Chlapeček se probouzí na zvuk matčina sténání.
Chlapeček se probouzí na zvuk sténání své maminky.
Přichází k její posteli:
Maminko, bolí tě něco?
Matoušku, dones mi prosím vodu!
Hned, běží do kuchyně.
Za chvíli se vrací s plným hrníčkem:
Tady, maminko, pij!
Ozývá se klepání na dveře.
Synku, otevři!
Bude to asi babička Nina.
Do bytu vchází sousedka, v ruce nese velký hrnek.
Jak se cítíš, Marie?
položí ruku na čelo.
Máš horečku.
Přinesla jsem teplé mléko s máslem.
Už jsem si vzala léky.
Musíš do nemocnice.
Tam tě pořádně léčí.
Musíš normálně jíst, ale v lednici máš úplně prázdno.
Teto Nino, už jsem všechny peníze dala za léky, v nemocné vystupují slzy do očí.
Nic nezabírá.
Lehni si do nemocnice.
A komu nechám Matouše?
Komu ho necháš, když zemřeš?
Je ti sotva třicet, nemáš manžela, ani peníze, pohladí nemocnou po hlavě.
Dobře, neplač.
Teto Nino, co mám dělat?
Zavolám doktora, sousedka vytahuje mobil.
Volá, vše se dozvídá.
Říkali, že přijdou během dne.
Jdu pryč.
Až přijedou, pošleš Matouše za mnou.
Sousedka odchází do předsíně, chlapec jde za ní:
Babičko Nino, maminka neumře?
Nevím.
Měl bys poprosit Boha, aby pomohl, ale tvoje maminka v něj nevěří.
A dědeček Bůh pomůže?
v Matoušových očích svítí naděje.
Musíš jít do kostela, zapálit svíčku a poprosit Ho, pak pomůže.
Jdu.
***
Syn se vrací k matce, zamyšlený:
Matoušku, asi máš hlad, ale nemáme nic doma.
Přines dva skleničky.
Když je přinese, matka do nich rozdělí mléko:
Pij!
Vypije, ale hlad má ještě větší.
Marie to hned poznává, s námahou vstává, bere ze stolu peněženku:
Tady máš padesát korun.
Kup si dva koláčky, sněz je cestou, a já zatím něco připravím.
Jdi!
Doprovází syna ke dveřím a, opřena o zeď, míří do kuchyně.
V lednici levné rybí konzervy, trocha margarínu, na parapetu dvě brambory a cibule.
Musím uvařit polévku
Zatočí se jí hlava a vyčerpaně se posadí na stoličku:
Co se se mnou děje?
Nemám vůbec sílu.
Už skoro polovina dovolené pryč.
Peníze došly.
Když nenastoupím do práce, jak připravím Matouše do školy?
Za měsíc jde do první třídy.
Nemám příbuzné, nikdo nepomůže.
A hlavně ta nemoc.
Měla jsem jít hned do polikliniky.
Teď, když mě hospitalizují, jak Matouš zůstane sám?
S námahou vstává a začne loupat brambory.
***
Hlad ho trápí velmi, ale Matouš myslí na něco jiného:
Maminka včera nevstala z postele.
Co když opravdu zemře?
Teta Nina říkala, musím poprosit dědečka Boha, zastavuje se a vydává se směrem ke kostelu.
***
Už je to půl roku, co jsem se vrátil z války.
Zázrakem jsem přežil.
Teď už se dokážu pohybovat, i když s holí.
Na četné rány nemyslím.
Jizvy na tváři?
Už je to jedno, žádná žena si mě nevezme, s takovými myšlenkami míří Nikita ke kostelu.
Musím zapálit svíčku za kamarády.
Právě dnes je to rok od jejich smrti, a já přežil jsem zázrakem.
Před dvaceti lety narukoval.
Teď je zpátky.
Je civil, ale cítí, že ho nikdo nepotřebuje.
Důchod má dost velký, na pohodlný život stačí.
Na účtu má ještě dvě výplaty z kontraktu.
Ale k čemu to všechno, když je sám?
Před kostelem stojí žebráci.
Nikita vytahuje několik dvoustovek, rozdává je a prosí:
Pomodlete se za mé mrtvé přátele Romana a Staška!
Vchází do kostela, kupuje svíčky, zapaluje je a čte modlitbu, kterou ho naučil kněz:
Pomni, Pane Bože náš
Křižuje se, vyslovuje slova a před očima má živé obrazy svých přátel.
Když domodlí, stojí a vzpomíná na svou těžkou životní cestu.
Chlapeček, malý a hubený, stojí vedle s levnou svíčkou v ruce.
Rozhlíží se, neví co dál.
Přichází k němu starší žena:
Pojď, pomůžu ti!
Zapálí jeho svíčku, staví jí.
Tak, pokřiž se!
ukáže, jak to udělat.
Povídej Pánu, proč jsi přišel.
Matouš dlouze hledí na obraz, pak tiše říká:
Pomoz, dědečku Bože!
Maminka je nemocná.
Je jediná, koho mám.
Ať se uzdraví.
Maminka nemá peníze na léky.
Já brzy půjdu do školy, nemám ani aktovku
Nikita, zaražený, hledí na kluka.
Všechny jeho osobní starosti, ještě před chvílí tak veliké, teď mizí a ustupují.
Má chuť vykřiknout:
Lidi, neexistuje nikdo, kdo tomu klukovi pomohl, koupil mamince léky a jemu aktovku?
Chlapec dál hledí na obraz a čeká zázrak.
Kluku, pojď se mnou!
rozhodně říká Nikita.
Kam?
kluk se bojí toho tátu s holí v ruce.
Dozvíme se, jaké léky tvoje maminka potřebuje, a půjdeme do lékárny.
Myslíte to vážně?
Dědeček Bůh přijal tvou prosbu.
Opravdu?
radostně hledí na obraz.
Pojď!
usměje se muž.
Jak se jmenuješ?
Matouš.
Mně říkej strýčku Nikito.
***
Z bytu zní hlasy maminky a sousedky:
Teto Nino, tolik toho napsala a léky jsou drahé.
Kde mám vzít tolik peněz?
Zůstalo mi jen pět set
Chlapec odhodlaně otvírá dveře.
Hlasy utichají.
Z pokoje vykukuje sousedka, s úžasem hledí na neznámého muže:
Marie, podívej!
Ta se také zarazí strachy.
Maminko, jaké potřebuješ léky?
S strýčkem Nikitou půjdeme do lékárny a koupíme je.
Kdo jste?
překvapeně se ptá Marie.
Bude to dobré, usmívá se muž.
Dej mi recepty!
Ale mám jen pět set korun.
S Matoušem najdeme peníze, muž položí ruku na chlapcovo rameno.
Maminko, dej recepty!
A Marie je podává.
Nějak cítí, že ten muž s hrůznou tváří má dobré srdce.
Marie, víš, co děláš?
vzpamatuje se sousedka, když muž s chlapcem odchází.
Neznáš ho vůbec.
Teto Nino, myslím, že je dobrý člověk!
Dobře, Marie, jdu.
***
Marie sedí a čeká svého syna, odešlého s tím mužem.
Najednou zapomněla na svoji nemoc.
A dveře se otvírají, první vběhne syn a jeho tvář září:
Maminko, koupili jsme ti léky a různé dobroty k čaji!
Ve dveřích stojí muž a taky se šťastně usmívá, jeho tvář vůbec nevyhlíží tak děsivě.
Děkuji vám!
žena se mírně uklání.
Pojďte dál!
Muž se snaží zouvat, jde mu to těžko, je nervózní.
Míří do kuchyně.
Sedněte si!
vyzývá ho.
Muž si sedne, rozhlíží se, kam dát hůl.
Podám vám ji, postaví ji, aby na ni dosáhl.
Omlouvám se, nemám čím vás pohostit.
Maminko, s strýčkem Nikitou jsme nakoupili, syn vyndavá nákup na stůl.
Ach, proč jste to udělal?
Marie si všímá, že většina sladkostí není potřeba.
Uvidí sáček s drahým čajem.
Hned udělám čaj.
Běží připravit čaj.
Má pocit, že nemoc ustupuje, nebo alespoň v přítomnosti muže nechce vypadat nemocně.
Muž jako by odtušil její myšlenky:
Marie, není vám těžko, vždyť jste tak bledá?
Vůbec ne Za chvíli si dám léky.
Moc vám děkuji!
***
Pijí voňavý čaj se sladkostmi, dívají se na Matouše, který vesele vypráví.
Pohledy se občas setkávají.
Všichni tři cítí pohodu u společného stolu.
Ale vše pěkné někdy končí.
Děkuji vám, Nikita vstává a bere hůl.
Jdu.
Musíte se léčit.
Děkuji vám moc!
Marie také vstává.
Vůbec nevím, jak vám poděkovat.
Míří do předsíně, matka se synem za ním.
Strýčku Nikito, přijdete zas?
Jistě!
Až se tvoje maminka uzdraví, půjdeme spolu koupit aktovku.
***
Muž odešel.
Marie uklízí ze stolu, myje nádobí.
Synku, podívej se na televizi, já si chvíli lehnu.
Lehne si a spí tvrdě.
***
Uběhly dva týdny a nemoc dávno ustoupila, asi pomohly drahé léky.
Poslední dny Marie dokonce pracuje, konec měsíce je vždy hektický, proto ji povolali z dovolené.
Je ráda, že za to dostane zaplaceno.
Je již srpen, výplata bude brzy, musí syna připravit do školy.
V sobotu vstávají jako vždy, snídaně.
Matouši, oblékni se!
Půjdeme do obchodu, zjistíme, co potřebuješ do školy.
Už máš peníze?
Teď ještě ne, ale příští sobotu budou.
Půjčila jsem si tisíc korun, cestou koupíme něco k jídlu.
Připravují se, když zazvoní zvonek.
Kdo tam?
ptá se Marie.
Marie, to je Nikita
Chce ještě něco říct, ale Marie už otevírá dveře.
Maminko, kdo to je?
vychází syn z pokoje.
Strýček Nikita!
žena se raduje.
Hurá!
Vchází, pořád s holí, ale jak se změnil.
Drahé kalhoty a košile, moderní účes.
Strýčku Nikito, čekal jsem vás, chlapec k němu běží.
Sliboval jsem, v očích mu září.
Dobrý den, Marie!
Dobrý den, Nikito!
To nepochopitelné oslovení ty je překvapí i potěší oba.
Už jste připraveni?
Jdeme!
Kam?
Marie je ještě v šoku.
Matouš jde přece do školy.
Nikito, ale já
Sliby se mají plnit, jak jsem Matoušovi slíbil.
***
Marie vždy kouká v obchodech na nejlevnější věci.
Nemá peníze navíc, nemá příbuzné, nemá muže.
Pokud nepočítá toho z vysoké školy, který s ní ztratil kontakt.
A teď vedle ní muž, který se s nadšením dívá na jejího syna.
Kupuje mu vše do školy, nehlídá ceny, jen se ptá na její názor.
Naložení se vrací domů taxíkem.
Marie letí do kuchyně.
Marie, zastavuje ji muž.
Pojďme všichni ven!
Někam zajdeme na oběd.
Maminko, pojď!
syn na ni volá.
***
Tu noc Marie dlouho nemohla usnout.
Stále jí před očima blikaly obrazy dnešního dne.
Viděla jeho oči plné lásky.
A její mrazivý rozum a horké srdce si povídaly:
Není hezký a kulhá, tvrdě říká rozum.
Je milý, dobrý a dívá se na mě s láskou, odpovídá srdce.
Je o patnáct let starší.
No a?
S Matoušem je mu jako otec.
Ještě najdeš mladého a pohledného.
Nechci pohledného, už jsem měla takového.
Chci dobrého a spolehlivého.
Vždy jsi přece snila o jiném muži, rozum dává své argumenty.
Teď sním o tomto!
Měníš názor velmi rychle?
Potkala jsem toho pravého Miluji ho!
***
Svatba probíhá v tom stejném kostele, kde se před třemi měsíci potkali Nikita a Matouš.
Nikita s Marií stojí před oltářem, hůl už v ruce nemá, Matouš nepřestává hledět na svatý obraz, ke kterému promlouval před třemi měsíci.
Potom ze srdce říká:
Děkuji ti, dědečku Bože!
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
