Babičko Olgo! vykřikl Matěj. Kdo vám dovolil chovat vlka ve vesnici?
Olga Štěpánová hořce zaplakala, když spatřila zborcený plot. Již několikrát ho vyztužovala prkny a opravovala shnilé sloupky, doufajíc, že plot vydrží, dokud nenašetří dost korun ze své chatrné penze. Ale osud byl neúprosný plot klesl k zemi.
Deset let už si Olga vedla hospodářství sama od chvíle, kdy její drahý muž, Petr Andrej, odešel na onen svět. Byl zlatýma rukama obdařený člověk. Za jeho života se bába Olga o nic nestarala. Petr byl bednář, truhlář a moudrý člověk.
Všechno si dělal po svém, nikdy nebylo třeba volat si řemeslníky. Ve vesnici si ho lidé vážili pro jeho dobrosrdečnost i pilnost. Společně propluli čtyřiceti lety štěstí, jen jediný den jim zůstal do výročí. Úhledný domek, úrodná zahrada, zdravé krávy a slepice vše bylo výsledkem jejich společné práce.
Měli jediného syna Egona, svoji chloubu a radost. Ten už odmalička ochotně pracoval; nebylo ho nutné pobízet. Když se máma vracela z družstva vyčerpaná, Egon už naštípal dříví, nanosil vodu, rozdělal v kamnech a podojil krávu.
Petr se vrátil z práce, opláchl ruce a šel na zápraží, kde si zapálil viržínko, zatímco jeho žena připravovala večeři. Večer vždy usedali všichni tři k jednomu stolu, vyprávěli si zážitky z dne. Byli šťastní.
Čas však odtikával a zanechával jen vzpomínky. Egon dospěl, opustil rodiče a vydal se za štěstím do Prahy. Vystudoval, našel si městskou ženu Vlastu. Usadili se v centru. Zpočátku jezdil Egon na prázdniny domů, ale později mu žena navrhla raději dovolené u moře, a tak to šlo rok co rok. Petr Andrej se zlobil, nerozuměl Egonovým volbám.
Kde se náš Egon tak unavil? Asi mu Vlasta pomotala hlavu. Komu jsou takové cestování k potřebě?
Otec smutněl a matka bědovala. Co jiného zbývalo? Jen čekat na vzkaz od syna. Pak ale Petr Andrej onemocněl. Odmítal jídlo, chřadl. Lékaři předepisovali léky, ale nakonec ho poslali domů umírat. Na jaře, když v lesích zpívali slavíci, Petr odešel.
Egon přijel na pohřeb, plakajíc hořce vinit se, že nestihl otce naposledy spatřit živého. Po týdnu v rodném domě se vrátil zpět do Prahy. Za dalších deset let napsal matce jen třikrát. Olga zůstala sama. Krávu i ovce prodala sousedům.
Nač jí byly krávy? Kráva postávala před statkem dlouho a naslouchala, jak stará paní pláče ve své komůrce do polštáře.
Bez manžela šel statek z kopce. Tu zatekla střecha, tu praskla shnilá deska na zápraží, tu sklep zatopila voda… Olga dělala, co mohla. Šetřila z penze na opraváře, někdy si poradila sama vyrůstala přece na vesnici.
Tak nějak přežívala, když přišla další rána. Olze Štěpánové začal rychle slábnout zrak, ačkoli dřív žádné potíže neměla. V samoobsluze sotva přečetla ceny. Za pár měsíců neviděla ani nápis na krámu.
Přijela zdravotní sestra, vyšetřila ji a trvala na operaci v nemocnici.
Paní Štěpánová, chcete oslepnout? Udělají vám zákrok a zase uvidíte!
Ale babička se bála lékařů odmítla. Za rok skoro oslepla. Ale tak moc ji to netrápilo.
Na co potřebuji světlo? Televizi neposlouchám, jen radio. Zprávy pochopím i tak. Doma už dělám vše zpaměti.
Někdy se Olga bála. Vesnicí chodilo víc nepoctivců než dřív. Často přijížděli zloději, vylamovali opuštěné chalupy, brali co šlo. Olga litovala, že nemá pořádného psa, který by vetřelce zahnal.
Zeptala se myslivce Svatopluka:
Nevíš, Svatopluku, nemá hajný štěňata? Stačilo by maličké, vychovám ho…
Svatopluk, místní myslivec, si ji zvědavě prohlédl:
Babičko Olgo, proč chceš štěně husky? Ta patří do lesa. Mohu ti přivézt opravdového ovčáka z města.
Ovčák je asi moc drahý…
Není nad peníze, babičko Olgo.
Tak to ho přiveď.
Olga sečetla úspory a spočítala, že na psa mít bude. Ale Svatopluk, známý to lajdák, pořád své sliby odkládal. Olga mu vynadala do planých žvanilů, v hloubi duše ho však litovala. Byl to nešťastný chlap bez ženy i dětí, jedinou přítelkyni měl v lahvi.
Svatopluk, vrstevník jejího syna Egona, nikdy neodjel z vesnice. Ve městě by se udusil. Miloval lov. Mizel v lese i na týden.
Po sezoně pomáhal stařenkám kopal záhony, opravoval, vyráběl. Peníze za práci pil.
Po tahu mizel v lese opuchlý, churavý, provinilý. Za pár dnů se vynořil s hrnci plnými hub, borůvek, ryb a šišek. Prodával je za pár korun a opět to roztočil. Pomáhal Olze na dvoře taky za výplatu. Teď, když se plot složil, musela ho volat opět.
Na psa teď počkáme, povzdechla si Olga Štěpánová. Musím zaplatit Svatopluka za plot a peněz je málo.
Svatopluk ovšem nepřišel s prázdnou. V jeho batohu, vedle nářadí, se něco hemžilo. Usmál se a zavolal paní Olgu.
Koukejte, koho jsem vám přivezl. Otevřel batoh.
Stařenka nahmátla huňatou kulatou hlavičku.
Svatopluku, tys mi přinesl štěňátko? podivila se.
To nejlepší z nejlepších. Čistokrevný ovčák, babi.
Štěně se přikrčilo, na hraně batohu téměř padalo ven. Olga Štěpánová zpanikařila:
Ale já na něj nemám peníze! Jen na plot!
Zpátky už ho nevezmu, babičko! odporoval Svatopluk. Tušíte, kolik tisíc korun to stálo?
Co dělat Olga běžela do obchodu, kde jí prodavačka dala pět lahví rumu na dluh a zapsala její jméno na seznam.
Do večera byl plot hotový. Olga mistru prostřela, nabídla oběd a nalila panáka. Svatopluk, povzbuzený “svačinkou”, začal mudrovat a ukazoval na štěně stočené u kamen.
Musíte krmit dvakrát denně. Kupte mu pevný řetěz vyroste silný. Vím, jak na psy.
Tak se v Olgině domě objevil nový obyvatel Bohuš. Stařenka si štěně zamilovala a ono ji milovalo oddaně. Kdykoli Olga vyšla hrabat listí, Bohuš poskakoval a chtěl jí olíznout tvář. Jen jediné ji popouzelo pes rostl jak tele, ale štěkot se z něj neozýval. To Olgu trápilo.
Ach Svatopluku! Ty lišáku! Prodal jsi mi nemožného psa.
Ale co, vyhnat nemohla tak hodnou bytost. Ani štěkat vlastně nebylo třeba. Sousedskej psi se na Bohuše odvažovali jen štěknout, a to i když za tři měsíce narostl Olze skoro k pasu.
Jednou dorazil do vsi Matěj, další z myslivců obstarával sůl, zápalky a potraviny, jelikož se blížila lovecká sezóna. Když šel kolem Olgy Štěpánové, zarazil ho Bohuš.
Babičko Olgo! vykřikl Matěj. Kdo dovolil držet ve vsi vlka?!
Olga si přitiskla ruce na prsa.
Ježišmarjá! Co jsem to provedla! Ten švihák Svatopluk mě obelstil! Že prý ovčák…
Matěj zvážněl:
Pusťte ho do lesa, babi. Jinak se něco stane.
Staré ženě vhrkly slzy, srdce jí praskalo při myšlence na rozloučení s Bohušem dobrák, ušlechtilý tvor, i když vlastně vlk. V poslední době byl neklidný, rval řetěz, chtěl se osvobodit. Vesničané se na něj dívali úkosem. Nebylo zbytí.
Matěj odvedl vlka do lesa. Bohuš zamával ocasem a zmizel mezi stromy. Nikdo ho už nespatřil.
Olga srdceryvně postrádala svého miláčka a spílala Svatoplukovi. I ten toho litoval, vždyť měl nepokřivenou úmysl. Putoval jednou lesem, narazil na stopy medvěda a zaslechl kníkání. Už se chystal ujít, vždyť kde jsou medvíďata, bývá i medvědice, ale zvuk nebyl medvědí.
Odhrnul křoví a zahlédl noru. U ní ležela mrtvá vlčice, okolo roztrhaná vlčata medvěd napadl doupě. Jen jedno mládě přežilo, schované ve vykotlaném podrostu.
Svatoplukovi jej přišlo líto; vzal sirotek, ale nakonec ho zavezl Olze, v přesvědčení, že časem uteče do lesa sám. A on mezitím pořídí babce psa opravdového. Pak ale zasáhl Matěj.
Svatopluk se pak pár dnů motal kolem chalupy, nenašel odvahu vejít. Venku vládla zima, Olga topila v kamnech, aby v noci nezmrzla.
Najednou kdosi zaťukal. Spěchala otevřít. Před prahem stál muž.
Dobrý večer, babi. Pustíte mě přespat? Šel jsem do sousední vesnice a zabloudil jsem.
Jak tě volají, chlapče? Vidím špatně.
Boris.
Olga zamžourala.
Boris? Takové ve vsi nejsou…
Nejsem zdejší, babi. Koupil jsem nedávno chalupu. Auto mi uvízlo, musel jsem pěšky, pak přišla vánice.
To jsi koupil dům po zesnulém Danilovi?
Přikývl.
Přesně ten.
Olga pozvala muže dovnitř a postavila konvici. Nevšimla si, jak lačně pokukuje po vitrínce, kde vesničané schovávají zlaťáky a peníze.
Když Olga něco míchala na sporáku, host už pátral v kredenci. Olga zaslechla vrznutí dvířek.
Cos tam ztratil, Borisi?
Peněžní reforma byla! Pomáhám vám staré bankovky odstranit.
Olga zkrabatila čelo.
Hloupost. Žádná reforma nebyla! Kdo vůbec jsi?!
Muž sáhl po noži a přitiskl jej Olze pod bradu.
Ticho, bábo. Hotovost, zlaťáky, jídlo všechno sem!
Olgu sežehla hrůza. Stál před ní zločinec. Teď je konec…
Vtom však dveře rozlítly. Do světnice vtrhnul obrovský vlk a skočil po zloději. Dranec křičel, ale zachránila ho silná šála před kousancem. Vytasil nůž, bodl vlka do ramene. Bohuš uskočil, zločinec utekl.
Zrovna šel kolem Svatopluk a chtěl požádat o smíření. U brány zahlédl chlápka s nožem, jak prchá a kleje. Vletěl k Olze po podlaze se válel zraněný a krvácející Bohuš. Svatopluk pochopil vše a hned běžel za policajtem.
Lupič byl dopaden čekalo ho vězení.
A Bohuš se stal hrdinou vsi. Každý mu nosil jídlo, zdravili ho jako starostu. Vlk od té chvíle běhal volně, ale vždy k Olze a Svatoplukovi zůstával věrný, vracel se s nimi z lesa.
Až jednou přijel k Olze na dvůr černý jeep. Někdo tam sekal dříví. Byl to Egon, její syn. Jak spatřil Svatopluka, rozpažil paže v uvítání.
Večer seděli u stolu, Olga zářila štěstím. Egon ji přesvědčil jet do Prahy na operaci aby znovu viděla.
Tak dobře… oddychla Olga. V létě přijede vnouček, chci ho poznat. Svatopluku, dohlédni na dům i Bohuše, ano?
Svatopluk mlčky přikývl. Bohuš ležel u kamen, spokojen už dřímal. Jeho místo bylo tu u přátel, co ho neopustili.
Chcete-li nepropásnout další podivné sny a historky, zanechte vzkaz pod článkem a přidejte páčidlo!
