Vzpomínám si, jako by to bylo včera, i když už uplynulo mnoho let.
Pracovala jsem ve stejné pražské firmě sedm let.
Začínala jsem jako asistentka a postupně se propracovala na koordinátorku administrativního oddělení.
Moje nejlepší kamarádka, Martina, nastoupila do firmy o dva roky později na moje doporučení.
Všechno jsem jí ukázala, naučila ji veškerým procesům, předala kontakty a ze začátku jsem jí tiše kryla záda, aby náhodou kvůli malým chybám nepřišla o práci.
Obědvaly jsme spolu, chodily jsme v pátek na víno a věřila jsem jí jako nikomu jinému.
Před půl rokem ve firmě vyhlásili nové manažerské místo.
Můj šéf mi důvěrně řekl, že jsem jedním z hlavních kandidátů.
Začala jsem chodit do práce dříve a zůstávat déle, neodmítala jsem žádnou odpovědnost navíc.
Martina mi neustále opakovala: To místo je tvoje, zasloužíš si to. Sdílela jsem s ní všechny své nápady a dokonce i strategii na pohovor, který nás čekal.
V den pohovoru jsem ji však uviděla čekat před kanceláří ředitele.
Předtím mi neřekla ani slovo.
Jen na mě kývla a pronesla: Rozhodla jsem se to taky zkusit. Snažila jsem se nepodezírat ji z ničeho špatného.
O týden později oznámili výsledek vedoucí oddělení se stala Martina.
Seděla jsem u svého stolu, zírala do monitoru a nebyla schopná slova.
Brzy jsem začala pozorovat zvláštní změny.
Ve své nové pozici začala měnit procesy, které jsem sama zavedla.
Postupně mě odsunula od důležitých úkolů a nutila mě vypracovávat nesmyslné reporty.
Jeden kolega mi pošeptal, že Martina vedení tvrdí, že nemám schopnosti vést lidi.
Prý si také přisvojila spoustu mých nápadů, které jsem jí poprvé sdílela jen v důvěře.
Jednou jsem ji konfrontovala při odpolední kávě: Proč jsi o mně řekla tohle? Na to mi odpověděla: Tohle je práce, ne přátelství.
Musela jsem si zajistit místo. Připomněla jsem jí vše, co jsem pro ni udělala.
Ona se jen klidně zeptala: To byla tvoje volba.
Já tě k ničemu nenutila.
Od té chvíle se atmosféra v práci stala nesnesitelnou.
Mluvila se mnou chladně, opravovala mě před ostatními, udělovala mi zbytečné úkoly.
Domů jsem přicházela uplakaná, úzkostlivá a s pocitem, že musím odejít.
Zároveň mě ale hněvalo, že bych odešla beze slova.
Dostala jsem se na rozcestí: snášet to dál mlčky, abych nepřišla o práci a příjem v korunách, nebo odejít a začít znovu někde jinde.
Zůstali byste, nebo odešli?
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
