Dopis
Dnes, když jsem šel z práce domů pražskou ulicí, křupal pod nohama sníh a já si zase připadal jako malý kluk. Napadlo mě, jak jsme s klukama jezdili na aktovce z kopce na Petříně, házeli po sobě sněhové koule a tajně olizovali rampouchy, i když maminka nad tím kroutila hlavou. To byly zlaté časy…
Z myšlenek mě vyrušil dětský pláč. Porozhlédl jsem se a na lavičce u parčíku pod vysokými kaštany seděl kluk, možná osmiletý, v hnědém kabátku a šedé čepici. Slzy si utíral rukávem a srdceryvně vzlykal.
Přišel jsem k němu blíž:
Copak, zabloudil jsi? Proč pláčeš?
Já ztratil dopis… Nesl jsem ho v kapse, a teď tam není, a znovu se rozplakal.
Nebreč, zkusíme ho spolu najít. Co bylo v tom dopise? Posílal ti ho maminka na poštu?
Nene, já psal. Ježíškovi… Mamka o tom neví…
Áha, to je průšvih… Ale nevadí, napíšeš ještě jeden.
Jenže ono už to nestihne dojít…
Hele, víš co? Utíkej domů, je už tma, a já to tady ještě prohledám, co ty na to?
Dobře… Ale opravdu to pošlete, jestli najdete?
Opravdu, slibuju! Věř mi, Ježíšek čte všechny dopisy od dětí. A i kdybych ho nenašel, ví, co si přeješ…
Kluk si utřel slzy do rukávu a rozběhl se pryč.
Chudák… Tolik se snažil a teď tohle. Až mi to zvedlo koutky rtů, vzpomněl jsem si, jak jsem dostával dárky pod stromek, přesvědčený, že to Ježíšek četl mé přání. Jak dávno to je…
Za chvíli už bude dopisy psát i můj malý syn Matýsek, teď má ale teprve čtyři a ještě je malý na psaní i na Ježíška.
Vydal jsem se dál a pozorně zíral do sněhu, kde by mohl být zapadlý nějaký papír. Nic. Mrzí mě toho kluka, určitě si něco moc přál…
Najednou zahlédnu cíp obálky v závěji u lavičky. Zatáhnu za něj a vytáhnu fakt, je to ona! Trochu promáčená, ale celistvá. Opatrně jsem ji schoval do tašky a šel domů.
Doma už moje žena Barbora připravovala večeři, Matýsek si hrál s autíčky. Miluju ten náš malý byt, kam se vždycky těším vracet.
Baru, představ si, jdu domů a na lavičce něco kolem osmi let brečí kluk, smutný jak pes. Ztratil dopis Ježíškovi. A hele, já ho našel! Mrknem, co to psal?
Vylovil jsem promáčenou obálku a ukázal jí na stole. Dětským písmem tam stálo: Pro Ježíška od Honzy Novotného.
Proč ne, otevři to! Stejně by to skončilo někde na poště ve štosu.
Opatrně jsem vyndal složený čtverečkovaný papír a nahlas četl:
Milý Ježíšku, píše ti Honza Novotný, bydlím Praze 7, ulice Komunardů 24. Je mi devět a chodím do třetí třídy. Hrozně rád hraju fotbal a běhám s kamarádama venku.
Bydlím s maminkou Evou a babičkou Martou. Nedávno jsme se přestěhovali do starého domku na okraji Prahy. Dobří lidé nám ho půjčili k bydlení. Předtím jsme žili s tátou, ale ten hodně pil a pak bil mamku. I já to schytal. Maminka brečela často s babičkou nebylo nám s tátou dobře. Utekli jsme i s babičkou k nám.
Ježíšku, prosím tě, zkus zařídit mamince novou práci. Teď uklízí v domě, ale nesmí se ohýbat, protože má nemocná záda. A koupil bys jí prosím nové šaty, ty staré už se jí roztrhly. Mamka je vysoká a štíhlá a moc krásná!
A pro babičku nějaké léky na bolavá kolena, moc ji to trápí, i když ještě není tak stará. Ještě by jí udělal radost teplý župan, protože doma je často zima a ona je malá a hubená.
Já si přeju jen hezký stromeček, světýlka a nějaké ozdůbky. Kdysi jsme měli stromeček a bylo veselo. Než táta jednou v opilosti stromek převrhl…
Moc tě, Ježíšku, prosím… Honza Novotný.
Domluvil jsem a podíval na Barču. V očích jí stály slzy.
Taková dojemná prosba… Přestáli něco hrozného a teď nemají skoro nic a kluk si stejně přeje dárky pro maminku a babičku, ne pro sebe
Je to statečný kluk… A že máma neváhala a vzala s sebou i tchyni, to chce odvahu. Dobří lidé Hele, Baru, co kdybychom jim ten štědrý večer udělali o trochu veselejší? Myslíš, že to má cenu?
Úplně! Já takový život jako malá znala, víš to sám… Kéž by se moje mamka byla taky jednoubrala odvahu odejít od otce Ale nikdy to nedokázala a klid přišel až jeho smrtí.
Nám v práci hledají administrátorku, mohla by o místo zkusit právě ta Eva. Slavná mzda a žádné ohýbání k podlaze.
Požádáme sousedy o kostýmy Mikuláše a anděla a uděláme jim překvapení. Dáme babičce léky na bolest kloubů, co mívá moje mamka, a teplý župan, mamce hezké šaty, můžu vybrat podle svých rozměrů. Něco hezkého, ale příznivého na cenu, teď jsou všude zimní slevy. Máme to z čeho zaplatit tak proč neudělat dobrý skutek, co ty na to?
Jasně, že jo! Jsem pyšný, Baruško, že mám vedle sebe tak hodnou ženskou
Pevně jsem ji objal. Je nádherné, když si rozumíme i ve vnímání světa.
Druhý den Barbora sehnala jednoduché, ale krásné tmavě zelené šaty pro mamku, růžový župan pro babičku, prášky, sladkosti, pomeranče a ozdoby na stromeček. Já ještě pořídil nenáročný chytrý telefon pro Honzu, asi ho žádný nemá. Obstarali jsme si od známých půjčené kostýmy a pořídili dvě menší stromečky jeden pro Honzu, druhý pro nás domů.
Nastrojili jsme se do kostýmů, do pytle nastrkali dárky a já naložil stromek do kufru. Adresa byla podle obálky v sousedství na Praze 7, Matýska si vzala na noc tchyně.
Domek byl postarší, plot nakřivo, ale v oknech svítilo teplo. Zaklepal jsem na dveře.
Kdo tam? otevřela mi vysoká, světlovlasá žena kolem 35 let určitě Eva, Honzova maminka.
Neobjednávali jsme žádného Mikuláše asi jste si spletl adresu
Bydlí tu Honza Novotný?
Ano, to je můj syn.
Mami, kdo je to? vykoukl zvědavě kluk. Když uviděl Mikuláše, rozjasnil se mu obličej.
Mikuláš! Fakt přišel!
Zdravím tě, Honzíku! Tvůj dopis jsem dostal, jsem tu s andělem. Přijímáš návštěvu?
Mami, mami, on opravdu dostal můj dopis! Ten pán ho našel a slíbil mi to! To je něco!
Eva nás pozvala dál a vyšla i babička Marta. Oči Honzy zazářily, když viděl stromek.
To je pro nás? Voní jako les…
Ano, Honzíku, každý kluk by měl mít doma krásný stromeček. Tady máš ozdoby a světýlka ty si stromek vyzdobíš.
A mám i dárky to ale musíš říct básničku nebo zazpívat, taková je tradice.
Honza nervózně mlčel, asi žádnou básničku nevěděl, byl ale šťastný při pohledu na Mikuláše v červeném plášti a anděla s křídly.
Slyšel jsem, že jsi moc hodný kluk, říkala to i paní v drogerii. Miluješ maminku i babičku a pomáháš jim.
Tak pojď vyndat dárky z pytle…
Honza se nejdřív podíval na maminku, ta souhlasně přikývla a tak začal rozvazovat pytel.
Nejprve vytáhl krabici s županem pro babičku, rozbalil ho a podal jí.
Babi, to je pro tebe, psal jsem o to v dopise!
Pro mě? překvapená babička si župan oblékla přes svetr. Přesně akorát, děkuji moc, andílkové… Nikdy jsem tak krásný župan neměla, dojímala se.
Pak předal mamince šaty a babičce léky.
Nakonec našel v pytli obří tašku, plnou sladkostí, ovoce a navrchu krabičku s telefonem.
Pro mě? Telefon? Vážně? Mikuláši děkuji ti strašně moc! Věděl jsem, že existuješ. Splnil ses mi sen!
Ať je vaší rodině dáno zdraví a pohoda. My už půjdeme
Venku nás doprovodila maminka s babičkou:
Prosím vás, kdo vlastně jste? Jak Honzu znáte?
Našel jsem jeho dopis a chtěli jsme udělat dobrý skutek. Máte skvělého syna!
Vzal jsem si zpátky Honzův dopis, přidal naší vizitku a nabídku k práci kdyby paní Eva měla zájem.
Celou cestu domů jsme mlčeli, oba plní pocitů. Ten pohled do dětských šťastných očí prostě nelze koupit za žádné peníze.
Dávno už vím, že dávat bývá často mnohem krásnější než dostávat zvlášť, když jde o upřímnou radost druhých.
Pár tisíc korun nás z dárků nerozhází. Dobrý skutek je ale bohatství, které mi zůstane v srdci mnohem déle.
Naučilo mě to jediné v téhle zemi ještě zůstalo spousta dobra. Stačí podat ruku. A já chci podávat častěji.
