Paní, já jsem někdo, nemám čas čekat jako vy!
A co následovalo způsobilo, že se zahanbil před všemi.
Chodba nemocnice byla prosáklá vůní dezinfekce a unaveného mlčení.
Na plastové židli seděla skromně oblečená žena, pevně svírala kabelku v klíně, jako by v ní ukrývala zbytek naděje i všechny své obavy.
Bylo ještě brzy.
Už od sedmi hodin ráno čekala před ordinací, uplakaným pohledem napjatě sledovala dveře. Přijela až z Českého Krumlova, skoro 200 kilometrů, a přesto si nestěžovala a nic neříkala. Jen trpělivě čekala.
Vedle ní posedávali další muž s obvázanou rukou, mladá dívka s kruhy pod očima, maminka s dítětem usínajícím na rameni. Všichni tiše čekali. Všichni s jedním přáním: Pane Bože, pomoz…
A právě v tu chvíli se na druhé straně chodby objevil on starý muž, mohlo mu být přes pětasedmdesát.
Byl elegantně oblečen. Drahý kabát, lesklá hůlka, stylový klobouk.
Chodil s jistotou lidí, kteří jsou zvyklí, že jim ostatní ustupují z cesty.
Nevyslovil jediné slovo.
Na nikoho se ani nepodíval.
Sebevědomě zamířil rovnou ke dveřím ordinace, jako by samotná chodba byla jen drobnou překážkou mezi ním a jeho cílem.
Zastal se přímo před dveřmi.
Natáhl ruku po klice.
Tehdy žena pomalu vstala. Bez hněvu, bez protestu.
S tou důstojností, kterou mají ti, kdo nemají mnoho, ale mají slušnost.
Pane ale teď jsem na řadě já. Už od sedmi tu čekám. Jsem tu z Českého Krumlova, dvěstě kilometrů daleko.
Stařec se na ni podíval, jako by si teprve teď všiml, že na chodbě je i někdo jiný.
Krátce se usmál. Chladně.
Paní, já jsem někdo, nemám čas čekat, jako vy!
A zvýšeným hlasem podotkl:
Až jednou dosáhnete mého věku a něčeho v životě dokážete, poznáte, že je škoda promarnit čas čekáním ve frontě.
Žena se ani nepohnula.
Jeho slova na ni dolehla silněji než ztracené pořadí bolela ji hlavně ta ponížení.
Celou chodbou se rozhostilo tísnivé ticho.
To však netrvalo dlouho.
Dveře ordinace se prudce otevřely.
Doktor, muž kolem padesátky v trochu pomačkaném plášti a s unavenýma očima, se rozhlédl po čekárně.
Co se tady děje?
Stařec sebejistě vykročil dopředu.
Pane doktore, přišel jsem na vyšetření. Prosím, vezměte mě hned. Nemám čas čekat.
Doktor mu věnoval pár vteřin tichého pohledu, pak se otočil k ženě:
Vy jste ta paní, co přišla v sedm?
Žena přikývla.
Ano přijela jsem z Českého Krumlova
Lékař si povzdechl.
Pak se s klidem, avšak pronikavě, otočil zpět ke starci:
Pane poznávám vás.
Stařec na sekundu ztuhl, pyšný a spokojený, že jej poznali.
Ale doktor nepřestal:
Byl jste mým učitelem na gymnáziu.
Celá čekárna mlčela.
Stařec se vítězně pousmál, že je někdo.
Ale doktor nezměkl.
Pamatuji si jasně, jak jste nám každoročně opakoval stejnou lekci.
A pomalu zvýraznil každé slovo:
Hodnota člověka není v tom, co má na sobě, jaké má postavení, nebo jak hlasitě mluví Ale v tom, kolik má úcty k těm, kdo se sami nemohou bránit.
Stařec zamrkal.
Najednou si nebyl hůlkou tak jistý.
Doktor přistoupil blíž a klidně pokračoval bez zloby, ale s upřímností, která pálila:
Dnes jste nebyl někdo.
Dnes jste byl jen tím, kdo zapomněl být člověkem.
Starci zrudly tváře a zatnul čelisti.
Lidé v čekárně nic neřekli, ale jejich pohledy byly jasné.
Doktor otevřel dveře a promluvil hlasitě, aby to slyšeli všichni:
Vstupte, paní. Jste na řadě.
Žena vešla dovnitř, s lesklýma očima a hlavou hrdě vztyčenou.
Stařec ustoupil k zdi do ticha.
Posadil se. Čekal.
A teprve tehdy, poprvé po mnoha letech, mu došlo, že být někdo neznamená jít přes lidi, ale nikdy je nešlapat.
Když přišla řada i na něj, vstoupil do ordinace.
Dřív než stačil cokoliv říct, vyšlo mu ze rtů jen:
Pane doktore omlouvám se za své chování.
Doktor se lehce usmál:
Nikdy není pozdě být slušným člověkem, pane.
Opravdová hodnota se nepozná podle toho, jak hlasitě se projevujeme, ale podle toho, jak jednáme s druhými.
Můžete být někdo pro okolní svět a přesto zůstat malí před vlastní slušností.
A naopak můžete být skromní, nenápadní, tichí a stejně být obrovští v důstojnosti.
Co bych udělal na místě té ženy? A co na místě lékaře já?
Dnes už vím, že cena člověka roste s úctou k ostatním, ne s machinací kolem pořadí.
Možná, že právě tuto lekci by si měl dnes někdo přečíst aby si připomněl, co to znamená být člověkem.
Dnešní den mi ukázal, že hrdost ještě z nikoho velkého člověka neudělala ale pokora ano.
