Na Nový rok přišla sousedka: Můžu k vám na chvilku?
Výplatu mi ještě neposlali, doma nemám vůbec nic, ani co dětem dát k čaji.
Sedím sama s klukama, oni by přece chtěli taky trochu sváteční atmosféru
Jana stála u sporáku a spokojeně si prohlížela kachnu s pomeranči, kterou právě vytáhla z trouby.
V kuchyni vonělo tak, že se mi chtělo jenom zavřít oči a dýchat.
Od rána se s tou kachnou mazlila: přelévala ji šťávou, hlídala teplotu, nepustila ji z očí ani na chvíli.
Výsledek stál za to prostě dokonalý.
Mirek, pojď se podívat!
zavolala na mě.
Vyšel jsem z pokoje, krátce jsem hvízdnul a s úsměvem kývl:
Jano, to vypadá jak z restaurace!
Jinak to ani nejde, usmála se pyšně.
Za chvíli ji přesunu na talíř, ozdobím bude to teprve paráda.
Jana opatrně položila kachnu na velký keramický talíř, rozložila kolem pomerančové plátky, přidala snítky rozmarýnu.
Celý stůl vypadal jako by byl z časopisu o vaření.
Stůl byl už bohatě prostřený: tři saláty bramborový, rybí a řecký, chlebíčky s lososovou pastou, výběrové sýry a salámy, ve váze ovoce hrozny a kiwi.
Na tácu byly extra domácí karbanátky s bramborami.
Máme otevřený catering?
zasmál jsem se.
Kdepak, klidně odvětila Jana.
Jen si chci dát záležet.
Celý rok jsme dřeli, zasloužíme si to.
Objal jsem ji kolem ramen:
Naprosto souhlasím.
Dlouho jsme neslavili takhle klidně.
Opravdu, poslední roky jsme se ve všem omezovali šetřili jsme na rekonstrukci.
Ta už byla hotová, příjmy se ustálily, takže byla konečně možnost si užít svátky.
Jana pečlivě rozmístila příbory, vytáhla křišťálové skleničky, které obvykle jenom lapají prach ve skříni.
Všechno muselo vypadat opravdu slavnostně.
K desáté byl už stůl nachystaný.
Převlékli jsme se a posadili proti sobě.
Nalil jsem nám pití.
Tak za nás?
Za nás.
Cinkli jsme si.
Jana ochutnala salát povedl se náramně.
Položil jsem si na talíř kachnu a povytáhl obočí:
Tak tohle je delikatesa!
Jano, ty jsi prostě kouzelnice.
Bylo nám dobře.
Ten stůl, ten útulný večer, klid a možnost nikam nespěchat…
všechno působilo jako opravdové štěstí.
Přesně v jedenáct zazvonil zvonek.
Otočili jsme se na sebe.
Kdo může přijít tak pozdě?
Šel jsem otevřít.
Ve dveřích stála sousedka Iveta s dvěma syny.
Vypadala zoufale, oči měla rudé.
Mirek, promiň, že přicházím…
začala rozpačitě.
Můžu k vám na chvíli?
Je mi opravdu zle.
Co se děje?
zeptal jsem se opatrně.
Všechno najednou…
vzlykla Iveta.
Výplatu nedali, dělala jsem na dohodu, tak mě před svátky nechali na holičkách.
Doma nemáme nic, ani pro děti.
Kamarádky slíbily, že přijdou, ale zapomněly.
A kluci by chtěli aspoň trochu svátky…
Za ní stáli její synové hubení, v obnošených svetrech, tiší.
Stál jsem tam, zmatený.
Vyhodit sousedku s dětmi na Silvestra to by nebylo lidské.
Pojďte dál, řekl jsem.
Zavolám Janu.
Když Jana vyšla z kuchyně a spatřila hosty, bylo jí hned jasné, že klidný večer skončil.
Ahoj, Iveto kluci.
Jano, promiň, že jsme tak vpadli, Iveta si utírala oči.
Nemáme kam jít.
Na chvíli, snad dvacet minut…
Jana se podívala na děti.
Mlčely, ale jejich oči byly přikovány ke kuchyni, kde voněla kachna.
Pojďte ke stolu, povzdechla.
Hosté přišli a začlo to.
Mami, pohleď!
vykřikl starší.
Tolik jídla!
Můžu ochutnat lososa?
nenechal se zahanbit mladší.
Sedněte si, odbyla je Jana.
Kluci se usadili.
Starší popadl kachní stehno do ruky:
Teto Jano, můžu?
Ani nečekal na odpověď a zakousl se.
Mladší už chroupal chlebíček s pastou.
Dobré!
zvolal nadšeně.
Mami, můžu další?
Iveta své syny nejen nezastavila, ale sama jim nandávala:
Jezte, kluci, jezte.
Doma jsme měli jen těstoviny, aspoň ochutnáte něco normálního.
Kluci jedli rychle a hltavě.
Starší smetl polovinu bramborového, mladší spasil všechnu lososovou pastu.
Pak přišli na sýry, salámy, šunku.
Za pár minut byl celý tác pryč.
Jana sledovala, co se děje, jako zlý sen.
Snažil jsem se odlehčit:
To máte tedy chuť, kluci!
Nikdo mě neposlouchal.
Už byli u kachny.
Velké kusy mizely jeden za druhým.
Máte chleba?
zeptal se starší.
Jana mlčky přinesla chleba.
Kluci si začali chystat chlebíčky.
Iveta se také nestyděla saláty, kachna, karbanátky.
Promiňte, že takhle, mumlala s plnou pusou.
Ale chápete, děti jsou hladové.
Za dvacet minut bylo po slavnostním stole saláty, kachna, losos, sýry, salámy, ovoce všechno se ztratilo v břiších nečekaných hostů.
Jana seděla bez pohnutí, výraz tváře jí zamrzl.
Dva dny byla v kuchyni, utratila nemalé peníze, dala do toho hodně energie a srdce snila o tichém svátku ve dvou.
Skončilo to úplně jinak.
Když bylo za deset dvanáct, Iveta vstala:
Tak, musíme už jít.
Moc děkujeme!
Opravdu jste nám pomohli!
Kluci se také chystali.
Mladší cestou popadl zákusek a zeptal se:
Můžu si vzít?
Vezmi, odpověděla Jana unaveně, ani na něj nepohlédla.
Hosté odešli, nechali jen povrchní přání.
Dveře se zavřely.
Zůstali jsme na kuchyni, mlčky hledíc na to, co ještě před půl hodinou byl slavnostní stůl.
Na talířích jen drobky, mísy prázdné, ovoce zbylo pouze pár mandarinek.
Vidíš to?
zeptala se tiše Jana.
Vidím, řekl jsem stejně tiše.
Za půl hodiny snědli vše.
Úplně všechno, co jsem dva dny připravovala.
Jano
Ani pořádně nepoděkovali.
Ani jeden.
Jen brali, jedli a chtěli víc.
Objal jsem Janu.
Neplakala jen se dívala na prázdné talíře, jako by chtěla pochopit, co se stalo.
Při úderu půlnoci jsme si cinkl skleničkami.
Ale svátek byl nenávratně zkažený…
i nálada.
Další den Jana uklízela kuchyni: myla nádobí, dávala stranou to málo, co zbylo.
Spíš jen to, co ještě šlo považovat za zbytek.
Víš, Mirku, povídala, chápu, že lidi mají těžkosti.
Že nedostali výplatu.
Ale proč je nezastavila?
Proč neřekla: Stačilo, kluci, to není naše?
Netuším, pokrčil jsem rameny.
Možná byli opravdu hladoví.
Hlad je jedna věc, řekla klidně.
Ale chamtivost druhá.
To nebylo jídlo, to bylo rabování, jako kdyby už nikdy nic neuvidí.
Mlčel jsem, tak pokračovala:
A ta Iveta…
sedí, vzdychá, hraje na nešťastnou, ale sama jim podstrkuje talíře: Jezte, kluci.
O nás vůbec nepřemýšlela.
Co pak máme jíst my?
Večer prvního ledna se Jana potkala s Ivetou na schodišti.
Ta vesele pozdravila:
Jano, ahoj!
Šťastný nový rok ještě jednou!
Díky za včerejší pohostinnost!
Jana se podívala na její spokojenou tvář něco se v ní definitivně zlomilo.
Dobrý den, odpověděla suše a prošla.
Iveta se za ní překvapeně dívala.
Jana vyhodila odpadky a vrátila se domů.
Potkala si Ivetu?
zeptal jsem se.
Potkala.
A jak to dopadlo?
Už se s ní bavit nebudu.
Ať si najde jiného sponzora.
Uběhl týden.
Jana několikrát sousedku potkala v liftu i na chodbě.
Vždy jen krátce pozdravila nebo mlčela.
Iveta se snažila navázat řeč Jana ji ignorovala.
Jano, nemyslíš, že už je toho dost?
zeptal jsem se jednou.
Já se nehněvám, odpověděla klidně.
Jen jsem pochopila, že lítost je špatný rádce.
Lítost jsme měli, pustili jsme je dovnitř.
Výsledek?
Zničený stůl a zkažený svátek.
Ale oni mají opravdu těžkou situaci…
Mirku, podívala se na mě vážně, těžkosti nejsou omluvou, aby člověk ztratil morálku.
Mohli si říct o čaj, trošku jídla.
Ale oni všechno vyjedli.
A omluva žádná.
Jen smutně jsem kývl odporovat nemělo smysl.
Uplynul měsíc.
Vztahy s Ivetou se už nezlepšily.
Jana zdravila stručně, někdy jen prošla okolo.
Iveta si stěžovala jiným, že Jana je nadšená a pyšná, ale Janě to bylo jedno.
Ten Nový rok si Jana zapamatovala navždy.
Prázdný stůl, spokojené tváře nenadálých hostů a pocit prázdnoty.
Pro sebe rozhodla jedno: už nikdy nevpustí domů toho, kdo si hostitelství plete s možností se napakovat.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
