Nech mě být! Nikdy jsem ti neslíbil, že si tě vezmu! A vůbec, odkud víš, že to dítě je vůbec moje? Možná ani není
Tak si pojď po svém, já také půjdu svou cestou, řekl Pavel, který byl ve vesnici na služební cestě, zdrcené Jitce.
Jitka tam stála, neschopná uvěřit vlastním uším ani očím. Byl to opravdu ten Pavel, který jí vyznával lásku a nosil ji na rukou? Ten Pavel, co jí říkal Jituško a sliboval modré z nebe? Před ní teď stál zmatený a podrážděný cizí muž.
Jitka plakala několik dní, rozloučila se s Pavlem nadobro, ale protože jí bylo už pětatřicet, nebyla nijak výjimečně krásná a šance na štěstí v lásce v jejích očích byla malá, rozhodla se být prostě matkou.
V určený den porodila Jitka uplakanou holčičku a pojmenovala ji Anička. Anička rostla klidně, bez protestů, matce nedělala žádné starosti.
Jako by věděla, že ať už křičí, nebo ne, stejně ničeho nedosáhne Jitka se ke své dceři chovala vcelku slušně dala jí najíst, oblékla ji, občas koupila nějakou hračku.
Ale aby ji opravdu objala, pohladila, nebo si s ní šla někam hrát to ne. To chybělo. Malá Anička se často natahovala k matce, ale ta ji od sebe odstrkovala. Furt něco dělala, měla mnoho práce, byla unavená, nebo ji bolela hlava Mateřský instinkt se u ní neprobudil.
Když bylo Aničce sedm, stalo se něco nevídaného Jitka se seznámila s mužem. A nejen to, dokonce si ho přivedla domů! Celá vesnice o tom mluvila! Jaká je Jitka lehkomyslná!
Ten muž byl taky nic moc žádná stálá práce, nebyl místní, žil bůhví kde! Těžko mu někdo věřil, dokonce podezřívali, že to bude podvodník
Jitka pracovala v místním COOPu a on u nich pomáhal vykládat zboží z auta. Právě tím začal jejich románek.
Po nějaké době Jitka toho nového přítele, kterého všichni klevetili, skutečně pozvala žít k sobě. Všichni sousedé ji kárali: Přitáhla si domů bůhvíkoho! Měla bys myslet na malou Aničku! povídali si mezi sebou. A navíc je to bručoun z nikoho nevytáhneš slovo! To určitě něco skrývá!
Jenže Jitka na nikoho nedala jako by tušila, že snad naposled uzavírá dveře do ženina štěstí.
Brzy se ale mínění sousedů změnilo. Dům Jitky, kde dlouho žádné mužské ruce nebyly, pustl a volal po opravě. Lukáš tak se nový chlap jmenoval nejprve spravil verandu, pak zalátal střechu a nakonec i plot postavil zpět.
Každý den něco dělal a dům Jitky vzkvétal. Když sousedé uviděli, že Lukáš je šikovný, začali ho prosit o pomoc i oni. On vždycky říkal: Pokud jsi starý nebo nemáš peníze, pomůžu ti jen tak. Jinak platíš buď korunama, nebo třeba jídlem.
Od jedněch si vzal peníze, od druhých zavařeniny, maso, vejce, mléko. Jitka měla zahradu, ale žádná zvířata bez chlapa to prostě nešlo.
Dřív tedy Anička byla vzácně obdarována smetanou nebo domácím mlékem, ale teď měly v lednici i smetanu, i domácí mlíčko.
Prostě, Lukáš měl zlaté ruce. A Jitka, která nikdy krásou neoplývala, se s ním úplně proměnila opravdově rozkvetla, byla veselejší, měkčí. I k Aničce začala být milejší, dokonce se usmívala, a Anička objevila, že její mamince se při smíchu dělají jamky ve tvářích.
Anička už chodila do školy. Jednou seděla na prahu domu a dívala se, jak strejda Lukáš pracuje, a v jeho rukou šlo všechno jak po másle. Pak běžela k sousedce na návštěvu.
Vrátit se ale zvládla až navečer. Když otevřela branku, zůstala stát v úžasu Uprostřed dvorku se houpaly houpačky! Hedvábně se pohybovaly ve větru, lákaly k sobě.
To je pro mě?! Strejdo Lukáši! Ty jsi to skutečně udělal pro mě? Houpačky?!! Anička tomu nemohla uvěřit.
Pro tebe, Aničko, jen pro tebe! Přijď to vyzkoušet! smál se jinak málomluvný Lukáš.
Anička nasedla na houpačku a rozlétla se vysoko, vítr jí svištěl kolem uší šťastnější dítě byste těžko hledali v celé republice
Jitka chodila brzy ráno do práce, a tak se o vaření postaral také Lukáš. Chystal snídani i oběd. Jaké on uměl upéci buchty a zapečené brambory!
Byl to on, kdo naučil Aničku uvařit a prostřít stůl. Tolik nenápadných talentů se v tom mlčenlivém člověku skrývalo
Když přišla zima a den byl krátký, Lukáš doprovázel Aničku do školy a po škole ji vyzvedával. Nesl její tašku a cestou vyprávěl příběhy ze svého života.
Vyprávěl, jak se staral o vážně nemocnou maminku a prodal svůj byt, aby jí mohl pomoct. A jak ho vlastní bratr lstí vyhnal z domova.
Naučil Aničku chytat ryby. V létě, za úsvitu, chodili spolu k řece a potichu seděli, čekali na záběr. Tak ji naučil trpělivosti.
Uprostřed léta jí Lukáš koupil první dětské kolo a učil ji na něm jezdit. Mazal jí zelenou barvou kolena, když se při pádech poškrábala.
Lukáši, ta holka se zabije, brblala máma.
Nezabije. Musí se naučit padat a zvedat znovu, odpovídal klidně.
Jednou na Nový rok dostala k Vánocům opravdové dětské brusle. Večer všichni usedli ke slavnostnímu stolu, který Lukáš s Aničkou společně připravili.
O půlnoci si popřáli, smáli se a cinkali skleničkami. Každý měl radost. Ráno je vzbudil nadšený křik Aničky.
Brusle! Hurá! Mám svoje krásný, bílé brusle! Děkuju, děkuju!!! křičela, když objevila pod stromkem krásný dárek. Přitiskla si je k srdci a po lících jí stékaly slzy štěstí.
Pak spolu šli s Lukášem na zamrzlou řeku a on dlouho odhrnoval sníh, ona mu pomáhala. Poté ji trpělivě učil bruslit.
Padala, ale on ji vedl za ruku, dokud nestála pevně na ledě. A nakonec se rozjela tak, že ani jednou nespadla. Anička vítězoslavně jásala.
Cestou z řeky mu skočila kolem krku: Děkuju ti za všechno! Děkuju, tati
Tentokrát plakal Lukáš. Šťastné, tiché slzy stékaly po tvářích, pokoušel se je ukrýt, ale nešlo to.
Potom Anička vyrostla a odešla studovat do Prahy. I ona měla plno těžkostí jako každý, ale Lukáš byl vždycky nablízku.
Byl s ní na maturitním plese. Vozil jí do Prahy tašky s jídlem, aby, nedej bože, jeho holčička netrpěla hlady.
Vedl ji k oltáři, když se vdávala. Spolu s jejím mužem stál pod okny porodnice, čekaje na zprávy o prvním vnoučeti. Choval je na klíně a miloval jako málokterý vlastní dědeček.
A nakonec odešel, tak jak jednou odejdeme všichni. Na pohřbu stála Marie po boku své matky, vrhla hrst hlíny do hrobu a mezi vzlyky pronesla:
Sbohem, tati Byl jsi ten nejlepší táta na světě. Nikdy na tebe nezapomenu
A v jejím srdci zůstal navždy. Ne jako strejda Lukáš či nevlastní otec, ale jako TÁTA Protože táta někdy není ten, kdo ti dal život, ale ten, kdo tě vychoval, naslouchal a byl s tebou v dobrém i zlém.
A to je ten největší dar, který může člověk v životě získat někoho, kdo zůstane navždy blízko, i když už tu není.
Taková je síla lásky nevzniká vždy hned, ale když dáme šanci, může proměnit celý náš život.
