Eliška vystoupila z autobusu, v každé ruce těžké tašky, a zamířila k rodnému domu. Jsem doma! zavolala, když vstoupila do předsíně. Eliško, dcero! všichni jí šli naproti s úsměvem. My jsme tušili, že dnes přijedeš!
Večer seděli pohromadě u velkého rodinného stolu, když se ozvalo klepání na dveře. To budou sousedé, asi nám jdou popřát, pokrčila rameny maminka a šla otevřít. Za chvíli se vrátila, ale nebyla sama přivedla hosty. Eliška se na příchozí zadívala a nemohla uvěřit vlastním očím.
Eliška se tehdy dívala z okna autobusu, který ji vezl daleko od rodného kraje. Náruč svírala velkou kostkovanou tašku, vybrala opravdu jen to nejnutnější, ale stejně byla taška pořádně plná. Navrch ještě babička položila balíček domácích koláčků, takže celý autobus se brzy plnil vůní čerstvého pečiva.
Nakonec to Eliška nevydržela, rozepnula zip na tašce a vytáhla dva hnědavé koláčky.
Chceš ochutnat? nabídla klukovi, který nastoupil asi o několik vesnic dřív. Pustil ji sednout k oknu, takže si Eliška hned získal její sympatie.
Jasně! přikývl s radostí, polknul slinu a natáhl se pro koláček.
Já jsem Eliška, představila se.
Já jsem Pavel. Jedeš do Brna na přijímačky?
No jasně! U nás na vesnici je maximálně učňák nebo zemědělská škola traktoristou být fakt nechci.
Taky jedu na přijímačky, přiznal Pavel a povzdechl. Ale jinak vesnici mám rád!
Do města to měli skoro čtyři hodiny. Stihli se poznat i spřátelit, takže si vyměnili čísla na mobil a po dojezdu do města každý vyrazil svou cestou.
***
Starosti kolem přijímacích zkoušek rychle utekly. Oba nakonec úspěšně nastoupili na vysněnou fakultu a byli v sedmém nebi. Nervy a stres zkouškového období zmizely, před sebou měli už jen plány a naděje.
Jednou Elišce volal Pavel: Ahoj Eliško! Co kdybychom to naše úspěšné přijetí oslavili někde v kavárně?
Eliška byla nadšená. Pavel se jí líbil, byl vtipný, příjemný a hlavně úplně obyčejný žádné velké manýry.
Sešli se v centru v kavárně, která se jmenovala Krokodýl. Seděli u okna a pozorovali parníky, jak plují po Svratce za hlasitého výkladu od mikrofonu.
Hele, proč se ta kavárna vlastně jmenuje Krokodýl? zamyslela se Eliška.
Pavel se rozesmál: Možná proto, že kdo sem chodí na ty dobroty, časem vypadá jako krokodýl!
To by sedělo! Eliška se smála a uždibovala dortík. Do téhle kavárny se pak stalo zvykem chodit scházeli se na našem místě.
Ten večer se poprvé políbili. A Eliška si ten první polibek pamatovala jako něžný, upřímný a vášnivý.
Další měsíce se scházeli dál a Elišce připadalo, že nikoho na světě nemá radši než Pavla kromě rodičů, samozřejmě!
Hele, Eliško, co kdybys k nám nastěhovala? navrhl Pavel, když byli na třetím ročníku. V létě se vezmeme!
To mi jako žádáš o ruku tímhle způsobem? škádlila ho Eliška.
No, v podstatě jo!
Tak pak musím říct to, co v tom starém filmu nebojíš se, že tě budu denně otravovat?
Otravuj, Eliško, jak chceš! zasmál se a roztočil ji radostí na ulici.
Do koleje, kde bydlela ještě se dvěma holkama, se vrátila s úsměvem od ucha k uchu.
Ty se dneska nějak usmíváš! pokyvovala její kamarádka Monika. Povídej, co je nového?
Holky já asi brzy od vás odejdu! Pavel mě pozval k sobě! zajásala Eliška.
A dostaneme pozvánku na svatbu? zeptala se Klára.
Ale svatbu plánujeme až na léto, teď budeme prostě žít spolu.
Nevymýšlej! Do léta času dost, může se stát cokoliv, proč to uspěchat? pochybovala Monika.
Eliška se smála: Mončo, ty jsi jak naše teta! Takhle dneska žijou všichni!
Jsem prostě proti těm moderním nesezdaným vztahům, zamračila se Monika. Táta je advokát, už jsem viděla, jak to končí
Dobře, už mlčím, promiň, omluvila se Eliška.
***
Eliška zpočátku nechtěla žádným negativním myšlenkám podlehnout. Říkala si, že razítko v občance přece není to nejdůležitější, že jejich láska je výjimečná. Stejně ji ale pochybnosti nahlodaly a s Pavlem do společného bytu se pořád nehrnula.
Pavel časem přestal naléhat.
V polovině prosince šly holky společně večerním Brnem, všude bílo, městská světla se třpytila na sněhu. Nálada byla skvělá, ale pořádná zima, takže zrovna jako na zavolanou se ocitly před Krokodýlem.
Pojďme dovnitř, se Stepanem tu rádi sedáváme, navrhla Eliška.
No jasně hele, není to on? ukázala smutně Klára k oknu.
Eliška se otočila u jejich stolu opravdu seděl Pavel. Společnost mu dělala mladá holka, o pár let mladší, oba se smáli.
Eliška ztichla.
Já radši pojedu domů, hlesla.
Půjdeme s tebou, řekly kamarádky sborově.
Celou cestu ji přesvědčovaly, že to nemusí vůbec nic znamenat, že Pavel třeba jen sedí se sestřenicí nebo kamarádkou. Ale Eliška měla v hlavě jen to, jak se na ni Pavel díval něžně, jak sedí v jejich kavárně a na jejich místě, a bylo jí mizerně.
Pak už Pavlovi na zprávy neodpovídala, doma ho nechávala pozdravovat, že není, a vyhýbala se mu, jak jen to šlo.
Jednou ji Pavel odchytil ve škole, vzal ji za ruku: Eliško, co se děje, máš někoho?
Eliška vytřeštila oči: To si ze mě děláš srandu? Ty to obracíš na mě? Pusť, spěchám na zkoušku!
Rychle mu vytrhla ruku a zmizela.
***
Zkouškové složila dřív, domů do vesnice na Vánoce a Nový rok se těšila, že se v rodném domě bude snázet lépe zahojí bolavá duše.
A skutečně, nálada se zlepšila, už když vystoupila z autobusu u rodičovského domu. Mrazivé vzduch štípal do tváří, sníh křupal, stromy a chalupy zářily v zimním slunci.
Z komínů stoupal kouř, Eliška se rozhlédla, zvedla tašku s dárky pro rodiče a babičku a zamířila k domku. U plotu si všimla, že jejich smrček je vyšší a hustší než býval, navíc byl ozdobený jako když tu byla malá.
Krásné svátky přeji! usmála se při vstupu.
Eliško, pusinko! šli jí rodiče i babička štěstím naproti. My věděli, že přijedeš!
Celý den byl plný nečekané radosti. Škoda jen, že zimní dny jsou tak krátké.
No, aspoň zapálíme na smrku světýlka, rozveselil všechny táta.
Když večer rodina seděla u sváteční tabule, někdo zaklepal.
To budou asi sousedi se přát! pokrčila rameny maminka a šla otevřít.
Za chvíli se vrátila s Mikulášem a jeho asistentkou.
Pavle? vykulila oči Eliška, když se podívala na Mikuláše a jeho pomocnici byla to ta stejná holka z kavárny! Jak jsi mě našel? Co to má znamenat?
Pavel se zasmál svým typickým smíchem, asistentka taky.
Kamarádky mi řekly, kde tě najít. Navíc chci ti představit mojí mladší sestru, Zuzku!
Sestra? nevěřícně se ptala Eliška.
Jo, sestra! podpořila Zuzka. Když se podíváš pořádně, jsme si podobní.
Elišce spadl kámen ze srdce. Taková hloupost místo abych se rovnou zeptala, trápím se!
Pavel pak vykročil k rodině: Všem vám chci říct Eliško, vezmeš si mě? vytáhl krabičku s prstýnkem.
Samozřejmě! Jsem tvoje! padla mu kolem krku Eliška. Tohle jsou moje nejkrásnější svátky!
Ať máme ještě milion takhle nejlepších Vánoc, jen slib mi příště vše vždycky řekneme otevřeně, jo? navrhl Pavel.
Slibuju! zašeptala Eliška šťastně.
