když už, investoval je jen do sebe. Ale Olinka byla hotová, zamilovaná až po uši do tohohle zázraku přírody.

Olina pořád doufala, že Tonda jednou ocení, jak je pracovitá a hodná ženská, a že ji požádá o ruku. Tonda míval plné kecy teda, filozofoval: Musíme spolu aspoň chvíli žít, abych věděl, jestli nejsi stejná jako ta moje ex. Kdo byla jeho bývalá, zůstávalo záhadou, protože na to nikdy neřekl nic konkrétního. Olinka se ovšem snažila, jen co to šlo: mlčela, i když přišel ožralý, vařila, prala, uklízela, a nákupy platila ze svého (co kdyby si Tonda myslel, že je na peníze). Novoroční hostinu připravila samozřejmě taky z vlastní kapsy. A ještě k tomu koupila Toníkovi nový smartphone jako dárek.

Zatímco se Olina po bytě otáčela jak stolek v hospodě, její drahý si připravoval oslavu po svém. To znamená, že seděl s kamarády v knajpě a popíjel. Domů dorazil povznesené nálady a slavnostně oznámil, že na Silvestra přijdou jeho kamarádi. Samozřejmě jeho, žádné její, a ona je nikdy v životě neviděla. Olina to všechno stihla nachystat, když do půlnoci chyběla hodina. Náladu měla no, jako když sníte vlašák třetí den po záruce, ale kousala se do jazyka, protože přece nebude jako jeho ex.

Půl hodiny před půlnocí jim do bytu napadla smečka opilců, mužů a žen. Tonda byl najednou ve svém živlu, rozsadil všechny kolem stolu a jelo to: panáky, smích, jejich vtipy, jejich svět. Olinu Tonda ani nepředstavil, byla tam tak nějak do počtu a nikoho vlastně nezajímala. Jen tam seděla a koukala, zatímco oni rejdili v její bramborové kaši. Když deset minut před půlnocí Olinka nesměle připomněla, že už by se mělo nalít šampaňské, podívali se na ni jak na popeláře v baletním sále.

A kdo to vlastně je? zahlásila jedna navoněná slečna rozpitým hlasem.

To je ta, co se mnou sdílí postel! zachechtal se Tonda a všichni se rozesmáli jakoby řekl vtip roku. Smáli se její naivitě a chválili Tondovi, že hezky vymákl domácí služku zadarmo. Tonda se smál s nimi, cpal se jejími jednohubkami a ještě si o ni otíral boty.

Odplížila se do ložnice, tiše sbalila pár věcí a šla zpátky k rodičům. Tak šeredný Silvestr snad neměla ani v pubertě. Mamka jen prohodila: Já ti to říkala. Táta si úlevně oddychl a Olina, když se vybrečela do polštáře, sundala si ze srdce všechny růžové brýle, co kdy měla.

Za týden se Toník, když mu došly peníze, přišoural na návštěvu a vesele se zeptal: Tak co, uražená, že jsi zmizela? Copak si myslíš, že u mě v lednici roste sýr? Chováš se jako moje ex!

Takový vrchol drzosti Olinu úplně odrovnal. Tolikrát si představovala, jak mu to pořádně natře a když na to došlo, zůstala stát a lapala po dechu. Nakonec zvládla jen to jediné: poslala ho k šípku a zabouchla mu před nosem.

A tak Olině začal od Nového roku nový život a zjevně nebyl vůbec k zahození.