Bližšího už snad ani nebývá
Barbora s malou Eliškou vystoupily z autobusu na kraji vesničky nedaleko Jihlavy. Zpod šedých sněhových mraků vykukovalo slunce, mráz štípal do tváří a od bílého sněhu se oči skoro nedaly udržet otevřené, až si Eliška musela zakrýt oči rukama.
Mami, proč v tomhle domě nikdo nebydlí? ptala se Eliška, když míjely jedno z mála opuštěných stavení na konci vesnice.
Dřív tu bydlela jedna stará paní. Nikdy jsem neviděla, že by za ní někdo z rodiny přijel. Když zemřela, bylo jí sto tři let. Sama si zatápěla v kamnech, na nákup nebo pro vodu jí šli někdo z nás, sousedů. Někdy jsme jí nechávali na zápraží nákup či vědro s vodou a druhý den tam buď nechala peníze, nebo prázdné vědro. I my holky jsme jí pomáhaly.
A to jí ty peníze nebo jídlo nikdo neukradl? divila se Eliška.
Někdo říkal, že se bojí, protože ji měli za čarodejnici. Radši jí každý vyhověl. Jednou jsme u ní nechali tašku s jídlem a nikdo si ji druhý den nevyzvedl. To jsme pochopili, že už tu není. Stejně jsme se pak dlouho báli ten dům otevřít. Nakonec ale sousedé přišli, vše vyřešili, pohřeb zařídili. Od té doby je dům prázdný.
Fakt jako opravdová čarodejnice?
To jsou povídačky, Eliško. Byla to jen moc stará paní. Nikdo pořádně nevěděl, kolik jí je let. Někdo tvrdil dvě stě, někdo snad tři sta. Až jsme našli rodný list, bylo jasné sto tři let.
Eliška se tiše zamyslela. Dům zmizel z dohledu, ostatní stavení byla v pořádku, kolem dvorků zametený sníh.
A proto se tam asi bojí bydlet? vrtala si hlavou dál Eliška.
Barbora zahlédla povědomou postavu před jedním z domů.
Podívej, babička už na nás čeká, poběž! vyhrkla radostně a sama přidala do kroku.
Bááá! vykřikla Eliška, a rozběhla se s nataženými pažemi k babičce, která je objala obě do široka otevřených rukou.
Barbora v té vsi vyrůstala a domů se vracela vždy ráda. Dýchalo se tam svobodněji, klidněji než ve městě.
Mami! přitiskla se k matce a ta ji objala jednou rukou, druhou si stáhla k sobě vnučku.
Já dnes cítila, že přijdete, hned jsem vám upekla koláče. Každou sobotu jsem vás chodila vyhlížet. Proč stojíme na mrazu, pojďte domů!
V domě bylo příjemně teplo a čisto, vonělo to kamny, koláči a nějakou těžko popsatelnou vůní, která už léta vrostla do trámů a věcí. Všechno bylo jako dřív. Barbora se rozhlédla a usmála se. Tohle byl skutečný domov.
Jsem ráda, že jste přijely. Na jak dlouho zůstáváte? otázala se maminka s trochu ustaraným hlasem. A kde máš Kryštofa?
Zůstal v práci. Už jsme to nevydržely a radši přijely samy. Na Silvestra jsme chtěli přijet všichni, ale Eliška onemocněla, hned nato i Kryštof. V neděli večer jedeme zpátky kvůli práci.
Barboře neušlo, že mamka za poslední roky zestárla. Neudržela se a objala ji. Otec umřel před dvěma lety, přestože byl mladší. Od té doby šla maminka hodně dolů Život na vesnici nebyl snadný.
Dám vám něco k jídlu, z cesty musíte být hladové Tereza odešla do kuchyně, ta byla od hlavní izby oddělená jen kamny. Za ní se táhla Eliška.
Maminka pomalu prostírala. Barbora s Eliškou jedly očima, ale když ochutnaly od každého trochu, najednou na ně padla únava. Eliška si zívala, až se opřela babičce do strany.
Jsi už unavená, zlatíčko moje. Jak jsi vyrostla! Za chvíli mě dorosteš. Pojď, já tě uložím.
Tereza ji odvedla do koutku domu. Ten kdysi patřil Barboře. V domě byla velká světnice, která se v případě potřeby zastiňovala skříní nebo závěsem.
Ať se prospí vrátila se Tereza k dceři. Povídej, jak se vám daří. Je všechno v pořádku?
Mami, dneska jsme na autobusáku potkaly starou známou, Annu ze sousední vsi. A ona mi pořád říkala Magdo prý jsem jako máma od dětství. Nepodobám se spíš Evičce, tvé sestře? Nemáš její fotky?
Tys je už viděla několikrát uhýbala pohledem matka.
Ale já bych je chtěla vidět znovu.
Dobře, povzdechla si Tereza, uklidím stůl a ukážu ti je.
Přinesla krabici od bot, uvnitř spousta černobílých, už zažloutlých fotek, sem tam i nějaká barevná.
Tady jsi byla malá, toto jsi ty v páté třídě. Eliška je ti fakt hodně podobná. A kdo myslíš, že je na téhle?
Vždyť to jsem já! Takovou fotku ale neznám usmála se Barbora.
To je tvoje teta, moje mladší sestra Eva.
Je pravda, jsme si podobné jako vejce vejci.
A tady to je poslední fotka, kterou máme. Ze stužkovacího večírku. Krásná byla, člověk se nemohl vynadívat.
Barbora si fotky dlouze prohlížela.
Ale na tebe se tolik nepodobám
Teď už ti to řeknu, Barborko. Je na čase. Eva byla Tvoje skutečná matka. Omlouvám se, že jsem to tajila.
Naše máma otěhotněla pozdě, nechtěla další dítě začala Tereza své vyprávění po kratší odmlce. Tahala kýble vody, pytle s bramborami, parila se v lázních Doufala, že to dítě nebude. Ale Eva se narodila, krásná holčička. Mně bylo už patnáct, starala jsem se jak chůva.
Všichni mladí odjížděli za prací do měst, nikdo ve vesnici nezůstával. Já zůstala s mámou a sestrou. Nebylo tu za koho se vdávat, kluci se rozjeli po světě, vdovce nebo opilce jsem nechtěla. Zůstala jsem u rodiny.
Eva se také chtěla do města, po škole tam odešla. Dva roky jsme o ní slyšeli málo, pak se vrátila s tebou v náručí. Byla jsi miminko, člověk se bál tě i chovat. Eva za těch pár dní, co byla doma, zhubla, byla neklidná, chvíli tichá, chvíli hlučná
Po dvou dnech utekla zpátky do města. Nechala tě tady potřebovala dávku Brala už nějakou dobu drogy, to jsme zjistili pozdě. Brzy v tom městě předávkováním zemřela. Jela jsem ji pohřbít Máma nemohla, byla už hodně nemocná.
Navrhovala, že tě máme dát do ústavu. Nedokázala jsem to. Radši jsem si tě vzala jako svou vlastní. Ve vsi to nikdo netušil, a kdo ano, mlčel. Eva se ukázala jen na chvíli a zmizela. V okresní nemocnici jsem vyřídila, že tě přihlásili na mě, jako bych byla tvoje máma. Nebylo to zadarmo Tak ses stala mojí dcerou. A jméno jsem ti taky změnila. Eva ti říkala Bára, Barborka prý. Co to je za jméno? Už jsi Barbora.
Za rok přijel tvůj otec. Byl voják, Eva mu neřekla, že čeká dítě. Když se vrátil z vojenské služby, dozvěděl se, co se stalo, a kamarádky mu pověděly o tobě. Po zranění už do armády nemohl. Zůstal s námi. Máma ho přijala, i když nebyli s Evou nikdy svoji. Bez muže to na vsi nejde. Po čase jsme se vzali. Dobře nám bylo O drogách Evy nevěděl.
Proto jsem mlčela. Kdoví, jestli je dobře všechno vědět úplně. Asi jsem to řekla zbytečně, ale radši ať to víš ode mě než od cizích. Pravda stejně jednou vyjde ven. V srdci jsi vždycky byla moje dcera. Vždyť jak se říká: Není matka ta, která porodí, ale ta, která vychová.
Barbora byla z toho všeho otřesená. Celý život jí tajili pravdu!
Kam jdeš? polekala se Tereza, když Barbora zamířila ke dveřím.
Potřebuji být chvíli sama.
Oblékla se a vyšla ven do tmy a třpytivého mrazu.
Matka narkomanka? Umřela na předávkování? Vždyť to člověka ani ve snu nenapadne… Alespoň že táta je opravdu můj. I když kdo ví? Co když měla i jiné muže? Co to plácám, proboha. To je přece moje máma, ne? Ale k čemu je matka, která mě opustila kvůli drogám?
A přitom Copak mi kdy bylo špatně? Vždycky jsem měla opravdovou mámu, pečovali o mě Co s tou druhou mám teď dělat? Vždyť nikdy nebyla u mě, nechovala mě, když jsem byla nemocná Moje máma mohla mě taky dát do dětského domova. Ale vzala si mě, dala mi všechno. Jinak její roli pojmenovat ani nejde.
Nevím, co teď, ale dřív bych se po takové zprávě snad zbláznila. Proč to vůbec řeším? Tam uvnitř ta druhá stejně nikdy nebyla Barbora cítila, jak už ji venku drtí mráz, a vrátila se domů. Maminka stále seděla u stolu, přesně na místě, kde ji nechala.
Odpusť mi, ty jsi moje máma. Mám tě ráda, zašeptala, objímajíc ji.
I ty mi odpusť, že jsem tolik let mlčela.
Proč sedíte potmě? zívla Eliška, když vylezla z koutku. Jé, to je mamčina fotka. To jsi byla hezká!
Tereza si od vnučky vzala snímek, uklidila ostatní fotografie zpátky do krabice.
Babi, ale já je ještě pořádně neprohlídla zamručela Eliška.
Budeš se dívat na nás, dokud tu jsme.
V noci se Barboře nedařilo usnout. Slyšela Tereziny tiché povzdechy, jak pod ní stará postel skřípala.
Barbora se zvedla a přešla k její posteli.
Nespíš?
Tereza poodkryla peřinu.
Je zima, pojď ke mně.
Barbora se přitulila k teplému matčinu boku, tak jako kdysi v dětství.
Máš ještě v hlavě ty dnešní zprávy? zeptala se Tereza.
Už ne. Ty jsi moje jediná máma a žádnou jinou nepotřebuju. Eva byla sestra.
Ještě dlouho si potichu povídaly. Nakonec Barbora vstala.
Spi. Jsi ta nejlepší maminka na světě. Vždycky byla a budeš. Ustlala jí peřinu jako kdysi, vrátila se na svoje lůžko a během chvilky usnula.
Druhý den už je maminka vyprovázela na autobus.
Babi, nebuď smutná, brzy přijedeme zas!
Barbora ještě jednou matku objala a vdechla její známou vůni.
Běžte, ať nenachladnete
Autobus odjel a žena ještě dlouho stála na cestě, dívala se do dálky, až jí slzy mráz měnily v ledové kapičky
A tak jsem si ve svých třiatřiceti poprvé uvědomila, že má vlastní maminka zemřela, když mi byly sotva tři měsíce, a vychovala mě její starší sestra. První přišla hořkost, že mi to tajili celý život, ale později jsem pochopila, že obě byly sestry a proto mi Tereza byla opravdovou mámou. Bližšího už nebývá.
