NOVOROČNÍ PŘÍHODA
Domů se Gábina vůbec netěšila. Pracovní den třicátého prvního prosince byl krátký, většina jejích kolegyň se vypařila za svými dětmi, manžely a vanilkovým cukrem vonícími bramborovými saláty. Rozjařené, zářící, natěšené, vláčely tašky plné pomerančů a lahví Bohemky každá dostala jednu od šéfa, Miroslava Ilčíka.
Ale na Gábinu doma nikdo nečekal. A chystat salát pro jednoho ji taky nelákalo. Podívala se na hromadu pomerančů v igelitce, která se tyčila na jejím stole, a povzdechla si.
Ne, domů se jí fakt nechtělo. Vrhla se tedy na své nekonečné tabulky. Za chvíli vpadl do kanceláře celý udýchaný Miroslav Ilčík ten jediný muž v dámském kolektivu a zároveň jejich boss. Měl klobouk na půl žerdi, kožich na rozepnutí a oči kalně soustředěné.
No nazdar, copak ty tady sama? A představ si, já zapomněl doma dárky pro ženu! Hrůza! vyhrkl a zaplul do své kanceláře.
Za pět minut byl zpátky.
Sama tu? Proč nejdeš už domů?
Víte, pane Ilčíku, já jsem vlastně doma taky sama.
V šéfovi hrklo a zmraženě postál u dveří, pak přišel až ke Gábině ke stolu a usedl vedle ní s pohledem, jakým hrobník vyprovází kolegu do rakve.
No tak, Gabrielo, s tím přestaň. Je Silvestr, člověk se má smát. S takovým ksichtem zůstaneš sama ještě dlouho. Ženská se musí usmívat, vždyť je to svátek! No, no koukej! Už tě tu nenechám sedět s papíry, běž domů. Já je taky pustil, rozumíš, a ona co?
Pane Ilčíku, nebojte, já za chvilku půjdu. Jděte radši za ženou. Uklidím tu a zavřu kancelář.
Jsi si jistá? mrkl na ni podezřívavě.
Opravdu, běžte.
Tak jo. Tak… šťastný nový rok!
Gábina znovu útrpně povzdechla. Opravdu, co by tu dělala… Musí jít. Objednat si pizzu? Zajímalo by mě, jestli nějaká pizzerie ještě funguje.
Volala na první číslo nic, na druhém linka hlásila, že zavírají v šest, a popřála hodně štěstí do nového roku. Gábina zkontrolovala čas šest hodin pět minut. Zkusila ještě třetí číslo a ejhle, objednávku jí přijali. Rychle zabalila papíry, oblékla kabát, popadla pomeranče i s lahví šampaňského a vypadla z budovy.
Venku se jí rázem zvedla nálada vzduch byl ostrý, tváře jí jemně šlehal chlad, pod nohama křupal sníh jak Václavák po koncertu, lampy zářily, barevné žárovky blikaly ve stylu čím víc, tím líp. Lidi se motali s taškami a krabicemi, poslední opozdilci v marketech panicky zachraňovali vánoční improvizaci. Do Gábiny se vlilo trochu toho pražského hurá, vždyť je Silvestr.
Co to blbnu? napomenula se. A vpadla do nejbližšího supermarketu.
Už doma vykládala nákup na kuchyňský stůl.
Snad ten brambor stihne změknout, mudrovala.
Pustila televizi, pověsila na okno novou blikající spirálu, šňůru zapnula do zásuvky a hle, veselá světýlka se rozběhla podél rámu jako šílený had. Gábina si střihla rychlý taneček se zvednutýma rukama a pustila se do přípravy novoroční večeře.
Pro sebe, no a co!
Brambory chladly na balkoně, na stole se zatím kupily chlebíčky s lososem a šunkou, nakrájené silněji, než by maminka dovolila. Uzené maso ulovené v supermarketu spořádaně leželo na talíři mezi kudrnatými salátovými listy, vedle byl miska s nastrouhaným sýrem, ananas a samozřejmě pomeranče od pana šéfa.
Za půl hodiny byl salát připraven a v pánvi prskala stehýnka jak o život. Gábina si přistrčila konferenční stolek k pohovce, pokryla ho vyšívanou ubrusem a začala nanášet slavnostní jídlo. Připravila si skleničku na šampaňské i vodu, položila příbor a kriticky vše obhlédla, jako by čekala delegaci z Hradu.
Ve tři čtvrtě na dvanáct šla otevřít šampaňské a najednou, zvoní zvonek u dveří.
Objednával někdo pizzu? ozval se vesele mužský hlas ze sluchátka.
Ježíši, na pizzu jsem úplně zapomněla!
Ano, pojďte nahoru! zmáčkla tlačítko.
Ve dveřích stál sympatický mladý muž s krabicí v ruce.
Kolik Vám dlužím? ptá se Gábina.
Nic. Berte ji jako dárek.
Usmál se, až se jí zamotala hlava.
To přece nejde, Vám to pak strhnou z výplaty!
Nestrhnou. Vážně. Je to kompenzace za tu pozdní dodávku. No tak už si ji vezměte.
Gábina zjistila, že pořád nervózně svírá špunt ještě neotevřeného šampaňského.
Podržte mi to, prosím, podala mu láhev a převzala pizzu, hned to uklidím do kuchyně…
Mimochodem, nevypadáte na kurýra, řekla, když se vrátila.
To taky nejsem, rozesmál se, jsem majitel pizzerie. Všechny jsem dnes pustil domů dřív. Je Silvestr mají rodiny. A když jsem viděl vaši objednávku, rozhodl jsem, že ji doručím sám. Koneckonců, mně doma nikdo nečeká… na rozdíl od vaší pizzy. Ale trochu jsem se zasekl.
Máme deset minut! Otevírejte šampaňské, ať ještě stihneme připít na starý rok!
No jasně! Máte někde skleničky?
Když je šla hledat, ozval se hlučný BUM.
Na starý!
Na starý!
Cinkli si a vypili bubliny na ex.
Jejda, co jsme to provedli!
Co je? lekl se muž.
Vždyť vy jste pil a přijel autem!
Pravda, usmál se stále víc.
A jak pojedete domů?
No… asi nepojedu!
A taxi je teď utopie.
Jo utopie, radostně souhlasil.
Víte co? Šup z bot a pojďte dál, nebo nás nový rok zastihne na chodbě!
No páni, tady je ale útulno.
Lejte rychle, prezident už na to mává…
Na zdraví a…?
Gábina, pomohla mu.
Na zdraví, Gábino! Já jsem Karel.
Na zdraví, Karle! Ochutnejte salát, je vlastní výroby. Přiznávám, mám jenom jeden příbor, ale berte si klidně přímo ze salátové mísy!
Gábina kecala a smála se, ani nevěděla proč, ale Karel jí byl okamžitě sympatický, všechno jaksi rychle rozveselilo celý její večer.
Hmm, z mísy je to nejlepší! Nemáte kousek chleba? Jsem hladový jako vlk…
Jasně, přinesu!
Když se vrátila, Karel měl v každé ruce už okousanou stehenní kostičku.
Promiňte, neudržel jsem se. Je to výborné. Gábino, vy vaříte skvěle!
Díky, Karle, já myslela, že všechno propadne. Vidíte, kolik jsem toho navařila. Sama bych to nezvládla.
Sama? Jak to, teď tu máte mě, já vám klidně pomůžu!
Tak pojďte!
Rozesmáli se a pustili se do salátu, z mísy lžící, zapíjeli šampaňským, dívali se na silvestrovské estrády a povídali o kdečem.
Ještě? Vypili jsme všechno šampaňské!
Mám další v autě! Donesu ho!
Ááále, jdu radši s váma!
Venku byla nádherná zima a všude to práskalo petardami.
Hele, Gábino… vezmeš si mě? Ne teď, teda… třeba za rok! Musíš mě přece trochu poznat.
Doufám, že si děláte srandu.
Nedělejte!
Tak já o tom aspoň popřemýšlím.
A teď druhé kolo, ne?
Gábina kývla, Karel popadl v autě další tašku a oba byli připravení pokračovat v oslavě až do ranní pražské tramvaje.
Za noc to snad stihnemePo návratu do bytu Gábina rozlila druhou láhev šampaňského, zapálila prskavky a pustila okno dokořán, aby k nim proudilo tiché hučení města ta zvláštní, slavnostní ozvěna, co existuje jen mezi půlnocí a ránem. Seděli spolu na podlaze, nohami pod stolem, smáli se, povídali a společně dlabali studenou pizzu. Prskavky jim dohořely mezi prsty a zůstalo po nich vonící šero a naděje, že nový rok možná přinese nečekaná přátelství.
Když o půl třetí ranní našli v lednici ještě mandarinky a poslední poněkud okoralý kousek uzeného, Gábina se rozesmála tak upřímně a nahlas, že sousedka dole zabouchala koštětem na strop tentokrát to ale Gábinu doopravdy nezlobilo. Karel se na ni vážně zadíval, a pak se oba rozesmáli ještě víc, protože ten večer už nebylo co skrývat a nebylo čeho litovat.
Nový rok vycházel na modravém nebi právě, když spolu přivítali první tramvaj a na stůl slavnostně přidali pomeranče od pana Ilčíka. Když si k nim přičichli, voněly přátelstvím, smíchem a výjimečným okamžikem neplánovaného štěstí.
Gábina si pomyslela, že domů se už zase těší a tentokrát opravdu.
