Vždyť jsi mě nikdy nemilovala. Vzala sis mě bez lásky a teď mě opustíš, když jsem onemocněl
Nikam nejdu! řekla Jana a obejmula Petra. Jsi ten nejlepší muž! Nikdy tě neopustím
Nechtěl tomu věřit. Petrův smutek byl cítit ve vzduchu.
Jana byla vdaná pětadvacet let a během toho času se stále líbila mužům. Už v mládí patřila mezi nejžádanější děvčata.
A to platilo i na gymnáziu v Plzni skoro každý kluk toužil právě po Janě. Přitom to nebyla žádná modelka.
A nerozvedla se se svým mužem, i když byl upřímně poněkud komplikovaný.
Zůstala s Karlem až do jeho smrti. Společně vychovali dceru, Adélu. Mladý muž ji odvlekl do Francie, odsud teď posílali krásné fotky a zvali Janu na návštěvu. Ale s Karlem se tam nikdy neodhodlali jet možná, že Jana jednou pojede. Ale Karel už ne.
Karel zemřel při autonehodě. Úplně absurdně Později Janě řekli, že mu za volantem asi přišlo nevolno. Chytil ho záchvat, ztratil kontrolu.
Možná omdlel? uvažovala.
Už to nikdy nezjistíme, povzdechla si Magdalena, kamarádka a lékařka. Příčina smrti: těžká poranění neslučitelná se životem.
Jana byla v šoku. Magdalena jí pomohla vše zařídit.
Díky svým kontaktům zjistila podrobnosti. Karla pohřbili a Jana zůstala sama v obrovském domě, který s Karlem celý život stavěli.
Ve dvou byl dům tak akorát, a když přišli hosté, zdál se skoro malý. Ale pro jednu ženu je až příliš velký a stává se břemenem.
Dům je dům potřebuje mužskou ruku.
Adéla přijela na otcův pohřeb. Už v kuchyni si s mámou promluvila o prodeji domu, o koupi menšího bytu a možném přesunu k nim do Lyonu.
Ani nápad! vykřikla Jana. Tenhle dům jsme stavěli celý život, nehodlám ho prodávat. A do té vaší Francie se mi nechce. Viděla jsem tam akorát déšť!
Mami!
Ale no tak, Adélko, usmála se Jana skrz slzy. Jen si dělám legraci.
Jestli žertuješ, tak to nebude tak hrozné.
Bylo to složité. Přesně jako Karla, který nikdy nebyl jednoduchý. Na jednu stranu to byl pozorný a milující muž.
Na druhou stranu byl náladový. Když měl špatný den, dokázal Janě ždímat nervy do poslední kapky. Potom se omlouval, lítostivě prosil za odpuštění. Jana byla v duši lehká nestavěla na těchto chvílích celý život. Tak to šlo. Pětadvacet let! Hlavně že přežili
Adéla se po čase vrátila za manželem. Jana zůstala sama, už věděla, že to dlouho nevydrží.
Tak to skutečně bylo. Smutek trval půl roku a když otřela slzy, okolo ní už bzučel nový roj nápadníků.
Její maminka kdysi kroutila hlavou nad tím, kolik má Jana obdivovatelů.
Prosím tě, co na tobě všichni vidí? Padají ti k nohám jak jablka! Vždyť nejsi ani kráska nebo mi něco uniká?
Jsi zlatá, maminko, pousmála se Jana, upravující si rtěnku. Krása nic neznamená. Je to prázdný pojem. Důležité je být okouzlující, mít charisma, tu správnou jiskru.
Tak jdi už, ať ti ženich nezdrhne, smála se matka. Čekat nebude.
Jiný přijde, mávla Jana ramenem.
Uběhlo téměř třicet let od téhle debaty a nic se nezměnilo. Ženy si stěžují, že není kde brát volné muže, po čtyřicítce není z čeho vybírat.
Jana tomu nikdy nerozuměla. V šestačtyřiceti měla hned dva nápadníky a oba dobří.
Cítila se přitahována k Romanovi. Líbila se jí jeho tvář i řeč. Byl pohledný, inteligentní, v jeho společnosti bylo příjemně, nebála se s ním jít do společnosti.
Jenže Roman byl mistr v řečech, ne v činech. Janiččin rozum, zkušenosti i věk jí našeptaly, že pro rodinu a dům není vhodný.
Druhý nápadník, Petr, byl prostý, silný chlap. Z těch, co si dokážou na oslavu dát i malý sud, ale všechno jim jde od ruky. Zručný, pracovitý, laskavý s pevnou páteří. Pro svou ženu by obrátil svět vzhůru nohama.
Jana o něj měla menší zájem ta ženská nelogika. Krásných slov od něj neuslyšela, střízlivý byl spíš mlčenlivý. Když se napil, dokázal ale rozesmát všechny a rozproudit zábavu.
Petr opravdu uměl pít, ale druhý den už byl znovu na nohou, polit se studenou vodou a pustit se do práce. Toho si Jana nakonec vybrala.
Roman uraženě zmizel, protože jeho sladká slova ztroskotala.
Jana se za Petra vdala a ten byl štěstím bez sebe. Na svatbě se opil, zpíval a tancoval až do roztrhání těla.
No to koukám, smála se Magdalena. Sotva uplynul rok od Karlovy smrti a ty už máš novou partii. Ženské s lucernou nenajdou chlapa, a tobě stačí projít po náměstí
Ještě řekni, že nejsem žádná krasavice, co na mně kdo může vidět!
Kdepak ale vždycky jsi zvláštně přitažlivá, to je fakt.
Já nevím, Magdo, zeptej se mámy.
Jana mrkla na kamarádku, a už šla tančit s Petrem. Tančila a v duchu zaháněla poslední pochyby.
Co na tom, že je Petr přímočarý? Ale jaký je to silák, jak je šikovný! Že málo mluví? Třeba je to nakonec výhra. Z krásných slov se člověk nenají
Za pár měsíců udělal Petr ze zahrady u domu pohádkový kout. Vykopal staré stromy, upravil pozemek. Postavil Janě záhony květin, altán. I uvnitř domu byla ta znatelná mužská ruka.
Jana si říkala, že udělala dobře naprosto správně.
Petr si navíc vydělával, chtěl Janě dělat radost dárky.
A když Jana porovnala těch pár let s Petrem a předchozích pětadvacet s Karlem, litovala jen toho, že ho nepotkala dřív. Zlatý člověk!
V létě grilovali na zahradě, seděli v altánu, Petr postavil krásný dřevěný stůl a lavice.
Jana, s plným břichem, spokojeně přivírala oči jako kocour na sluníčku. Petr se na ni usmíval.
Co je, Petře?
Nic. Jsem rád
Jeho první žena byla sucharka. Už si nemyslel, že najde tak skvělou ženu.
Radovali se ze společného štěstí čtyři roky, ale pak Petr najednou začal být bez energie.
Unavil ho i malý úkol, hubnul. Když si dal skleničku a to měl někdy rád dělalo se mu špatně.
Petře, zajdeš k doktorovi! tlačila Jana. Něco ti je!
Ale prosím tě, Jano! To přejde!
Co to je za zaostalost? Co když nepřejde? Čeho se bojíš? Jako většina chlapů nemáš rád doktory?
To ne
Petr neřekl Janě, čeho se bojí. Měl strach, že když je opravdu vážně nemocný, Jana ho opustí. Nezůstane s mrzákem.
Nebyl hloupý. Věděl, že ho Jana vzala spíš z rozumu než z lásky. Ale on ji miloval
Jednou viděl v obchodě roztržitou ženu, co nemohla najít peněženku a hned se do ní zamiloval. Její bezradnost ho úplně odzbrojila.
Chce se o ni starat celý život. Ale jeho maminka Zdeňka jen kroutila hlavou:
Ty jsi blázen, synu. Není to žádná krasavice, není nejmladší. Pro tebe by byla každá mladice!
Nikdo jiný Petra nezajímal, jen Jana. A teď, když onemocní, bude ho chtít Jana vůbec?
Nepřemluvil ho ani po týdnech. Pak přišel víkend, u nich skvělá parta Magdalena s manželem Romanem. Petr s Romanem pálili klobásy, pivo teklo proudem. Magdalena poznamenala Janě, když krájely zeleninu v kuchyni:
Petře není dobře?
Netuším! Už ho prosím, ať jde k lékaři. Jsi doktorka. Co myslíš? Je s ním něco?
Vypadá hůř. Zhubnul, kůže je divně nažloutlá.
Bože, Magdo, máš na něj vliv přemluv ho!
Magdalena se na ni podívala dlouze.
Jano miluješ ho? Vzpomínám si na tvoje pochyby
Jana skousla ret a neodpověděla.
Vše ale rozhodl osud. Petr během večeře zkolaboval. Zavolali sanitku. Jana jela s ním, držela ho za ruku, modlila se.
Byl ihned operován.
Nádor na játrech.
Rakovina?! vyděsila se Jana.
Čekáme na výsledky. Dopadlo to dobře, byl to nezhoubný nádor, ale hodně velký.
Lékaři zakázali Petru téměř vše a řekli, že rekonvalescence bude dlouhá a není jisté, že bude úplná. Věk už taky hraje roli.
Petr byl naprosto na dně. Jednoho dne ho navštívila maminka.
Jana byla v pracovním procesu, maminka přišla v poledne. Přinesla ochucené krůtí maso jediná věc, co směl jíst.
To tě nepoznávám, synku! řekla Zdeňka. Měl by ses radovat přežil jsi, není to rakovina. Tady, jez.
Nemám hlad.
Musíš! A co Jana, chodí?
Jo zatím jo, řekl Petr.
Bojíš se, že tě nechá? To by byla blázen!
Už nic nezvládnu. V červnu mi bude padesát a mám invalidní důchod. Kdo mě chce?
Co se tu děje? vešla Jana. To tu řvete na celé oddělení? Dobrý den, paní Zdeňko!
Tak já půjdu. Ahoj Jano. Mějte se.
Copak se tu děje?
Maminka mávla rukou a odešla. Jana si umyla ruce, sedla k Petrovi.
Copak, ty mrzáku? Vždyť ti nic nechybí, všechno doroste. Víš, co jsem četla o játrech?
Co?
Že se dokážou samy zregenerovat! Když zůstane aspoň padesát procent, všechno doroste. Tobě nechali šedesát! Dej tomu čas.
Ten mám?
Cože?
Myslíš, že mám ještě čas?
Petře, co se děje? Něco mi tajíte? Řekl jsi doktorům, aby mi něco zatajili?
Ne, o to nejde
Petra pustili domů. Začalo jeho nejhorší období. Co chvíli se unavil, jakmile udělal cokoli fyzického. Nic nesměl ani pivo, ani maso. Oslava padesátky mu byla k hořkosti.
Jana však dělala, jakoby nic. Jedla dietně s ním, byla veselá.
Jani odvážil se. Co s námi teď bude?
Jak to myslíš? nechápala.
No uzdravuju se pomalu. Nedáš mi kopačky? Radši řekni rovnou.
Proč bych tě opouštěla? Je mi s tebou krásně.
To když jsem všechno dělal a vydělával. Teď už nejsem ten chlap, kterýho sis vzala!
Ale hloupost! Musíš sebrat sílu!
Ale co je tohle Třikrát máchnu kladivem a jsem vyřízenej!
Jana si ho ze zadu objala, přitiskla tvář k jeho šíji.
Miluju tě. Vždycky budu s tebou. Nespěchej na sebe. Všechno přijde, až bude čas.
Opravdu mě miluješ?
Jasně!
Jana Petra neopustila. Pomalu se zotavoval.
Oslavu mu zařídila v altánu, bez tvrdého alkoholu. Přišli přátelé, hráli deskovky.
Máš štěstí na ženu, Petře! loučili se kamarádi.
To vy si asi teď půjdete připít na moje zdraví? dobíral si je Petr.
Všichni se zasmáli. Večer seděli s Janou na zápraží, dívali se na hvězdné nebe. Byli šťastní. Poprvé po dlouhé době se Petr cítil lépe.
Uvěřil, že se uzdraví. A že ho jeho žena nikdy neopustí. Pevně Janu objal.
Co je, Petře?
Všechno je v pořádku, řekl.
Konečně, řekla s úsměvem Jana a políbila ho do tváře.
Byli šťastníJana zapálila svíčku a položila ji na stůl vedle nich. Plamen v letním vánku tančil a odrážel se v jejích očích.
Víš, když jsem byla malá, začala tiše, myslela jsem si, že štěstí je velké dobrodružství a rychlé srdce. Ale teď vím, že je to obyčejný večer pod hvězdami, ruce, které mě obejmou, a vědomí, že mám kam patřit.
Petr jí stiskl ruku. Mlčel a právě v tom tichu byl celý jeho cit.
Něco v nich obou se rozhostilo, klidné jako zahrada v noci. I když dům ztichl, žil teď svým životem, v každém koutě voněly květiny, očištěné od starých stínů. Jana se usmála, zavřela oči a opřela se o Petra.
Některé lásky nepřijdou s ohňostrojem ani s velkými slovy prostě zůstanou, i když se všechno mění. Jako zahrada, která se po bouři znovu zazelená. Jana a Petr tak seděli dál pod hvězdami. A v tom obyčejném tichu bylo všechno, co potřebovali.
