Dědečku, podívej se! Terezka tiskla nos ke sklu okna. Pejsek!
Za brankou pobíhala směrem sem toulavá černá fenka. Byla špinavá a vyhladovělá, žebra trčela.
Zase ten vořech, zabručel František Novák, když si nazouval papuče. Už třetí den se tu potuluje. Táhni odsud!
Rozmáchl se holí. Pes uskočil, ale neutekl. Sedl si kousek opodál, díval se do oken. Jen se díval.
Dědečku, nežeň ji, prosím! Terezka ho chytila za rukáv. Určitě má hlad a je jí zima!
Já mám svých starostí dost! odsekl stařec. Přitáhne blechy a bůhví co ještě. Vypadni, tady nemáš co dělat!
Fenka stáhla ocas mezi nohy a odešla. Ale sotva František zmizel vevnitř, znovu se objevila před domem
Terezka žila u dědečka už půl roku od té doby, co její rodiče zahynuli při autonehodě. František si vnučku vzal k sobě, i když nikdy s dětmi příliš neuměl. Miloval svůj klid a zavedený řád.
A teď tu byla holčička, která po večerech tiše plakala a pořád dokola šeptala: Dědečku, kdy se máma s tátou vrátí?
Jak vysvětlit, že nikdy? Starý muž jen mručel a odvracel se. Oba to měli těžké. Ale neměli kam jít.
Po obědě, když dědeček zdřímnul u televize, Terezka tiše proklouzla ven do mrazu. Nesla v ruce misku se zbytkem polévky.
Pojď sem, Betynko, zašeptala. Tak jsem tě pojmenovala. Líbí se ti to?
Fenka se plížila opatrně. Dočista vylízala misku a potom si lehla k Terezce k nohám, s hlavou na packách. Dívala se na ni s vděčností a oddaností.
Ty jsi hodná, hladila ji Terezka. Moc hodná.
Od toho dne se Betynka od domu nehnula. Hlídala u branky, doprovázela Terezku do školy a čekala na ni před domem. A pokaždé, když František vyšel ven, ozvalo se na celou ulici:
Ty zase? Nemáš dost?
Ale Betynka už věděla: tenhle děda na ni jen křičí, ale nekousne.
Soused Josef Malý přišel jednoho dne popíjet k plotu a sledoval to celé divadlo. Nakonec povídá:
Hele, Franto, zbytečně ji odháníš.
A co bych s ní dělal? Pes je mi tu k ničemu!
Člověk nikdy neví zamumlal Josef. Třeba ti ji Pánbůh poslal.
František si hlasitě odfrknul.
Uběhl týden. Betynka přežívala venku v mrazu i sněhu, a přitom se držela pořád u branky.
Terezka jí dál potají nosila zbytky a dědeček dělal, že nic nevidí.
Dědo, pustíme Betynku aspoň do předsíně? Je tam tepleji, žadonila Terezka u večeře.
Ne! udeřil dědeček pěstí do stolu. Do domu psi nepatří!
Ale ona
Žádné ale! Už toho mám plné zuby!
Terezka trucovitě zmlkla. František v noci dlouho nemohl usnout. Ráno nakoukl z okna.
Betynka ležela stočená na sněhu. Dlouho to tak nevydrží pomyslel si a pocítil nepříjemný tlak u srdce.
V sobotu odpoledne Terezka vyrazila na rybník bruslit. Betynka šla samozřejmě za ní. Děvče se smálo a kroužilo na ledě, fenka seděla u břehu a pozorovala ji.
Podívej, co umím! volala Terezka a pustila se doprostřed.
Led se zachvěl, zapraskal a Terezka se propadla.
Voda byla černá a ledová. Děvče zmizelo pod ledem, zbytek křiku ztlumily vlny.
Betynka ztuhla, ale vzápětí se rozběhla zpátky k domu.
František štípal na dvoře dřevo, když uslyšel nelidské štěkání a vytí. Fenka pobíhala po dvoře, koukala mu do očí a táhla za nohavici ke brance.
Ty ses zbláznila? nechápal, ale pak uviděl ten strach v jejích očích a pochopil.
Terka! vykřikl a pádil za Betynkou k rybníku.
Fenka pelášila a pořád se ohlížela, jestli děda stíhá. František spatřil temný flek ve vodě a zaslechl slabé šplíchání.
Vydrž, Terezo! křičel, popadl klacek a po břiše se sunul po lomu ledu.
Chytil holku za bundu a vytáhl ji na břeh. Betynka pobíhala kolem, vyskakovala a povzbuzovala je štěkotem.
Když ji vytáhli, Terezka byla úplně modrá. Dědeček ji třel sněhem, foukal jí do tváře a modlil se ke všem svatým.
Dědečku, zamumlala nakonec Terezka, kde je Betynka?
Pohledem hledala psa. Fenka seděla vedle, celá se třásla nevědělo se, jestli zimou, nebo strachem.
Je tady, řekl chraplavě dědeček. Je tu.
Po tom dni bylo něco jinak. František už na Betynku tolik neřval. Ale stejně ji domů nepustil.
Dědo, proč? Vždyť mě zachránila!
Zachránila. Ale místo tu pro ni není. Tak jsem to měl vždycky zařízený.
Zlostně sám sobě nerozuměl. Vždycky měl rád pořádek, a přece Najednou měl pocit, jako by mu někdo drásal duši.
Jednou přišel Josef na čaj. Seděli v kuchyni, žvýkali perníčky.
Slyšel jsem, co se stalo, začal opatrně soused.
Slyšel, odsekl František.
Hodná a chytrá fenka.
Taky znám lepší.
Takový poklad si zaslouží péči.
František pokrčil rameny:
Péči má. Neodháníme ji už.
Ale kde v té zimě spí?
Venku přece. Je to pes!
Josef zavrtěl hlavou.
Divíš se Zachránila vnučce život a ty jí nemůžeš poskytnout ani střechu nad hlavou. To je nevděk.
Nic ji nedlužím! vzkypěl František. Nakrmíme ji a to stačí!
A lidskost? nadhodil Josef.
Lidi se milují navzájem, ne zvířata.
Soused už raději mlčel. Věděl, že dohadovat se nemá smysl.
Únor byl v tom roce opravdu krutý sněhové vánice zuřily jedna za druhou. František sotva stačil odhazovat sníh ze zápraží ráno bylo zase po kolena.
A Betynka? Stále tam. U branky, kost a kůže, ztěžka hleděla do domu.
Dědečku, vidíš ji? Skoro nedýchá, s obavou tahala Terezka za rukáv.
Sama si to vybrala, nikdo ji nezval, zamručel František.
Ale ona
Už dost! okřikl ji. Už té tvé řeči o psovi mám plné zuby!
Terezka se urazila a odešla do svého pokoje. Večer, při čtení novin, se smutně ozvala:
Dneska Betynku nikde nevidím.
No a co? funěl za novinami dědeček.
Celý den nebyla. Nemocná asi?
Snad odešla. Aspoň bude pokoj.
Dědo, jak tohle můžeš říct?
A jak jinak? odložil noviny. Není naše! Mě nic nezavazuje.
Zavazuje, zašeptala Terezka. Zachránila mě. My jí nedali ani teplé místo.
Žádné místo není! udeřil pěstí do stolu. Dům není útulek!
Terezka se rozplakala a zabouchla se v pokoji. František seděl za stolem a poprvé noviny nešly číst.
V noci se strhla vichřice. Dům se chvěl pod náporem větru, sníh bičoval okna, sklo jen drnčelo. František se převaloval v posteli, nespal.
Psí počasí, spílal si v duchu. Co je mi do psa? Nestačí, že mám své starosti? Ale lež to byla. Měl.
Ráno vichr utichl. František vstal, uvařil si čaj a vyhlédl z okna. Dvůr zavátý až po lavici, cestičky zapadlé. U branky cosi černalo ve sněhu.
Jistě tam vítr nafoukal pytel, pomyslel si, ale srdce mu padlo až do žaludku.
Navlékl si zimník, nazul holínky, vydal se probořit sněhem až k brance.
V závěji ležela Betynka. Nehýbala se. Sníh ji přikryl téměř celou, ven koukaly jen uši a špička ocasu.
To je konec, prolétlo Františkovi hlavou. V tu chvíli ucítil, jak se v něm cosi zlomilo.
Odházel sníh. Fenka sotva dýchala, oči zavřené, život v ní jen tiše dřímalo.
Ty, hloupá zašeptal skloněn ke psu. Proč jsi neodešla jinam?
Betynka sebou slabě trhla. Slyšela jeho hlas, chtěla zvednout hlavu, ale neměla sílu.
Stál tam chvíli, pak si zamumlal: Ať to jde do háje a opatrně ji zvedl do náruče.
Lehká byla jen kosti a srst. Ale pořád teplá. Pořád živá.
Vydrž, mumlal si pod vousy, když se prodíral k domu. Vydrž, naivní blázínko.
Odnesl Betynku do předsíně, pak do kuchyně. Položil ji na starou deku blízko kamen.
Dědo? ve dveřích se objevila Terezka v pyžamu. Co se děje?
Ale Mrzla tam chuděra. Necháme ji tu ohřát.
Terezka přiskočila, klekla si k psovi.
Ona to zvládne? Dědečku, žije?
Žije. Dej jí trochu teplého mléka.
Hned! běžela Terezka ke kamnům.
A František klečel u Betynky a hladil ji po hlavě. V duchu si říkal: Co jsem to za člověka? Málem jsem ji nechal pojít. A stejně zůstala. Věřila mi
Betynka malinko otevřela oči. Dívala se na něj s takovou vděčností, až se mu stáhlo hrdlo.
Mléko je tady! Terezka postavila misku k feně.
Betynka se pokusila vzpřímit, napila se pomalu, pak ještě a ještě. Děda s vnučkou seděli u ní a mlčky pozorovali její snahu, jako by v tom byl zázrak.
Do oběda už Betynka seděla na dece. K večeru se těžkopádně prošla po kuchyni. František neustále pokukoval, bručel:
Tohle je jen dočasné, rozumíš? Až se uzdravíš, zase ven.
Ale Terezka se jen usmívala. Věděla, jak děda potají přidává Betynce nejlepší kousky masa, jak ji přikrývá tepleji, jak ji hladí, kdykoli se domnívá, že ho nikdo nevidí.
Už ji nevyžene, byla si jistá. Už ne.
Brzy ráno se František posadil na kraj postele. Betynka ležela na koberci u kamen a zadívala se na něj vážně, zkoumavě.
No tak co, už ses dala dokupy? zamumlal, když se převlékal. No vida.
Pes zavrtěl opatrně ocasem, jako by zjišťoval, zda ho zase někdo nezažene.
Po snídani se František oblékl a šel do dvora. Zamířil k plotu, prohlížel si starou boudu u kůlny odhadem se v ní už deset let nebydlelo.
Terko! zavolal do doma. Pojď sem na chvilku!
Holčička vyběhla, za ní Betynka. Držela se blízko své malé kamarádky, ale na dědu už nekoukala s nedůvěrou.
Podívej, ukázal František na boudu, střecha děravá, dřevo shnilé. Měli bychom to spravit.
Proč, dědo? divila se Terezka.
Proč asi? zabručel. Prázdné místo je škoda. To není pořádek.
Z kůlny přinesl prkna, kladivo a hřebíky. Pustil se do oprav: brblal, peskoval, když se hřebík zohnul nebo prkno nepasovalo.
Betynka seděla opodál a sledovala. Chápala, že dělá domeček pro ni.
K poledni byla bouda jako nová. František přinesl starou deku, vystlal vnitřek, postavil u vchodu dvě misky, na vodu a jídlo.
Tak, setřel si pot z čela. Hotovo.
Dědečku, zašeptala Terezka, to je pro Betynku?
Pro koho jiného? zabručel. Do domu nepatří, ale venku ať má trochu pohodlí. Jaksepatří, no.
Terezka ho objala kolem pasu:
Děkuju, dědečku! Děkuju moc!
No, no, bránil se, nedělej scény. A pamatuj: je to dočasně! Než jí najdeme jiné pány.
Ale dobře věděl, že nikoho hledat nebude. A že Betynka už patří jen k nim.
V tu chvíli přišel soused Josef. Obhlédl novou boudu, fenku i radostnou Terezku. Usmál se podvousy:
Vidíš, Franto, říkal jsem ti, že ji Pánbůh neposlal jen tak.
Dej mi pokoj s tím tvým Pánbůhem, zabručel František. Prostě mi bylo líto. Toť vše.
Lítost je taky srdečnost, mrkl Josef, jen jsi ji měl dlouho schovanou.
František chtěl odporovat, ale rozmyslel si to. Díval se, jak Betynka očichává novou boudu, jak ji Terezka hladí po hlavě. A věděl, že teď jsou rodina. Možná neúplná a zvláštní, ale rodina.
Tak jo, Betynko, řekl tiše. Tohle je teď i tvůj domov.
Fenka pohlédla na dědečka dlouhým starostlivým pohledem. A lehla si k boudě, aby viděla na dveře domu, kde žijí její lidé.
