Byli jsme si hodně blízcí, když jsme se vzali. Dělali jsme všechno společně. Spávali jsme v objetí, v posteli jsme koukali na televizi, v neděli chodili na procházky po Petříně, smáli se úplně všemu. Naše blízkost byla častá ne vždycky plánovaná, často spontánní. Cítila jsem se milovaná, chtěná, vybraná.
S přibývajícími lety jsme zůstali blízko, ale jinak. Dlouhé polibky zmizely, proměnily se v rychlé, sotva znatelné pozdravy. Mazlení zmizelo, zůstaly jen obyčejné doteky. Začali jsme chodit brzy spát, unavení, a on se jednoduše otočil zády. Nejprve jsem se přitulila já. Dotýkala jsem se jeho ruky, zad, hledala jeho dlaň. Říkal, že je unavený, že zítra, že teď není vhodná chvíle. Rozuměla jsem tomu.
Čas plynul a vše zůstalo stejné. Večeřeli jsme spolu, povídali si o tom, jaký byl den, sdíleli postel, ale nic se nedělo. Začala jsem nehybně čekat, snad že se odhodlá udělat první krok. Ten krok ale nikdy nepřišel. Nejprve to bolelo, pak jsem se začala stydět vyžadovat víc. Přemýšlela jsem, jestli není chyba ve mně, jestli to nepřeháním.
Naše rutina byla velmi úzká, ale naprosto neutrální. Vstávali jsme společně, dávali si kávu u kuchyňského stolu, jezdili spolu na návštěvy k rodině do Brna či Plzně. On mi povídal své zážitky, já zase svoje. Spali jsme každý otočený zády k sobě. Začala jsem se před ním rychle převlékat, bez zájmu o to, jestli vypadám hezky. Přestala jsem nosit pěkná pyžama. Přestala jsem své tělo vnímat jako něco, co by mohlo někoho zajímat.
Snažila jsem se o tom mluvit víc než jednou. Zeptala jsem se ho, jestli už mě nechce. Řekl, že to tak není, prý se mu prostě už nechce, že s věkem je to běžné, že láska je hlavně kamarádství a úcta. Přikývla jsem, i když ve mně zůstala divná prázdnota, jako by mi něco strašně důležitého chybělo, ale nevěděla jsem, jak to pojmenovat, abych se necítila provinile.
Postupně jsem si na to zvykla. Říkala jsem si, že jsou páry, které takto žijí. Že když nejsou hádky, je vlastně všechno v pořádku. Zvykla jsem si být objímaná jen na veřejnosti a nikdy dotýkaná v soukromí. Zvykla jsem si nečekat, nechtít. Vymazala jsem tu část sebe, abych necítila odmítnutí.
Léta plynula a my stále byli velmi blízcí. Vždy spolu, upravení, nikdo neměl tušení, že jsme bez opravdové blízkosti už víc než patnáct let. Ani já sama už jsem nevěděla, jaké to je cítit se ženou po boku někoho. Stala jsem se zvykem, oporou, přítomností. Ne touhou.
V den, kdy mi oznámil, že odchází za jinou ženou, nic jsem nechápala. Řekl mi, že se s ní cítí živý, žádoucí, propojený. Nekřičela jsem. Nehádala jsem se. Prostě to řekl. A tehdy jsem si uvědomila, že necítit nepřestal jen přestal cítit se mnou.
Dnes, když se ohlédnu zpět, vím, že nejvíc nebolelo, že odešel. Ale to, že jsem si pomalu, kousek po kousku, zvykla žít po boku člověka, který už na mě nepohlíží jako na ženu a přesvědčil mě, že je to tak v pořádku…
