SEDLÁK S VOZÍKEM
Vzpomínám na ten listopadový večer, jako by to bylo včera. Za okny pršelo se sněhem, vítr hučel v komíně jako hladový vlk, ale v mojí zdravotní světnici praskala kamna a bylo útulno. Už jsem se chystala odejít domů, když se náhle dveře zaskřípaly a ve dveřích se objevil Josef Rubeš. Veliký, statný chlap, ale teď vypadal, jako by ho ten vítr mohl odnést. V rukách držel malý uzlíček dcerku Jiřinku.
Přinesl ji, položil na lehátko, sám couvl ke zdi a ztuhl jako socha. Podívala jsem se na děvčátko a srdce mi spadlo do kalhot. Tvářičky rudé, rty suché a rozpukané, chvěla se a opakovala slabě: Maminko maminko Tehdy jí nebyly ještě ani čtyři roky. Změřila jsem teplotu proboha, skoro čtyřicet!
Josefe, proč jsi seděl doma tak dlouho? Jeh ji máš takhle? ptám se přísně, zatímco už připravuji ampulku a stříkačku.
Mlčel. Stál, sledoval podlahu, svaly v jeho neoholené tváři hrály napětím, ruce zaťaté v pěsti, klouby zbělelé. V tu chvíli jsem pochopila: léčit musím nejen holčičku, ale i jeho. Měl duši rozervanou na kusy a ty rány byly horší než jakákoli horečka.
Udělala jsem injekci, promasírovala děvčátko Pomalu se uklidňovala, dech se jí srovnával. Sedla jsem si vedle ní na okraj lehátka, hladila ji po horkém čele a tiše Josefu povídám:
Zůstaň tady. Kam bys dneska šel? Ulehni si na gauč, já tady s ní zůstanu.
Jen zavrtěl hlavou, ale z místa se nehnul. Do rána stál u zdi jako hlídač na stráži. Já celou noc střídala obklady a podávala Jiřince vodu. A přemýšlela, přemýšlela jsem
O Josefu se v naší vsi Náchod povídalo kdeco. Rok předtím mu utonula žena, Barbora. Krásná ženská, smála se jak potůček zurčí. Po její smrti jako by Josef zkameněl. Chodil, pracoval o sto šest, dům měl v pořádku, o dceru se staral, ale v očích měl prázdno. Ani pozdravit pořádně neuměl, jen přes zuby.
Lidé pomlouvali, že prý se pohádali toho dne u řeky. On snad trochu pil, pověděl sprosté slovo, Barbora z žalu skočila do vody a on ji nezadržel. Od té doby prý pusu k alkoholu nevzal, ale co to měnilo? Výčitky umí otrávit duši hůř než všechna slivovice. A každý se na něj s malou díval jak na chlapa s vozíkem. Jenže tím vozíkem nebyla dcera, ale smutek, který si táhl všude za sebou.
K ránu se Jiřince ulevilo, teplota spadla. Otevřela oči tak čisté a modré, jako měla její máma a podívala se na mě, pak na tátu. Rty se jí rozchvěly. Josef přišel, nesměle ji pohladil po ruce, a pak ruku hned odtáhl, jakoby se spálil. Bál se jí. V ní se mu odrážela celá Barbora a veškerá jeho bolest.
Nechala jsem je u sebe ještě další den. Uvařila jsem silný slepičí vývar a krmila Jiřinku lžičkou. Jedla tiše, poslušně. Od tragédie téměř nemluvila, jen krátce po dětsku: Ano, ne. Ani otec toho moc nenamluvil. Polévku jí nalil, chleba ukrojil mlčky. Copak, i copy jí napletl svými ztvrdlými dlaněmi beze slova. V tom jejich tichu zněl dům jako struna napjatá k prasknutí.
Tak to šlo dál. Jiřinka se uzdravila, ale z dohledu jsem je nepouštěla. Tu jsem jim donesla pár buchet, jindy sklenici marmelády prý že mám nazbyt. Ale hlavně jsem sledovala, jak žijí. Jako dva cizí lidé pod jednou střechou. Mezi nimi stála ledová zeď, a nikdo nevěděl, jak ji prolomit.
Na jaře přišla do naší školy nová učitelka, paní Lenka Procházková. Z Prahy. Tichá, vzdělaná paní, v očích stín smutku. I ona patrně utíkala před něčím, co ji vyhnalo až k nám. Učila malé děti, Jiřinka nastoupila do její třídy.
A jak už to tak bývá, mezi temnotou proklouzne sluneční paprsek. Lenka Procházková si Jiřinky brzy všimla, cítila její ztišený žal. Nenápadně si ji získávala: tu přinesla knížku s obrázky, tu jí věnovala pastelky. Po vyučování ji potichu nechala u sebe, předčítala pohádky. Děvčátko se k ní začalo upínat.
Jednou jsem šla měřit tlak panu řediteli a viděla jsem je spolu ve třídě, jinak prázdné. Lenka četla, Jiřinka tiše naléhavě naslouchala, přitisknutá k učitelce; v její tváři jsem zahlédla klid a tichou radost, takovou, jakou jsem dlouho u dětí neviděla.
Josef to zpočátku nesl těžce. Chodil pro dceru, když ji viděl s učitelkou, zatvrdl mu obličej. Zabručel: Domů, a táhl ji pryč. Lence ani neodpověděl na pozdrav. V každé její laskavosti viděl jen lítost a pro něj byla taková lítost jak facka.
Jednoho dne je potkal u obchodu. Lenka a Jiřinka vyšly ven, lízaly zmrzlinu. Josef je uviděl, zamračil se. Lenka se na něj vlídně usmála:
Dobrý den, Josefe! Dnes jsme Jiřinku trošku rozmazlily.
Zamračil se, popadl Jiřinčinu zmrzlinu a hodil ji do koše.
To není vaše starost. Nepleťte se nám do života.
Holčička se pustila do pláče, Lenka zkameněla, v očích smutek i křivda. Josef otočil se na patě, táhl dcerku pryč, ta vzlykala. Srdce mi krvácelo, když jsem to viděla. Ach, člověče, trápením sesiluješ sobě i dítěti.
Večer přišel ke mně pro kapky na srdce. Říká: Tlačí mě tam Pohostila jsem ho, posadila se proti němu.
To tě netlačí srdce, Josefe, to tě dusí žal. Myslíš, že ticho chrání tvou dceru? Přitom jí ubližuješ. Dítě potřebuje lásku, teplé slovo, pohlazení. A ty se bojíš na ni podívat. Pusť tu svou Barboru už konečně, nech žít sebe i malou!
Josef naslouchal, hlavou sklopenou, oči plné zoufalství tak nesmírného, až se mi chtělo brečet.
Já nemůžu, paní Staňková. Já… nemůžu.
Odešel. A já seděla dlouho a dívala se za ním. Často je těžší odpustit sobě než druhému.
Pak nastal den, kdy se vše změnilo. Konec května, všude rozkvetlé šeříky a čerstvá vůně hlíny. Lenka zůstala s Jiřinkou po vyučování, seděly spolu na zápraží školy a kreslily. Jiřinka namalovala obrázek. Dům, slunce, blízko táta, a vedle něho černou pastelkou umazané temné místo.
Lenka na obrázek pohlédla a pochopila, že takhle to dál nejde. Vzala Jiřinku za ruku a šly k Rubešovým.
Šla jsem náhodou kolem, chtěla jsem zaťukat, zda nepotřebují něco dalšího. Vidím, jak Lenka přešlapuje u vrátek, váhá. Ve dvoře Josef řeže dřevo, jako by řezal zlost sama, třísky jen lítají.
Lenka posbírala odvahu, vešla. Josef vypnul pilu, otočil se obličej jako bouřka.
Vsak jsem vás prosil
Promiňte, řekla tiše Lenka. Já nejdu za vámi. Jen jsem přivedla Jiřinku. Ale chci, abyste něco věděl.
A začala vyprávět. Tichým hlasem, ale slyšel by ji tehdy každý v ulici. Mluvila o sobě. O manželovi, kterého milovala jako nikoho. Zahynul při nehodě. O tom, jak rok nevycházela z bytu, zatemnila okna, ležela, hleděla do stropu a přála si jediné zemřít.
Obviňovala jsem se, třásl se jí hlas. Kdybych ho nepustila, kdyby zůstal doma Dusila jsem se v žalu a skoro ztroskotala. A pak jsem pochopila, že svým žalem zrazuju jeho památku. Miloval život, chtěl by, abych žila. Přinutila jsem se vstát. Dýchat kvůli němu. Kvůli jeho lásce. S mrtvými nelze žít, když živým jsme ještě potřeba.
Josef stál, jakoby ho zasáhl blesk. Po chvilce ztratil výraz neprolomitelného chlapa. Zakryl si tvář dlaněmi a najednou se jeho tělo roztřáslo. Neplakal, jen chvěl se celý, ramena mu cukala.
Já za to můžu, zahuhlal konečně. My jsme se nepohádali Smáli jsme se. Ona tehdy lezla do Orlice jako děcko, voda studená, smála se. Volal jsem jí, a ona se smála. A pak sklouzla po kameni, udeřila se hlavou Skočil jsem za ní, pátral Už byla pryč Nepohlídal jsem ji. Neuchránil.
V té chvíli vyšla na zápraží malá Jiřinka. Zřejmě všechno slyšela za otevřeným oknem. Zastavila se, dívala se na otce, a v očích neměla strach. Jenom úžasnou holčičí lítost a lásku.
Najednou přišla k němu, objala jeho mohutné nohy svými drobnými ručkami a jasně, zřetelně, jak jsem to od ní dosud nikdy neslyšela, pověděla:
Tatínku, neplač. Maminka je na obláčku. Dívá se na nás. Nezlobí se.
A tu Josef klesl na kolena. Objal dcerku, přitiskl k sobě a rozplakal se, naplno, jako kluk. Jiřinka ho hladila po strništi a po vlasech a opakovala: Neplač, tatínku, neplač. A Lenka stála vedle nich, slzy i jí tekly po tváři. Jenže to byly jiné slzy slzy, které léčí a smývají bolest.
Čas plynul. Léto přešlo v podzim a pak znovu přišlo jaro. A v našem Náchodě přibyla jedna opravdová rodina. Ne podle papírů, ale doopravdy.
Jednou sedím na zápraží, sluníčko hřeje, včely bzučí v rozkvetlé třešni. Dívám se po silnici. Jde tam Josef, Lenka a Jiřinka. Jdou pomalu, drží se za ruce. Jiřinka povídá, směje se, zvonivě a vesele, smích se rozléhá po celé ulici.
A Josef Kdybyste ho viděli! Jiný člověk! Ramena rovná, v očích světlo, usmívá se na Lenku i na dceru takovou tichou, šťastnou radostí, jako ti, kteří našli poklad.
Zastavili se u mě.
Dobrý den, paní Staňková, povídá Josef a z jeho hlasu sálá takové teplo, že by stačilo i na zimní večer.
Jiřinka ke mně přiběhla, podává mi kytici pampelišek.
To je pro Vás!
Vezmu květiny, mám slzy na krajíčku. Dívám se na ně, a srdce plesá. Odhodil svůj těžký vozík, nebo možná mu někdo pomohl ho nechat být. Pomohla láska dětská, ženská i lidská.
Odešli k řece. A já si pomyslela, že teď už ta řeka pro ně není místem žalu, ale jen obyčejnou řekou. Kde se dá posadit na břeh, mlčet a dívat se, jak voda plyne a odnáší s sebou vše špatné.
A co myslíte vy, moji drazí dokáže se člověk z bažiny bolesti vytáhnout sám, nebo vždy potřebuje ruku přátelskou?
