— Babi Aleno! — vykřikl Matěj. — Kdo vám dovolil chovat vlka na vesnici? Alena Stepánová se rozplakala, když spatřila zbořený plot. Už několikrát ho podpírala prkny a opravovala shnilé sloupky v naději, že plot vydrží, než našetří dost peněz ze svého malého důchodu. Ale nebylo jí to souzeno! Plot se zřítil. Už deset let se Alena starala o hospodářství sama, od chvíle, co její milovaný manžel Petr Andělič odešel na onen svět. Byl to zlatý člověk, mistr na všechno — tesař a truhlář. Vše vždy dělal sám, nebylo potřeba zvát odborníky. Ve vesnici si ho všichni vážili pro jeho dobrotu a pracovitost. Spolu strávili šťastných 40 let, jen jediný den jim chyběl k výročí. Čistý domek, bohatá úroda na zahrádce, opečovávaný dobytek — to vše byla zásluha jejich společné práce. Měli jediného syna — Egora, svou pýchu i radost. Od mala byl zvyklý pomáhat a maminku nemusel nikdo přemlouvat. Když se vracela z JZD unavená, syn už donesl dříví, vodu, zatopil v kamnech a napojil krávu. Petr po práci umýval ruce a chodil si zakouřit na zápraží, mezitím co žena vařila večeři. Večer všichni společně jedli a povídali si, co se nového stalo. Byli šťastní. Čas plynul a zůstávaly jen vzpomínky. Egor dospěl, odešel od rodičů, odstěhoval se do Prahy, vystudoval a oženil se s pražačkou Ludmilou. Usadili se v hlavním městě. Nejprve Egor jezdil na prázdniny k rodičům, ale později ho žena přemluvila raději na dovolenou k moři — a tak každý rok. Petr Andělič byl na syna naštvaný, nechápal jeho volbu. — Kde si náš Egor tak unavil? To mu Lůca namluvila hlouposti. Na co potřebuje takové cestování? Otec smutnil, matka tesknila. Co jim zbývalo? Žít a čekat aspoň na zprávu od syna. Jednou však Petr Andělič onemocněl. Ztrácel sílu, odmítal jídlo. Lékaři napsali léky, ale brzy ho poslali domů už jen dožít. Na jaře, když zpívali slavíci v lese, Petr odešel. Egor přijel na pohřeb, hořce plakal a vyčítal si, že už nestihl otce živého. Strávil doma týden a pak se vrátil do Prahy. Za posledních deset let napsal matce jen třikrát. Alena zůstala sama. Prodala krávu i ovce sousedům. „Nač mi teď zvířata?“ Kráva dlouho stála u plotu, poslouchala, jak stará paní pláče. Alena se zavírala do vzdáleného pokoje, zakrývala uši a naříkala. Bez mužských rukou hospodářství upadalo. Tu tekl střechou, tu prasklo shnilé prkno na zápraží, tu se sklep zaplavil vodou… Babička Alena se snažila, co mohla. Z důchodu šetřila na řemeslníky, občas zvládla něco sama. Vyrůstala na vesnici, znala každý kout. Tak žila a jen tak tak vycházela s penězi, když přišlo další trápení. Aleně Stepánové se najednou zhoršil zrak, i když dřív problém neměla. Když šla do konzumu, sotva přečetla ceny. A za pár měsíců už skoro neviděla nápis obchodu. Sestřička přijela, prohlédla ji a trvala na vyšetření v nemocnici. — Paní Stepánová, chcete oslepnout? Udělají vám operaci a uvidíte! Ale babička se operace bála, nikam nejela. Za rok téměř oslepla, ale moc ji to netrápilo. — Na co mi světlo? Televizi nesleduju, jen poslouchám. Správce čte zprávy, já to chápu. Doma dělám vše po paměti. Někdy ji ale přece jen tížilo: na vesnici přibylo nepoctivců. Často jezdili zloději, vylupovali opuštěná stavení a brali, co mohli. Babička měla strach, že nemá pořádného psa, který by svým štěkotem a pohledem odradil nezvané hosty. Zeptala se proto myslivce Šimona: — Nevíš, nemá hajný někde štěňata? Klidně to nejmenší, já ho vychovám… Šimon, místní myslivec, se na ni podíval s úsměvem: — Babi Aleno, na co ti štěně huskyho? Je to lesní pes. Dovezu ti pořádného ovčáka z města. — Ovčák asi bude drahý… — Není nic dražší než bezpečí, babi Aleno. — Tak ho přivez. Alena spočítala své úspory a usoudila, že na psa jí to vystačí. Jenže Šimon, nespolehlivý člověk, stále sliboval a nic. Babička si stěžovala na plané řeči, i když jí ho bylo líto. Neměl rodinu, ani děti, jen kamarádil s flaškou. Šimon, stejně starý jako její syn Egor, nikdy z vesnice neodešel. Ve městě by se necítil. Jeho největším koníčkem bylo myslivectví — mizel do lesa na celé dny. Když nebyla lovecká sezóna, živil se různě u lidí: kopal záhony, truhlařil, opravoval techniku. Peníze od babiček hned propil. Po tahu vždy šel do lesa — nemocný, provinilý. Za pár dní se ale vrátil s úlovkem: houby, ryby, borůvky, šišky. Všechno levně prodal a opět utratil. Pomáhal a babi Aleně — ale za odměnu. Nyní, když plot spadl, musela ho požádat o pomoc znovu. — S tím psem to asi bude muset počkat, — povzdychla si Alena Stepánová. — Musím zaplatit za plot a peněz je málo. Šimon přišel i s batohem, a kromě nářadí se v něm něco hýbalo. Usmívaje se zavolal: — Podívejte, koho vám vezu! — otevřel batoh. Stařenka nahmátla huňatou hlavu štěněte. — Opravdu jsi mi dovezl štěně? — podivila se. — To nejlepší! Čistokrevný ovčák, babičko. Štěně písklo a chtělo ven. Alena Stepánová se zděsila: — Ale já nemám dost peněz, sotva na plot! — Nebudu ho nosit zpátky, babi Aleno! Víš, kolik tisíc jsem za toho psa dal? Co jí zbývalo? Utíkala do obchodu, kde jí prodavačka na dluh dala pět lahví kořalky a zapsala ji do knihy dlužníků. Do večera měl Šimon plot hotový. Babička ho pohostila a dala panáka. Myslivec pak mudroval nad štěnětem, které se kroutilo u kamen. — Musí se dvakrát denně krmit. Kup mu silný řetěz, poroste jako z vody. Já se v psech vyznám. Tak u Aleny v domě bydlel nový člen rodiny — Tonda. Stařenka si ho zamilovala, a on ji taky. Pokaždé, když vyšla nakrmit Tondíka, rozjařeně skákal, že ji celé olízal. Jen ho trápilo — pes vyrostl jako telátko, ale štěkat se nenaučil. To Alenu Stepánovou mrzelo. — No jo, Šimone! Ty podvodníku! Dals mi nanic psa! Ale co už, nevyhodila by toho dobráka. Ani nemusel štěkat — sousedští psi na něj neštěkali, když už za tři měsíce dorostl stařence skoro po pás. Jednou přijel na vesnici Matěj, místní myslivec, koupit zásoby na lovy. Procházel kolem Aleny Stepánové a strnul — u domu stál Tonda. — Babi Aleno! — vykřikl Matěj. — Kdo vám dovolil chovat vlka na vesnici? Alena se vylekala. — Ach bože! Jak jsem byla hloupá! Ten Šimon mě podfoukl! Tvrdil, že to je ovčák… Matěj jí vážně poradil: — Babičko, vypusťte vlka do lesa. Jinak se stane neštěstí. Oči se jí zalily slzami. Bylo jí líto Tondíka opustit — byl hodný, přítulný, i když vlk. V poslední době ale býval neklidný, chtěl na svobodu. Sousedé se ho báli. Nebylo vyhnutí. Matěj ho odvezl do lesa. Tonda mávnul ocasem a zmizel mezi stromy. Nikdo už ho neviděl. Alena truchlila za mazlíčkem a Šimona proklínala. Ten toho litoval – měl dobré úmysly. V lese našel opuštěné vlče a doufal, že až vyroste, uteče. Pak babičce přiveze opravdového psa. Ale Matěj vše překazil. Šimon dlouho chodil kolem jejího domu, neměl odvahu vejít. Zimní vichr fičel, Alena topila, aby nezmrzla. Najednou zaklepání. Na prahu stál muž. — Dobrý večer, babičko. Mohu u vás přespat? Zabloudil jsem cestou do sousední vesnice. — Jak ti říkají, chlapče? Už moc nevidím. — Boris. Alena zamručela: — Žádného Borise tady nemáme… — Nejsem zdejší, babičko. Koupil jsem tu dům. Chtěl jsem se podívat, ale auto zapadlo. Musel jsem jít pěšky a chytla mě fujavice! — Snad dům po starém Danušovi? Přikývl. — Ano, ten. Alena ho pozvala dál, dala vařit čaj. Neviděla, jak nenápadně prohlíží starý kredenc, kde lidé z vesnice často schovávají cennosti. Zatímco byla babička v kuchyni, host začal šmátrat v kredenci. Alena slyšela vrznutí dvířek. — Co tam hledáš, Borisi? — Vždyť byla měnová reforma! Pomůžu vám se starými penězi. Alena se zamračila. — Lži, žádná reforma nebyla! Kdo jsi?! Vytáhl nůž a přiložil jí ho k bradě. — Ticho, bábo. Vyndávej peníze, zlato, jídlo! Alenu zalil strach. Byla v rukou zločince na útěku. Její osud byl jasný… Náhle se dveře rozletěly. Do místnosti vtrhl obrovský vlk a skočil na zloděje. Ten křičel, ale silná šála ho ochránila před zuby. Lupič vzal nůž a bodl vlka do plece. Tonda uskočil, zloděj využil chvíle a utekl. V tu chvíli šel k domu Šimon, rozhodnutý se omluvit. Viděl, jak nějaký muž s nožem spěchá pryč. Šimon běžel k Aleně a na zemi ležel zakrvácený Tonda. Všechno mu bylo jasné a spěchal za policajtem. Zloděje chytili. Odsoudili ho k dalšímu trestu. Tonda se stal hrdinou vsi. Lidé mu nosili jídlo, zdravili ho. Vlk nebyl už připoutaný – byl svobodný, ale zůstával u babičky Aleny, chodil z lovů se Šimonem. Jednou přišli domů a před chalupou stálo černé SUV. Někdo štípal dříví – byl to syn Egor. Když spatřil starého známého, padli si do náruče. Večer seděli u stolu, Alena zářila štěstím. Egor ji přemluvil, aby jela na operaci do Prahy a vrátila si zrak. — No, když musí být… V létě přijede vnouček, chci ho vidět. Šimone, pohlídej dům i Tondu. Ano? Šimon přikývl. Tonda ležel u kamen, spokojeně položil hlavu na tlapy. Jeho místo bylo tady, po boku přátel. Chcete číst další zajímavé příběhy? Sledujte naši stránku! Sdílejte své pocity v komentářích a podpořte příspěvek likem.

Babičko Olgo! vykřikl Matěj. Kdo vám dovolil chovat vlka ve vesnici?

Olga Štěpánová hořce zaplakala, když spatřila zborcený plot. Již několikrát ho vyztužovala prkny a opravovala shnilé sloupky, doufajíc, že plot vydrží, dokud nenašetří dost korun ze své chatrné penze. Ale osud byl neúprosný plot klesl k zemi.

Deset let už si Olga vedla hospodářství sama od chvíle, kdy její drahý muž, Petr Andrej, odešel na onen svět. Byl zlatýma rukama obdařený člověk. Za jeho života se bába Olga o nic nestarala. Petr byl bednář, truhlář a moudrý člověk.

Všechno si dělal po svém, nikdy nebylo třeba volat si řemeslníky. Ve vesnici si ho lidé vážili pro jeho dobrosrdečnost i pilnost. Společně propluli čtyřiceti lety štěstí, jen jediný den jim zůstal do výročí. Úhledný domek, úrodná zahrada, zdravé krávy a slepice vše bylo výsledkem jejich společné práce.

Měli jediného syna Egona, svoji chloubu a radost. Ten už odmalička ochotně pracoval; nebylo ho nutné pobízet. Když se máma vracela z družstva vyčerpaná, Egon už naštípal dříví, nanosil vodu, rozdělal v kamnech a podojil krávu.

Petr se vrátil z práce, opláchl ruce a šel na zápraží, kde si zapálil viržínko, zatímco jeho žena připravovala večeři. Večer vždy usedali všichni tři k jednomu stolu, vyprávěli si zážitky z dne. Byli šťastní.

Čas však odtikával a zanechával jen vzpomínky. Egon dospěl, opustil rodiče a vydal se za štěstím do Prahy. Vystudoval, našel si městskou ženu Vlastu. Usadili se v centru. Zpočátku jezdil Egon na prázdniny domů, ale později mu žena navrhla raději dovolené u moře, a tak to šlo rok co rok. Petr Andrej se zlobil, nerozuměl Egonovým volbám.

Kde se náš Egon tak unavil? Asi mu Vlasta pomotala hlavu. Komu jsou takové cestování k potřebě?

Otec smutněl a matka bědovala. Co jiného zbývalo? Jen čekat na vzkaz od syna. Pak ale Petr Andrej onemocněl. Odmítal jídlo, chřadl. Lékaři předepisovali léky, ale nakonec ho poslali domů umírat. Na jaře, když v lesích zpívali slavíci, Petr odešel.

Egon přijel na pohřeb, plakajíc hořce vinit se, že nestihl otce naposledy spatřit živého. Po týdnu v rodném domě se vrátil zpět do Prahy. Za dalších deset let napsal matce jen třikrát. Olga zůstala sama. Krávu i ovce prodala sousedům.

Nač jí byly krávy? Kráva postávala před statkem dlouho a naslouchala, jak stará paní pláče ve své komůrce do polštáře.

Bez manžela šel statek z kopce. Tu zatekla střecha, tu praskla shnilá deska na zápraží, tu sklep zatopila voda… Olga dělala, co mohla. Šetřila z penze na opraváře, někdy si poradila sama vyrůstala přece na vesnici.

Tak nějak přežívala, když přišla další rána. Olze Štěpánové začal rychle slábnout zrak, ačkoli dřív žádné potíže neměla. V samoobsluze sotva přečetla ceny. Za pár měsíců neviděla ani nápis na krámu.

Přijela zdravotní sestra, vyšetřila ji a trvala na operaci v nemocnici.

Paní Štěpánová, chcete oslepnout? Udělají vám zákrok a zase uvidíte!

Ale babička se bála lékařů odmítla. Za rok skoro oslepla. Ale tak moc ji to netrápilo.

Na co potřebuji světlo? Televizi neposlouchám, jen radio. Zprávy pochopím i tak. Doma už dělám vše zpaměti.

Někdy se Olga bála. Vesnicí chodilo víc nepoctivců než dřív. Často přijížděli zloději, vylamovali opuštěné chalupy, brali co šlo. Olga litovala, že nemá pořádného psa, který by vetřelce zahnal.

Zeptala se myslivce Svatopluka:

Nevíš, Svatopluku, nemá hajný štěňata? Stačilo by maličké, vychovám ho…

Svatopluk, místní myslivec, si ji zvědavě prohlédl:

Babičko Olgo, proč chceš štěně husky? Ta patří do lesa. Mohu ti přivézt opravdového ovčáka z města.

Ovčák je asi moc drahý…

Není nad peníze, babičko Olgo.

Tak to ho přiveď.

Olga sečetla úspory a spočítala, že na psa mít bude. Ale Svatopluk, známý to lajdák, pořád své sliby odkládal. Olga mu vynadala do planých žvanilů, v hloubi duše ho však litovala. Byl to nešťastný chlap bez ženy i dětí, jedinou přítelkyni měl v lahvi.

Svatopluk, vrstevník jejího syna Egona, nikdy neodjel z vesnice. Ve městě by se udusil. Miloval lov. Mizel v lese i na týden.

Po sezoně pomáhal stařenkám kopal záhony, opravoval, vyráběl. Peníze za práci pil.

Po tahu mizel v lese opuchlý, churavý, provinilý. Za pár dnů se vynořil s hrnci plnými hub, borůvek, ryb a šišek. Prodával je za pár korun a opět to roztočil. Pomáhal Olze na dvoře taky za výplatu. Teď, když se plot složil, musela ho volat opět.

Na psa teď počkáme, povzdechla si Olga Štěpánová. Musím zaplatit Svatopluka za plot a peněz je málo.

Svatopluk ovšem nepřišel s prázdnou. V jeho batohu, vedle nářadí, se něco hemžilo. Usmál se a zavolal paní Olgu.

Koukejte, koho jsem vám přivezl. Otevřel batoh.

Stařenka nahmátla huňatou kulatou hlavičku.

Svatopluku, tys mi přinesl štěňátko? podivila se.

To nejlepší z nejlepších. Čistokrevný ovčák, babi.

Štěně se přikrčilo, na hraně batohu téměř padalo ven. Olga Štěpánová zpanikařila:

Ale já na něj nemám peníze! Jen na plot!

Zpátky už ho nevezmu, babičko! odporoval Svatopluk. Tušíte, kolik tisíc korun to stálo?

Co dělat Olga běžela do obchodu, kde jí prodavačka dala pět lahví rumu na dluh a zapsala její jméno na seznam.

Do večera byl plot hotový. Olga mistru prostřela, nabídla oběd a nalila panáka. Svatopluk, povzbuzený “svačinkou”, začal mudrovat a ukazoval na štěně stočené u kamen.

Musíte krmit dvakrát denně. Kupte mu pevný řetěz vyroste silný. Vím, jak na psy.

Tak se v Olgině domě objevil nový obyvatel Bohuš. Stařenka si štěně zamilovala a ono ji milovalo oddaně. Kdykoli Olga vyšla hrabat listí, Bohuš poskakoval a chtěl jí olíznout tvář. Jen jediné ji popouzelo pes rostl jak tele, ale štěkot se z něj neozýval. To Olgu trápilo.

Ach Svatopluku! Ty lišáku! Prodal jsi mi nemožného psa.

Ale co, vyhnat nemohla tak hodnou bytost. Ani štěkat vlastně nebylo třeba. Sousedskej psi se na Bohuše odvažovali jen štěknout, a to i když za tři měsíce narostl Olze skoro k pasu.

Jednou dorazil do vsi Matěj, další z myslivců obstarával sůl, zápalky a potraviny, jelikož se blížila lovecká sezóna. Když šel kolem Olgy Štěpánové, zarazil ho Bohuš.

Babičko Olgo! vykřikl Matěj. Kdo dovolil držet ve vsi vlka?!

Olga si přitiskla ruce na prsa.

Ježišmarjá! Co jsem to provedla! Ten švihák Svatopluk mě obelstil! Že prý ovčák…

Matěj zvážněl:

Pusťte ho do lesa, babi. Jinak se něco stane.

Staré ženě vhrkly slzy, srdce jí praskalo při myšlence na rozloučení s Bohušem dobrák, ušlechtilý tvor, i když vlastně vlk. V poslední době byl neklidný, rval řetěz, chtěl se osvobodit. Vesničané se na něj dívali úkosem. Nebylo zbytí.

Matěj odvedl vlka do lesa. Bohuš zamával ocasem a zmizel mezi stromy. Nikdo ho už nespatřil.

Olga srdceryvně postrádala svého miláčka a spílala Svatoplukovi. I ten toho litoval, vždyť měl nepokřivenou úmysl. Putoval jednou lesem, narazil na stopy medvěda a zaslechl kníkání. Už se chystal ujít, vždyť kde jsou medvíďata, bývá i medvědice, ale zvuk nebyl medvědí.

Odhrnul křoví a zahlédl noru. U ní ležela mrtvá vlčice, okolo roztrhaná vlčata medvěd napadl doupě. Jen jedno mládě přežilo, schované ve vykotlaném podrostu.

Svatoplukovi jej přišlo líto; vzal sirotek, ale nakonec ho zavezl Olze, v přesvědčení, že časem uteče do lesa sám. A on mezitím pořídí babce psa opravdového. Pak ale zasáhl Matěj.

Svatopluk se pak pár dnů motal kolem chalupy, nenašel odvahu vejít. Venku vládla zima, Olga topila v kamnech, aby v noci nezmrzla.

Najednou kdosi zaťukal. Spěchala otevřít. Před prahem stál muž.

Dobrý večer, babi. Pustíte mě přespat? Šel jsem do sousední vesnice a zabloudil jsem.

Jak tě volají, chlapče? Vidím špatně.

Boris.

Olga zamžourala.

Boris? Takové ve vsi nejsou…

Nejsem zdejší, babi. Koupil jsem nedávno chalupu. Auto mi uvízlo, musel jsem pěšky, pak přišla vánice.

To jsi koupil dům po zesnulém Danilovi?

Přikývl.

Přesně ten.

Olga pozvala muže dovnitř a postavila konvici. Nevšimla si, jak lačně pokukuje po vitrínce, kde vesničané schovávají zlaťáky a peníze.

Když Olga něco míchala na sporáku, host už pátral v kredenci. Olga zaslechla vrznutí dvířek.

Cos tam ztratil, Borisi?

Peněžní reforma byla! Pomáhám vám staré bankovky odstranit.

Olga zkrabatila čelo.

Hloupost. Žádná reforma nebyla! Kdo vůbec jsi?!

Muž sáhl po noži a přitiskl jej Olze pod bradu.

Ticho, bábo. Hotovost, zlaťáky, jídlo všechno sem!

Olgu sežehla hrůza. Stál před ní zločinec. Teď je konec…

Vtom však dveře rozlítly. Do světnice vtrhnul obrovský vlk a skočil po zloději. Dranec křičel, ale zachránila ho silná šála před kousancem. Vytasil nůž, bodl vlka do ramene. Bohuš uskočil, zločinec utekl.

Zrovna šel kolem Svatopluk a chtěl požádat o smíření. U brány zahlédl chlápka s nožem, jak prchá a kleje. Vletěl k Olze po podlaze se válel zraněný a krvácející Bohuš. Svatopluk pochopil vše a hned běžel za policajtem.

Lupič byl dopaden čekalo ho vězení.

A Bohuš se stal hrdinou vsi. Každý mu nosil jídlo, zdravili ho jako starostu. Vlk od té chvíle běhal volně, ale vždy k Olze a Svatoplukovi zůstával věrný, vracel se s nimi z lesa.

Až jednou přijel k Olze na dvůr černý jeep. Někdo tam sekal dříví. Byl to Egon, její syn. Jak spatřil Svatopluka, rozpažil paže v uvítání.

Večer seděli u stolu, Olga zářila štěstím. Egon ji přesvědčil jet do Prahy na operaci aby znovu viděla.

Tak dobře… oddychla Olga. V létě přijede vnouček, chci ho poznat. Svatopluku, dohlédni na dům i Bohuše, ano?

Svatopluk mlčky přikývl. Bohuš ležel u kamen, spokojen už dřímal. Jeho místo bylo tu u přátel, co ho neopustili.

Chcete-li nepropásnout další podivné sny a historky, zanechte vzkaz pod článkem a přidejte páčidlo!

Rate article
DoN
— Babi Aleno! — vykřikl Matěj. — Kdo vám dovolil chovat vlka na vesnici? Alena Stepánová se rozplakala, když spatřila zbořený plot. Už několikrát ho podpírala prkny a opravovala shnilé sloupky v naději, že plot vydrží, než našetří dost peněz ze svého malého důchodu. Ale nebylo jí to souzeno! Plot se zřítil. Už deset let se Alena starala o hospodářství sama, od chvíle, co její milovaný manžel Petr Andělič odešel na onen svět. Byl to zlatý člověk, mistr na všechno — tesař a truhlář. Vše vždy dělal sám, nebylo potřeba zvát odborníky. Ve vesnici si ho všichni vážili pro jeho dobrotu a pracovitost. Spolu strávili šťastných 40 let, jen jediný den jim chyběl k výročí. Čistý domek, bohatá úroda na zahrádce, opečovávaný dobytek — to vše byla zásluha jejich společné práce. Měli jediného syna — Egora, svou pýchu i radost. Od mala byl zvyklý pomáhat a maminku nemusel nikdo přemlouvat. Když se vracela z JZD unavená, syn už donesl dříví, vodu, zatopil v kamnech a napojil krávu. Petr po práci umýval ruce a chodil si zakouřit na zápraží, mezitím co žena vařila večeři. Večer všichni společně jedli a povídali si, co se nového stalo. Byli šťastní. Čas plynul a zůstávaly jen vzpomínky. Egor dospěl, odešel od rodičů, odstěhoval se do Prahy, vystudoval a oženil se s pražačkou Ludmilou. Usadili se v hlavním městě. Nejprve Egor jezdil na prázdniny k rodičům, ale později ho žena přemluvila raději na dovolenou k moři — a tak každý rok. Petr Andělič byl na syna naštvaný, nechápal jeho volbu. — Kde si náš Egor tak unavil? To mu Lůca namluvila hlouposti. Na co potřebuje takové cestování? Otec smutnil, matka tesknila. Co jim zbývalo? Žít a čekat aspoň na zprávu od syna. Jednou však Petr Andělič onemocněl. Ztrácel sílu, odmítal jídlo. Lékaři napsali léky, ale brzy ho poslali domů už jen dožít. Na jaře, když zpívali slavíci v lese, Petr odešel. Egor přijel na pohřeb, hořce plakal a vyčítal si, že už nestihl otce živého. Strávil doma týden a pak se vrátil do Prahy. Za posledních deset let napsal matce jen třikrát. Alena zůstala sama. Prodala krávu i ovce sousedům. „Nač mi teď zvířata?“ Kráva dlouho stála u plotu, poslouchala, jak stará paní pláče. Alena se zavírala do vzdáleného pokoje, zakrývala uši a naříkala. Bez mužských rukou hospodářství upadalo. Tu tekl střechou, tu prasklo shnilé prkno na zápraží, tu se sklep zaplavil vodou… Babička Alena se snažila, co mohla. Z důchodu šetřila na řemeslníky, občas zvládla něco sama. Vyrůstala na vesnici, znala každý kout. Tak žila a jen tak tak vycházela s penězi, když přišlo další trápení. Aleně Stepánové se najednou zhoršil zrak, i když dřív problém neměla. Když šla do konzumu, sotva přečetla ceny. A za pár měsíců už skoro neviděla nápis obchodu. Sestřička přijela, prohlédla ji a trvala na vyšetření v nemocnici. — Paní Stepánová, chcete oslepnout? Udělají vám operaci a uvidíte! Ale babička se operace bála, nikam nejela. Za rok téměř oslepla, ale moc ji to netrápilo. — Na co mi světlo? Televizi nesleduju, jen poslouchám. Správce čte zprávy, já to chápu. Doma dělám vše po paměti. Někdy ji ale přece jen tížilo: na vesnici přibylo nepoctivců. Často jezdili zloději, vylupovali opuštěná stavení a brali, co mohli. Babička měla strach, že nemá pořádného psa, který by svým štěkotem a pohledem odradil nezvané hosty. Zeptala se proto myslivce Šimona: — Nevíš, nemá hajný někde štěňata? Klidně to nejmenší, já ho vychovám… Šimon, místní myslivec, se na ni podíval s úsměvem: — Babi Aleno, na co ti štěně huskyho? Je to lesní pes. Dovezu ti pořádného ovčáka z města. — Ovčák asi bude drahý… — Není nic dražší než bezpečí, babi Aleno. — Tak ho přivez. Alena spočítala své úspory a usoudila, že na psa jí to vystačí. Jenže Šimon, nespolehlivý člověk, stále sliboval a nic. Babička si stěžovala na plané řeči, i když jí ho bylo líto. Neměl rodinu, ani děti, jen kamarádil s flaškou. Šimon, stejně starý jako její syn Egor, nikdy z vesnice neodešel. Ve městě by se necítil. Jeho největším koníčkem bylo myslivectví — mizel do lesa na celé dny. Když nebyla lovecká sezóna, živil se různě u lidí: kopal záhony, truhlařil, opravoval techniku. Peníze od babiček hned propil. Po tahu vždy šel do lesa — nemocný, provinilý. Za pár dní se ale vrátil s úlovkem: houby, ryby, borůvky, šišky. Všechno levně prodal a opět utratil. Pomáhal a babi Aleně — ale za odměnu. Nyní, když plot spadl, musela ho požádat o pomoc znovu. — S tím psem to asi bude muset počkat, — povzdychla si Alena Stepánová. — Musím zaplatit za plot a peněz je málo. Šimon přišel i s batohem, a kromě nářadí se v něm něco hýbalo. Usmívaje se zavolal: — Podívejte, koho vám vezu! — otevřel batoh. Stařenka nahmátla huňatou hlavu štěněte. — Opravdu jsi mi dovezl štěně? — podivila se. — To nejlepší! Čistokrevný ovčák, babičko. Štěně písklo a chtělo ven. Alena Stepánová se zděsila: — Ale já nemám dost peněz, sotva na plot! — Nebudu ho nosit zpátky, babi Aleno! Víš, kolik tisíc jsem za toho psa dal? Co jí zbývalo? Utíkala do obchodu, kde jí prodavačka na dluh dala pět lahví kořalky a zapsala ji do knihy dlužníků. Do večera měl Šimon plot hotový. Babička ho pohostila a dala panáka. Myslivec pak mudroval nad štěnětem, které se kroutilo u kamen. — Musí se dvakrát denně krmit. Kup mu silný řetěz, poroste jako z vody. Já se v psech vyznám. Tak u Aleny v domě bydlel nový člen rodiny — Tonda. Stařenka si ho zamilovala, a on ji taky. Pokaždé, když vyšla nakrmit Tondíka, rozjařeně skákal, že ji celé olízal. Jen ho trápilo — pes vyrostl jako telátko, ale štěkat se nenaučil. To Alenu Stepánovou mrzelo. — No jo, Šimone! Ty podvodníku! Dals mi nanic psa! Ale co už, nevyhodila by toho dobráka. Ani nemusel štěkat — sousedští psi na něj neštěkali, když už za tři měsíce dorostl stařence skoro po pás. Jednou přijel na vesnici Matěj, místní myslivec, koupit zásoby na lovy. Procházel kolem Aleny Stepánové a strnul — u domu stál Tonda. — Babi Aleno! — vykřikl Matěj. — Kdo vám dovolil chovat vlka na vesnici? Alena se vylekala. — Ach bože! Jak jsem byla hloupá! Ten Šimon mě podfoukl! Tvrdil, že to je ovčák… Matěj jí vážně poradil: — Babičko, vypusťte vlka do lesa. Jinak se stane neštěstí. Oči se jí zalily slzami. Bylo jí líto Tondíka opustit — byl hodný, přítulný, i když vlk. V poslední době ale býval neklidný, chtěl na svobodu. Sousedé se ho báli. Nebylo vyhnutí. Matěj ho odvezl do lesa. Tonda mávnul ocasem a zmizel mezi stromy. Nikdo už ho neviděl. Alena truchlila za mazlíčkem a Šimona proklínala. Ten toho litoval – měl dobré úmysly. V lese našel opuštěné vlče a doufal, že až vyroste, uteče. Pak babičce přiveze opravdového psa. Ale Matěj vše překazil. Šimon dlouho chodil kolem jejího domu, neměl odvahu vejít. Zimní vichr fičel, Alena topila, aby nezmrzla. Najednou zaklepání. Na prahu stál muž. — Dobrý večer, babičko. Mohu u vás přespat? Zabloudil jsem cestou do sousední vesnice. — Jak ti říkají, chlapče? Už moc nevidím. — Boris. Alena zamručela: — Žádného Borise tady nemáme… — Nejsem zdejší, babičko. Koupil jsem tu dům. Chtěl jsem se podívat, ale auto zapadlo. Musel jsem jít pěšky a chytla mě fujavice! — Snad dům po starém Danušovi? Přikývl. — Ano, ten. Alena ho pozvala dál, dala vařit čaj. Neviděla, jak nenápadně prohlíží starý kredenc, kde lidé z vesnice často schovávají cennosti. Zatímco byla babička v kuchyni, host začal šmátrat v kredenci. Alena slyšela vrznutí dvířek. — Co tam hledáš, Borisi? — Vždyť byla měnová reforma! Pomůžu vám se starými penězi. Alena se zamračila. — Lži, žádná reforma nebyla! Kdo jsi?! Vytáhl nůž a přiložil jí ho k bradě. — Ticho, bábo. Vyndávej peníze, zlato, jídlo! Alenu zalil strach. Byla v rukou zločince na útěku. Její osud byl jasný… Náhle se dveře rozletěly. Do místnosti vtrhl obrovský vlk a skočil na zloděje. Ten křičel, ale silná šála ho ochránila před zuby. Lupič vzal nůž a bodl vlka do plece. Tonda uskočil, zloděj využil chvíle a utekl. V tu chvíli šel k domu Šimon, rozhodnutý se omluvit. Viděl, jak nějaký muž s nožem spěchá pryč. Šimon běžel k Aleně a na zemi ležel zakrvácený Tonda. Všechno mu bylo jasné a spěchal za policajtem. Zloděje chytili. Odsoudili ho k dalšímu trestu. Tonda se stal hrdinou vsi. Lidé mu nosili jídlo, zdravili ho. Vlk nebyl už připoutaný – byl svobodný, ale zůstával u babičky Aleny, chodil z lovů se Šimonem. Jednou přišli domů a před chalupou stálo černé SUV. Někdo štípal dříví – byl to syn Egor. Když spatřil starého známého, padli si do náruče. Večer seděli u stolu, Alena zářila štěstím. Egor ji přemluvil, aby jela na operaci do Prahy a vrátila si zrak. — No, když musí být… V létě přijede vnouček, chci ho vidět. Šimone, pohlídej dům i Tondu. Ano? Šimon přikývl. Tonda ležel u kamen, spokojeně položil hlavu na tlapy. Jeho místo bylo tady, po boku přátel. Chcete číst další zajímavé příběhy? Sledujte naši stránku! Sdílejte své pocity v komentářích a podpořte příspěvek likem.