Jedna dcera pro dvě matky
Mezi Lucií a Karlem vzplanula láska okamžitě, na první pohled. Chodili spolu už měsíc, když Karel během jednoho večera povídá:
Lucie, vezmeš si mě? a ona byla překvapená.
Jak? Jak si tě mám vzít? Vždyť jsme spolu teprve měsíc.
No právě, měsíc stačí, abych pochopil, že jsi můj osud Bez tebe nemůžu žít a žádná jiná pro mě neexistuje
Karle, vlastně souhlasím, tiše se zasmála a přitiskla se k jeho hrudi.
Lucie, nebylo to příliš rychlé? nechápala její maminka tohle rychlé rozhodnutí své dcery, nejsi náhodou těhotná?
Maminko, co tě to napadá? Samozřejmě že ne. Jen Karel říká, že beze mě nemůže žít, a já taky Prostě taková je naše láska, mami.
Brzy všichni, kteří se pozastavovali nad jejich rychlou svatbou, pochopili, že ti dva k sobě patří. Měli krásné manželství a každý viděl, jak si Karel Lucie váží a jak ji s láskou opečovává. Lucie ho milovala a snažila se o něj starat.
Jejich láska byla upřímná, ale jedna věc jim kalila štěstí. Oba toužili po dítěti, ale vytoužené těhotenství ne a ne přijít.
Karle, měli bychom se oba nechat vyšetřit, možná je nějaký důvod, proč nemůžu otěhotnět.
Souhlasím, řekl Karel okamžitě.
Kolik nadějí, lékařů, cest a modliteb, ale všechno marné. Lucie nikdy nemohla otěhotnět.
Lucie, napadlo mě, že bychom mohli zajít do dětského domova vzít si dítě a vychovávat ho jako vlastní, navrhl nesměle Karel.
Ano, vyhrkla Lucie, už dlouho o tom snila, ale bála se, že by s tím Karel nesouhlasil. Taky jsem o tom uvažovala
Tak pojedeme, řekl Karel, znám jeden dětský domov, když se vracím z pracovních cest, vždy kolem něj projíždím, a tam jsem si to uvědomil.
Když Lucie s Karlem přijeli do dětského domova, mezi desítkami nedůvěřivých a unavených dětí přišla k Lucii jedna tříletá holčička, blonďatá s modrýma očima, objala ji za kolena.
Maminko, zavolala radostně, a Lucie ji nemohla pustit.
A tak se u nich doma objevila dcera Libuška, veselá holčička s nakažlivým smíchem. Lucie konečně pocítila opravdové mateřství, její city mohly naplno propuknout. Moc Libušku milovala. I Karel zbožňoval svou dcerku.
Všechno bylo v pořádku. Žili v malém městečku, kde se skoro každý zná. Samozřejmě sousedi a známí věděli, že Libuška je adoptovaná. Dokud byla malá, žádný problém nenastal. Ale čas plynul, Libuška rostla, chodila do školy, a jednoho dne jí někdo řekl, že není jejich vlastní dcera.
Libušce bylo tehdy čtrnáct a doma explodovala.
Maminko, proč jste mi nikdy neřekli, že nejsem vaše? Vím, že jste mě vzali z dětského domova
Libuško, uklidni se, chtěli jsme ti to říct až budeš starší, abys to snáz přijala. Ale když to už někdo řekl Vždycky jsme se toho báli.
Libuška plakala, křičela, pak se uzavřela a potom zahořkla. Navíc se u ní projevovala puberta, a s rodiči byla hrubá, třískala dveřmi a občas byla nezdvořilá.
V té době přišla nečekaná tragédie. Karel zemřel při nehodě. Lucie se nemohla vzpamatovat ze ztráty bylo to před Silvestrem, metelice, auto havarovalo, když se vraceli z pracovního jednání v krajském městě. Karel často odjížděl na služební cesty a když se zdržel, posílal Lucii pohledy. Tehdy nebyly mobily.
Po smrti muže bylo Lucii čtyřicet šest. Libuška místo, aby byla matce oporou, se začala bouřit, odcházela z domu, neposlouchala, byla hrubá.
Lucie se snažila najít s dcerou společnou řeč, plakala, prosila, nikdy na ni nekřičela. Tak žily samy. Libuška rychle dospívala. Po maturitě jednou sdělila mamince:
Odjíždím do Prahy, řekla Libuška rozhodně.
Lucie zvedla unavené oči, svírala v ruce utěrku.
Chceš studovat, Libuško?
Ne, chci najít svou biologickou matku
Lucii se sevřel hrudník, zmateně se ptala:
Proč, Libuško? Nepatřím ti jako máma?
Libuška se zadívala z okna, dlouho mlčela.
Musím vědět, kdo to je. Potřebuji pochopit, proč mě nechala, proč mě opustila. Mám na to právo.
Máš, dcero, souhlasila Lucie, chápala, že žádné argumenty ji nezastaví.
Libuška už byla skoro devatenáct. Rychle si sbalila pár věcí do malé tašky, dala Lucii pusu na tvář a slíbila, že občas přijede. Libuška odešla a Lucie dlouho hleděla za ní. Lucie zůstala sama.
Dny ubíhaly pomalu. Lucie byla už dávno v důchodu, dlouhé zimní večery třídila pohledy od Karla ze staré bonboniéry, převázané stužkou. Pohledů nebylo mnoho, na posledním s jedlovými větvičkami, zubem času zažloutlém, četla: Lucinko, zdržím se asi o tři dny, stýská se mi a líbám tě, tvůj Karel.
Lucie pohladila pohled, přitiskla si ho k srdci, jako by objala svého zesnulého muže. Už je to skoro pětadvacet let, co Karel zemřel.
Lucie seděla u okna a vzpomínky ji přepadly. V poslední době zeslábla, dřív sedávala na lavičce s ženami před obchodem, teď už jen výjimečně vyjde za branku, jen cestou do obchodu a zpět.
Okna zavěšená, poštovní schránka prázdná, doma ticho. Dům se naplní radostí, když přijede Libuška s dětmi. Ale to je vzácné. Jinak je většinou sama. Na komodě stojí fotka Karla, drží malou Libušku, oba se usmívají.
Ach Karle, odešel jsi moc brzy, nechal mě tu samotnou, obracela se Lucie k muži. Jsem už úplně sama.
Domem vládne ticho, jen občas ho naruší kočka Týna, co skočí z parapetu, sem tam zamňouká u Lucie. Lucie nakrmila Týnu, vypila čaj a rozhodla se, že dnes půjde do obchodu. Vešla do pokoje, podívala se na fotografii.
Popíjela čaj, když najednou někdo zaklepal na branku. Vzpomněla si, jak Libuška tehdy oznámila, že jede do města hledat vlastní matku. Znovu a znovu si vybavovala ty chvíle. To ráno bylo zamračené a tiché. Lucie seděla v kuchyni, když někdo zaklepal na branku.
Obula se, přehodila šátek přes ramena a vyšla ven, otevřela branku. Stála tam žena, mnohem mladší než ona, s melancholickým pohledem.
Dobrý den Vy jste Lucie? hlas měl cizinka roztřesený.
Ano, a vy jste?
Žena se rozpačitě přešlapovala.
Jsem maminka Libušky tedy ta biologická jmenuji se Věra myslím, že už chápete, mluvila zmatečně.
Lucii zamrazilo. Libuška nedávno odjela, a teď matka, jak ji našla?
Stalo se něco s Libuškou, když jste tady? vyděsila se Lucie, našla vás?
Věra rychle a zmatečně vyprávěla:
Libuška je teď v nemocnici V Praze, něco se žaludkem Procházely jsme se v parku, chytila se za břicho, zbledla, sedla na lavičku, hned jsem volala sanitku.
Stály mlčky, hleděly si do očí.
Libuška mě našla už dávno, jen se bála vám to říct, Věra se rozplakala.
Ach, co tu stojíme, pojďte dál, vzpamatovala se Lucie, pojďte do domu.
Lucie nalila horký čaj a Věra u stolu povídala:
Byla jsem moc mladá, když jsem Libušku porodila. Moji rodiče byli tvrdí a donutili mě se dcery vzdát. Snoubenec okamžitě zmizel, rodiče mi vyhrožovali, že mě s dítětem vyhodí. V porodnici jsem podepsala, že se dcery vzdávám Těch let jsem žila s tím Promiňte, teď o tom, Libuška moc prosila, abyste přijela k ní do nemocnice.
Lucie okamžitě vstala.
Proč mi nezavolala?
Ukradli jí mobil, tedy kabelku. Když přijela sanitka, vzali ji do nemocnice. Kabelka zůstala na lavičce, když jsem se vracela, už tam nebyla
Bože, moje holčička, šeptala Lucie.
Sama mi dala adresu, říkala: Najdi moji mamku.
Obě ženy mlčely, pohledy se setkaly, nebyla v nich zášť, jen obavy a únava.
Pojedeme, řekla Lucie, zamkla dům a spěchaly spolu ven.
Starý autobus jel pomalu, Lucie s Věrou nejdřív mlčely, potom se pustily do hovoru.
Jsem taky sama, povzdechla Věra, můj muž zemřel před třemi lety, těžce onemocněl. Dlouho jsme spolu žili, ale dítě jsem už nemohla mít. Vím, že mě život potrestal za to, že jsem se Libušky vzdala. Ano, je to můj trest
Takže kromě Libušky nemáme nikoho, řekla Lucie.
Přesně tak Máme jednu dceru pro dvě matky odpověděla Věra smutně.
V nemocnici se ptali:
Ke komu jdete?
K dceři, k Libuši Novákové, odpověděly Lucie s Věrou současně.
Kým jste jí?
Matkami, odpověděly ženy zároveň, pak se na sebe podívaly a zasmály se.
Dvě maminky? No dobře, pojďte
Bledá Libuška ležela pod kapačkou. Když je uviděla, rozesmála se.
Maminko a maminko zašeptala.
Lucie ji políbila první.
Klid, Libuško, jsem tady s tebou, a Věra si sedla vedle.
Teď už bude všechno dobré, nejsi sama, pohladila ji Věra.
Seděly dlouho u Libušky a povídaly si.
Od té doby má Libuška dvě mámy, později přišel muž a dva synové. A Lucie s Věrou mají jednu dceru na dvě. Občas se všechny rodiny sejdou.
A to vše ukazuje, že maminka je především ta, která miluje, pečuje, je oporou v těžkých chvílích. Krev není vždy podmínka opravdové rodiny. Důležité je srdce a láska, která obstojí ve zkouškách života.
Děkuji, že jste četli. Hodně štěstí a lásky všem!
