SAMOTA VE DVOU
Před třiceti osmi lety jsem přivedla svého budoucího manžela, Petra, k našim do bytu v Plzni. Chtěla jsem je seznámit a říct jim, že se chystáme na úřad podat žádost o sňatek. Rodičům bylo hned všechno jasné, jakmile se přede dveřmi objevil neznámý kluk. Předtím jsem žádného přítele domů nikdy nepřivedla. Vždycky jsem tvrdila:
Na co je ukazovat? Až si toho budu chtít vzít, tak ho představím.
A tak se samozřejmě oba dívali na Petrova pozorně a trochu podezřívavě, jak vyplašeně seděl u jídelního stolu v kuchyni. Omluvila jsem se a odešla do koupelny, táta šel za mnou.
Děláš chybu, Evičko. Neměla by sis ho brát.
Proč ne? hned jsem zaujala obranný postoj Protože je traktorista?
Nejde jen o to i když i to hraje roli. Rozumíš, možná je hodný člověk, ale vy jste úplně odlišní. Co si s ním budeš povídat? Vyrostla jsi v důstojnické rodině, máš vysokou školu. A on? Kluk z vesnice pracovitý, ale velmi jednoduchý. To je prostě vidět. Když s ním zůstaneš, bude mezi vámi pořád stát jedno slovo: inteligence.
Prosím tě, tati. To jsou jen předsudky. Mně je jedno, odkud je. Hlavní je, že mě má rád. A učit se dá přece vždycky. Pomůžu mu, přece!
No dobře. Ale pamatuj si: Kdo rodiče neposlechne, bloudí celý život. Pak mi neříkej, že jsem tě nevaroval
Vzali jsme se. Šílená zamilovanost vyprchala a přišel obyčejný, každodenní život.
Po dlouhém přemlouvání jsem dostala Petra na dálkové studium na průmyslovce, ale studovat ve skutečnosti nezačal. Všechno jsem psala za něj referáty, testy. Prokousávala jsem se technickými věcmi, které mi nic neříkaly. On na pár přednášek zašel, ale nakonec to vzdal s tím:
K čemu mi to vlastně je? Tobě to vadí tak se s tím tráp ty!
Snažila jsem se ho přesvědčit, ale marně. Petr byl přesvědčený, že toho beztak ví dost a na učení takových nesmyslů nemá čas ani náladu.
Jak chceš, vzdala jsem to není hloupý, tak co
Za ta léta přečetl všechny knížky z mojí knihovny, zajímal se o politiku, oblíbený byl i v práci. Ano, pořád z něj byl cítit venkov, ale s tím jsem počítala takového jsem si ho přece vybrala.
S přibývajícími roky se naše soužití zhoršovalo. Petr nerespektoval můj názor, neustále se mě snažil shodit a ukázat, kdo je pánem domu. Dokázal před cizími rozebírat věci, které podle mě vůbec nepatří do společnosti a ještě si stál na svém s takovou suverenitou, že jsem se za něj styděla. Časem se ukázalo, že mu chybí schopnost řešit složitější problémy. Všechno přistálo na mých bedrech.
Chceš rekonstruovat? Tak si to zařiď!
Novou ledničku? Klidně ji kup!
Zasklení balkónu? Proč já? Tobě na tom záleží, tak to zařizuj!
Jediné, kde nebyl problém, byla chalupa. Na zahradě Petr pracovat uměl a měl to rád. Ale to je tak všechno. Pro někoho by to snad stačilo jenomže zahradní sezóna trvá tři, čtyři měsíce. Zbytek roku jsem byla muž i žena v jednom.
Za mlada jsem to neřešila. Pak to začalo být unavující, ale on zvyklý žít za ženou měnit nic nechtěl. Proč taky? Má všechno pohodlné. Ani jednou mi nepřinesl kytici na 8. března. Když došla řeč na dárky, dokázal docela vážně říct:
Já tě obdaroval už dvakrát. Vidíš je tady pobíhat.
Tím myslel naše dvě dcery.
Nedohadovala jsem se a všechno přijala. Snažila jsem se ho omluvit není zvyklý na dárky. Nevedou se u nich. To přežiju.
Od začátku byl složitý v komunikaci. Neměl potřebu se bavit s ostatními a ani to moc neuměl. Na začátku se mě kamarádi ptali, jestli Petr vůbec umí mluvit. Smála jsem se tomu. Jenže jeho rozčilovalo, že se umím bavit s každým, kdežto on nebyl schopen navázat pořádný vztah s někým cizím ani se svými příbuznými.
Zapojovala jsem se do rodinných věcí, vydělávala víc než on, nikdy jsem nezůstávala na jeho výplatě. I v těžkých dobách jsem si našla přivýdělek, protože jsem věděla, že Petr se kvůli ničemu nepředře: Chceš peníze, tak si vydělej! Chodil do práce, a to mu stačilo.
Postupně jsem si uvědomila, že si s Petrem prostě nemám co říct. Na totéž koukáme úplně jinak. Když mě zaujal nějaký film, on hned prohlásil, že je to blbost. Na co koukal on, to jsem vypnula za deset minut. O hudbě a knihách ani nemluvě.
Lišíme se povahou: já obětavá, pro děti i pro kamarády bych se rozdala. On pravý opak: všechno se točí kolem něj. Ve výsledku: každý jinak jí, zajímají nás jiné věci, city už dávno ochladly, děti jsou pryč. Za sebou máme víc než třicet let společného života ale společného každá sám za sebe. Jsme si úplně cizí.
Petr si naopak myslí, že jsem hrozně drzá, že si ho nevážím a necením. To, že všechno tahám sama, není podle něj důležité to je přece moje povinnost.
Čas od času se opije a začne mě urážet vyčítá mi rodiče, co už dávno nejsou mezi námi, ponižuje mou rodinu, komentuje každý můj krok, každé slovo. Ubližuje a ponižuje mě. Dělá mu to radost. Jako by byl nějakej velkej pán a já jeho služka.
Po vystřízlivění nechápe, že s ním skoro nemluvím.
Řekl jsem jen pravdu!
Jenže je to jeho pravda jinou neslyší, nechápe, neuzná.
A tak tu teď sedím, dívám se z okna paneláku na Plzeň a slzy mi tečou po tváři:
Už nemůžu Celý život čekám, kde zase něco vybouchne. Jsem unavená z kompromisů, přizpůsobování, mlčení. Ale co mám dělat? Rozvod? Jaký to má smysl? Petr stejně nikam nepůjde. Začne mě týrat ještě víc, den co den mě vysávat. A strašné je, že si myslí, že je v právu. Pokaždé, když mě takto slovně rozebere, trpím týdny. Skládám se dohromady postupně.
Je to pořád má rodina, máme dvě dcery a teď už i vnuky. Hledám důvody, proč s ním zůstat. Snažím se vycházet po dobrém a uhlazovat hrany. Petr to asi vnímá jako svou výhru a znova vše začíná.
Je mi z toho všeho do breku a utéct nemůžu. Jasně, mohla bych odejít. Ale co pak? Když se napije, pověsí se na naši domácnost místní štamgasti, co posedávají před večerkou. Ušpiní nám byt, všechno poničí už jsem to zažila.
A tak trpím. Bolestně se vzdávám myšlenky odejít a opustit všechno, co jsem budovala.
Víš, dokud byly děti malé, ty naše rozdíly nebyly tak markantní. Nebyl čas se nad nimi zamýšlet nebo se ptát, jak se cítím já sama. Teď, když jsme zbyli jen dva, je to nesnesitelné. Dva cizí lidé pod jednou střechou. Přitom spolu žijeme už třicet osm let
Táta měl pravdu. Inteligence Ta bariéra mezi námi nikdy nezmizelaZvednu se od okna a utřu si slzy. Prohlížím si ruce kolik práce už odvedly, kolik života prožily. Najednou cítím, jak ve mně narůstá klid. Celý život jsem byla ve vleku povinností, představ, cizí vůle. Teď, když už nemusím nikoho vychovávat, když už všechno, co jsem měla dát, jsem dala, začínám přemýšlet o sobě.
Knihovna v rohu, smích vnoučat na návštěvách, chvíle, kdy vím, že něco znamenám ne kvůli Petrovi, ale kvůli sobě. Ticho mezi námi už mě netrápí. Koho zajímá jeho pravda, když vím tu svou?
Nad kuchyňským stolem tiká staré hodiny. Pohlédnu do svého odrazu v okně. Ne, nejsem slabá. Přežila jsem tolik věcí, naučila jsem se být sama sebou v domě, kde jsem pro nikoho nebyla dost. Děti se vrací na návštěvu, vnoučata se smějí, život jde dál. Možná tu zůstanu. Možná jednou odejdu. Ale tohle rozhodnutí už bude jen moje.
Za okny se rozednívá. Najednou vím, že umím být sama. I kdyby tu Petr seděl vedle mě, budu hledat svoje malé radosti už kvůli sobě. Vzpomenu si, jak jsem kdysi nechtěla představovat rodičům nikoho, dokud si nebudu jistá. Teď už si jsem jistá aspoň sama sebou.
Usměju se, poprvé po dlouhé době. I v samotě ve dvou může člověk znovu najít sám sebe. Úplně sám a přeci nikdy úplně opuštěný. Protože v sobě vždycky něco najdu. A to mi už nikdo nevezme.
