Jitka seděla u vchodu domu. Všichni sousedé dávno věděli, že rodina z bytu číslo 22 odjela na dlouho pryč, a teď na nádvoří čekal pes s pevnou vůlí přečkat čas, než se vrátí jeho lidé
To se stalo na začátku devadesátých let v malém českém městečku, snad někde mezi Brnem a Vyškovem. Jedno ráno, když se slunce teprve dotýkalo střech, před knihkupectvím náhle zakvílely pneumatiky. Prodavačky vyběhly ven jakoby do pohádky a ulice byla úplně prázdná. Nebo téměř.
Na kraji silnice ležel pes. Tichounce kvílel, snažil se vstát, ale zadní nohy se mu propadaly do země jako do cibulové polévky, úplně neposlouchaly.
Nejodvážnější prodavačka, Veronika, bez váhání běžela k pejskovi. Tiše mu něco šeptala, jemně mu pohladila čumák a hřbet jako by sama chtěla přivolat zázrak.
Tak co tam je, Verčo?
Na kraji chodníku postávaly nervózně Lenka a vedoucí paní Alena. Báli se podívat blíže; vnější zranění nebyla vidět, přesto bylo jasné, že zadní nohy visí jak kornouty z pouti to nemůže být jen obyčejná bolístka.
Holky, pojďte, odneseme ji dozadu do skladu, navrhla Veronika. Třeba se z toho dostane. Venku ji tu nechat nemůžeme.
Lenka mrkla na vedoucí, a ta po krátkém zaváhání jen pokývala:
No dobře, nachystáme peřinku Uneseš ji?
Jasně, vydechla Veronika, už věděla, jak ji uchopit.
Pes byl menší kříženec, trochu jako kdyby měl předky mezi českými fousky a německými ovčáky. Hubený, špinavý, bez obojku zcela ztracený pouliční tulák.
Celý den strávila ve skladišti, až se navečer trochu vzpamatovala přijala vodu i rohlík, aniž vstala. Pohyb byl nemožný, zadní tlapky ji dál zrazovaly.
Druhý den Veronika poprosila otce, aby ji z práce vyzvedl, a vezli psa k veterináři.
V městě byl jen drobný veterinární kabinet, stroje žádné, dokonce ani rentgen. Pan doktor jen pokrčil rameny:
Možná se časem dá dohromady Je mladá, statná, s dobrým péčem bude žít, řekl vážně. Ale že bude chodit to je velmi nepravděpodobné.
Cesta zpět probíhala v tichosti. Veronika hladila psa na klíně, otec v zrcátku nervózně sledoval její výraz. U večeře konečně pronesl:
Veru, jen se nenech moc připoutat. Neměla bys si ji doma zvykat na podzim přece odjíždíme.
Vím, tati, zašeptala Veronika.
Pes dostal jméno Bára. Žila tedy ve skladu knihkupectví. Zpočátku téměř nevstávala, později se plazila ven na dvůr zadní tlapky táhla za sebou jak housenku z látky.
Co s ní budeme dělat? Venku by zahynula a domů si ji nikdo netroufne vzít, diskutovaly prodavačky. Paní Alena alespoň dovolila, že tam může zůstat.
Bára sama si neduh zvlášť nebrala k srdci. Plížila se dvorem, očichávala trávu, dělala své psí věci a vracela se do svého pelíšku.
O víkendech si ji holky střídavě brávaly domů. Jen Veronika odmítala: za pár měsíců ji čekal stěhovák až do Ústí nad Labem otec tam měl službu a rodina následovala. Pouto by vše jen ztížilo.
Ale Veronika cítila, že pouto už dávno vzniklo. Od toho prvního doteku na silnici. A i Bára se dívala na Veroniku jinak než na ostatní oddaně, vřele, tak trochu snově.
Jednoho dne ji ale stejně musela vzít domů nikdo jiný nemohl. Jen jednou jediný víkend! omlouvala se před přísnými otcovými pohledy. Ostatní jsou pryč, mají výlety, opekají buřty
My taky jedeme na chalupu, ozvala se maminka z kuchyně.
Bára okamžitě zamířila za ní, jako by hned poznala, kdo je pán domu, koho bude muset přesvědčit. Oči plné žalu dodaly tíhu, maminka jen utěšovala:
Chudinko, máš hlad? Verčo, vy ji tam v knihkupectví nekrmíte? Nevadí, pojedeme tě vzít s sebou na chalupu. Tatínek bude dělat maso, máš se na co těšit!
Veronika hodila na otce významný pohled, ale ten jen pokrčil rameny.
Na chalupě byla Bára jako v ráji: maso na roštu, sousedův pes Edík ji přijal jako kamarádku z minulého života. Druhý den, když se vrátili do bytu, Bára si lehla k Veroničině posteli, jako by tam patřila odjakživa.
Ranní odchod do knihkupectví pro ni byl šokem. Celý den byla neklidná, a když ji v poledne pustili ven, zmizela.
Prodavačky ji hledaly, volaly, no Bára k zavíračce už nepřišla.
Veronika byla celá rozrušená. Vydala se pěšky domů, volala ji na každém kroku:
Báro! Báro, kde jsi? Ozvi se
A Bára se našla přímo u vchodu domu, sotva se držící na nohách. Měla to těžké, ale když uviděla Veroniku, rozzářila se štěstím: štěkala, olizovala jí ruce, kroutila se, jako by jí ocásek konečně ožil.
Do knihkupectví už nebylo proč ji vracet cestu domů znala, a Veronika by ji tam už nikdy nezamkla.
Co teď? ptal se otec, když viděl šťastnou Báru u Veroničiných nohou.
Chci ji léčit, tati. Pomůžeš mi?
Za týden měla Veronika dovolenou a plánovala podat výpověď. Dva měsíce do stěhování rozhodla se věnovat Báře.
Otec je vozil do Brna, kde byla solidní klinika s rentgenem. Lékaři slibovali jen malou naději, ale navrhli operaci takže šance tu byla.
Veronika s Bárou se přestěhovaly do zahradního domku. Péče byla nepřetržitá: léky, masáže, cvičení tlapek. Pes jako by se učil chodit znovu.
Zpočátku žádný pokrok. Ale rodiče občas přijeli, a viděli drobné zlepšení: tlapky už nebyly mrtvé, občas se na chvíli postavily.
Po měsíci Bára cupitala za Edíkem, ještě trochu šourala zadní nohy, ale už běhala. O další měsíc měla už jen nepatrnou berličku v kroku.
Veronika se těšila, ale srdce ji svíralo u myšlenky na brzké loučení. Čas se krátil.
Sousedka, majitelka Edíka, navrhla:
Nech ji u mě. Ve dvou se nebudou tolik nudit, místo tu je, znám to tu
V den odjezdu Veronika převedla Báru k sousedce, do návštěvy za Edíkem. Večer už rodina byla ve vlaku do Prahy. Pak letadlo do Ústí nad Labem, přesun a nakonec Most.
Sotva se v novém domě zabydleli, Veronika zavolala sousedce. Uslyšela, čeho se obávala nejvíc.
V noci Bára ucítila podivné napětí a celou noc hrabala pod plotem. Ráno sousedka viděla na dvoře jen Edíka. Chápala, že čekat nemá smysl, a vypravila se k domu Veroniky.
Báru našla přímo u vchodu. Pes ji poznal, ale zavrčel dal jasně najevo, že neodejde. Sousedé se seběhli; všichni věděli, že rodina z 22. odjela a teď u vchodu sedí pes, který bude čekat.
Třeba i navždy.
Veronika teď volala paní Olze z bytu číslo 23. Ta ji pravidelně informovala:
Ta tvá Bára tu sedí, jak hlídač! K sobě nikoho nepouští. Zkoušela jsem ji nalákat uzeninou, domlouvat jí nic nefunguje!
Veronika chtěla Olze poslat peníze na krmivo pro Báru jenže ta odmítla:
Co blázníš, holka Všichni ji tu krmíme. Peníze rozhodně nechci.
Přišla zima. Obyvatelé domu (i Olga), často pouštěli Báru dovnitř, aby se zahřála. Pes pak vyšplhala až ke dveřím bytu 22, a lehla si na kobereček před zavřenými dveřmi. Zdálo se, že moc dobře chápe, že tam už nikdo není a jakmile pocítí dostatek tepla, zamíří zas ven hlídat.
Veronika byla ve spojení i s prodavačkami z knihkupectví. Občas se za Bárou stavěly poznávala je s radostí, vděčně přijímala pamlsky, ale s nimi odejít nikdy nechtěla.
Veronika trpěla. Nejradši by všechno nechala a vrátila se. Ale tehdejší doba nebyla snadná, musela počítat každou korunu českou.
Domů se dostala až v červnu. U vchodu seděla Bára nehybná, s ušima vztyčenýma, tělem podivně chvějícím, jako by už poznala, že se páni vrátila, ale bála se uvěřit ve štěstí.
Následovala náruč, slzy, pocit tohle se vážně děje! Srdce bušilo, bylo jako že skočí ven stejné to bylo i u Báry.
Léto proklouzlo jak prchavá fata morgana. V srpnu dorazili rodiče otec měl měsíc volna, ale v září už musel na další roční služební cestu. Veronika je prosila: vezměte Báru s sebou. Máma koukla na tátu, ten mlčel a jen si povzdechl. Cesta byla dlouhá, těžká i pro lidí, natož pro psa, co nikdy necestoval dál než na chalupu.
Napětí se dalo krájet. Bára jakoby pochopila, byla neklidná, téměř se nehnula od Veroniky. A pak jedno ráno otec tiše pronesl:
Přichystejte ji, jede s námi. Musíme jí udělat papíry. Bez očkování ji nikam nedají.
Místní veterinář udělal Báře doklady za tři sklenice znojemské okurky i s razítky očkování, graficky krásné, a vše zpětně. Oficiální procedury nebyl čas zvládnout.
Večer táta šil Báře kožený náhubek v těch letech nebylo možné koupit správné psí potřeby. Bára, nikdy nic takového neměla, seděla klidně při zkoušení snad opravdu věděla, že je slavnostní okamžik, byla pyšná.
Hotovo, pojedeš s námi, řekl otec, když přišil poslední steh. Jen, Báro, nezklam nás
A Bára nezklamala. Rodina nikdy nelitovala svého rozhodnutí. Nejprve vlakem, pak letištěm, přestupy. Pes s nimi létal ve vojenských letadlech po celé severní Moravě až na Ostravu, Jeseníky i Polabí. Po roce se vrátili domů.
Bára prožila po boku Veroniky třináct intenzivních, laskavých a skutečně šťastných let a nikdy nezapomněla být věrná, následovala svou Jitku všude, kam ji sen nebo život vedl.
