Únos století
Chci, aby za mnou chlapi běhali a plakali, že mě nemůžou dohonit! Zuzana nahlas přečetla přání z papírku a škrtla zapalovačem. Popel sklepla do skleničky a dopila zbytek Bohemky, zatímco se kamarádky smály a tváře se jim rozplývaly v mihotavém závoji smíchu.
Stromeček zamrkal lampičkami, jakoby nad něčím hluboce přemýšlel, a za moment zazářil až oslepujícím světlem. Hudba začala dunět hlasitěji, sklenky zvonily, hlavy splývaly do jednoho velkého novoročního ohňostroje. Z větví padal zlatý prach nebo to byl jen vzpomínkový klam?
Mámííí… máminko, vstávej!
Zuzana s námahou pootevřela jedno oko. Nad sebou zahlédla partu kluků téměř půl fotbalového týmu.
Kdo jste? Znám vás, děti?
Děti se šklebily jak skřítci a představovaly se:
Mámo, no tak poznávej: Matyáš devět, Lukáš sedm, Šimon pět, a Dominik tři!
Kompletní sestava, všichni s úsměvy prohnaných šibalů a tvářemi rozhodnými jak ve snu. Tohle zrovna nebyli ti běžící za ní muži, jaké si přála na Silvestra pod šumivým vínem…
A kde máte trenéra?… Teda, kde je táta? zaskřehotala, jazyk leklý a suchý. Přineste mámě vodu…
Jen zešeřela oči a už zase, máma! Dva poháry s vodou, mandarinka a hrnek s okurkovou šťávou hned vrazily do ruky. Nejstarší už věděl, jak matku po svátcích oživit. Rostou nám experti.
Mámo, prosím, vstávej, vždyť jsi slíbila… fňukali nejmenší.
Zuzana se snažila si vybavit, kde je a co slíbila.
Kino?
Nee…
KFC?
Ne!
Hračkářství?
No tááák, mámo! Nedělej, že nevíš! Vždyť už jsme sbalení a ty stejně nevstáváš!
Tak kam že se chcete vypravit? rezignovala.
Zlato, vstávej, ozval se hluboký mužský hlas. Do pokoje vkročil vysoký tmavovlasý muž s lískovými očima, v kterých žhnuly zlaté jiskřičky. No nazdar, fešák!
Jsme připravení, auto už je sbalené. Po cestě se stavíme v Albertu pro něco na cestu a vyrážíme!
Zuzana marně hledala v hlavě informace, kdo je ten chlap a proč ji ty děti říkají mámo. V hlavě prázdno, prázdno snové, ani stín odpovědi.
Mámo, nezapomeň na plavky! I svoje, zařval někdo z dětského pokoje.
Aha, tak ještě že bazén!, blesklo jí. Co je to za zázračný život a proč si ho nepamatuju?
Pomalu otevřela oči a očima sklouzla po pokoji. S každou vteřinou zjišťovala, že tady nic nepoznává. Ani fotku na komodě, ani nábytek, ani těžké závěsy se zvláštním ornamentem. Ta místnost byla cizí až na květinu v květináči červenou vánoční hvězdu, s hebkými okvětními lístky, v bílém květináči ozdobeném perličkami. Jen ta byla podivně důvěrná…
Zavřela oči a opatrně se pokusila rozmotat klubko včerejšího dne. S holkama slavily Nový rok v restauraci, hrály tajného Ježíška. Jako kdysi na vejšce, jenže teď s drahými kabelkami, složitými účesy a chronickým nedostatkem času.
Kamarádky byly rozesmáté, svátečně oblečené, lehce opojné vzácnou svobodou. Všechny nakrátko unikly z oběžné dráhy děti, manžel, úkoly, školka, plotna… Zářily radostí jak studentky na útěku.
Jen Zuzana byla v klidu, elegantní, pyšná svobodou. Je svá, nemusí oznamovat, čekat, vysvětlovat, zodpovídat.
Poslední z neprovdaných, žertovaly kamarádky a dolévaly jí Bohemku.
Ona darovala kamarádce kosmetiku s černým kaviárem a zlatými nitěmi. Smály se, že takový krém se dá namazat i na chlebíček a ke snídani vychlazené šampaňské. Fotily set ze všech stran jako uměleckou instalaci, ne kelímky s krémem.
Na oplátku dostala tu vánoční hvězdu v perlovém květináči a lahev vzácného šumivého, kterou kamarádka přitáhla z nějakého hradního sklepa na Moravě. Takové víno se prý otvírá jen při výjimečných příležitostech.
Přečetla papírek, snad s přáním, snad s vtipem, a dál nic! Jako by prošla skleněnou zdí. Šla, spadla, probudila sea má sádru!
Zuzana se podívala do zrcadla. Pořád ta mladá holka, oči namalované jako na Sylvestra. Ale děti, manžel? Nepamatuje si porod, plínkování, ani svatbu! Zná jména dětí, ale muže ne. Něco je tu hodně špatně…
Vyšla na chodbu: tam stály na kolečkách dva velké, luxusní kufry, na nich tři dětské sportovní batůžky.
Takže žádný piknik, ale opravdu… dovolená?
V ten moment se objevil manžel. Zkušeně popadl kufry a jemně ji nasměroval ke dveřím.
Přijdeme pozdě, poznamenal bez emocí.
Zuzana automaticky koukla na ruku prsten nikde, ani na svém, ani na jeho prstu. Další záhada.
Děti se nacpaly do velkého, útulného minivanu. Batohy na své místo, pásy zacvakly přesně jak mají. Muž za volant, Zuzana hluboký nádech a usadila se vpředu.
Okamžitě jí podal kelímek s kafem. Teplé, s mlékem a právě takové ona nesnáší! To zaboletlo nejvíc.
Jedem, zazubil se na děti. Auto vyrazilo. Čím víc se vzdalovali městu, tím byla Zuzana neklidnější. Děti vzadu žvatlaly, smály se, šuškaly si tajemství. Muž se soustředěně věnoval řízení, občas na ni mrkl hravě, jakobyste spolu sdíleli nějakou záhadnou tajnost, v tom polozapomenutém snu.
Připadala si v autě jako ježek v mlze všechno vypadá jasně: rodina, cesta, směr. Přitom nic není jasné vůbec.
Opouštěli kraj Prahy, krajinu halil podvečerní opar. Něco tu nesedělo, někde v hloubi věděla: tohle není její rodina. Toho chlapa nezná, děti nejsou její.
On ji unesl!
Nebo oni unesli ji!
Ale pak proč zná dětská jména? V tom zmatku jí přišlo jasné jen jedno: ten chlap ji unesl, určitě ano!
Musí s tím něco dělat!
Narovnala se v sedačce, sevřela kelímek s kávou a tvářila se klidně. Uvnitř však začalo pracovat druhé, pohotové já to, co přežívá!
Za půlhodinu děti začaly jednotně protestovat.
Tati, musím na záchod!
Mám žízeň!
Nedali byste nám něco malého?
Auto zabočilo k pumpě a zastavilo. Všichni vysedli, zamířili k budově.
Tady je šance! Srdce Zuzaně tak bušilo, že přehlušilo hučení u silnice. Využila momentu, proplížila se zpět k autu, chystala se skočit za volant a… Nenalezla klíčky.
Tady jsi, hledáme tě, ozval se jeho hlas z okénka. Zuzana sebou trhla.
Tak jedem dál, pokračoval klidně, lásko, řídím já, odpočiň si. A jeli dál.
O hodinu později před nimi vyrostlo letiště: sklo, beton, řeka lidí a aut. Zaparkovali, zamířili dovnitř.
Zuzana byla napjatá, rozhodnutá nedopustit, aby ji odvezli neznámo kam. Začala zpomalovat, anebo vlastně zrychlovala a najednou běžela.
Únos! Pomoc, prosím! křičela, vrhala se k ostraze.
Zasáhli okamžitě. Otočili ji na břicho, spoutali kovovými pouty, kolem uniformy, zbraně, vysílačky.
Počkejte! Můžu vysvětlit! ozval se manžel, kterého považovala za únosce.
Novoroční legrace! Jen vtip, nejsme ozbrojení, nejde o únos!
Dál k ní jeho hlas doléhal skrz vlny. Náhle zahlédla za promo plakátem své kamarádky: klouzaly očima, tváře jim planuly očekáváním, smíchem i strachem naráz.
Mámo! volaly děti a běžely k jiné ženě mezi kamarádkami. Kamarádky se hrnuly k ostraze, smály se a omlouvaly, vysvětlovaly a loudily, ať Zuzanu pustí.
Odpoutali ji. Realita se ustálila. Zuzana tam stála v letištní hale, rozcuchané vlasy, srdce jí dunělo v uších a pochopila: nebyla unesena.
Byla… nachytaná?
Když ustoupil adrenalin a uši se zklidnily, začala rozumět slovům.
Byl to prank. Skvělý, drahý, kolektivní, s špetkou kriminálního žánru.
Kamarádky mluvily jedna přes druhou, smíchem přehlušovaly jedna druhou, omlouvaly se i obhajovaly naráz.
Dlouho chtěly Zuzanu představit hodnému klukovi, tomu, co ji už dávno měl rád, často se díval, ale nikdy se těžkopádně neodhodlal moc dobře totiž znal její povahu. Vždyť ona odpovídala vždy stejně:
Díky, nechci. Sama zvládnu. Sama si stačím.
Kamarádky to věděly, a tak neměly chuť přesvědčovat ani zpytovat. Proč nevytvořit atmosféru a neukázat jí to přímo?
A tak vznikl ten šílený plán: ne seznamka, ale rovnou ponor do rodinné atmosféry. Ráno, děti, ticho, muž klidný, organizovaný… a hezký, opravdu hezký.
Nechtěly jsme, abys přemýšlela, upřímně přiznaly. Jen ať to zkusíš srdcem.
Zuzana naslouchala, a místo vzteku cítila zvláštní klid. Bylo to divné, možná příliš, ale… čistý pokus! Někdy stačí jedno rán, tři děti a kelímek kávy od únosce, aby člověk pochopil, zda někoho potřebuje.
A tu si ho všimla. Hrdina jejího příběhu stál opodál, zářivý pohled, trochu šibalský úsměv á la Kocour ze Shreka. Děti na něj visely byli to jeho synovci, nadšení ze hry na únos.
Ježiš, nestíháte! vpadly do toho kamarádky. Letadlo vám uletí! Honem, registrace!
Co, únos znovu? proletělo Zuzaně hlavou. Kam mě chtěli odvézt? K moři? K Balatonu? Plavat s rybami a baštit mango?!
Podal jí ruku.
Tak se konečně seznámíme, já jsem Vladan. Smím tě zase na chvíli unést? zašeptal s úsměvem.
Zuzana pohlédla na kamarádky. Všechny s tichým napětím čekaly. Pak se podívala na kufry. A zpátky do těch jeho lískových očí, v nichž tančilo světlo jako horký letní vzduch.
V hlavě jí prolétlo: A proč vlastně ne? Co mě brzdí?
Jedem! vydechla, usmála se na sebe a pochopila, že tohle je ten nejpříjemnější únos, jaký mohla zažít.
A téměř šeptem dodala: Ale děti tentokrát necháme doma…
Kamarádky propukly v smích, Vladan se ještě víc usmál a letiště, ruch i shon se rázem rozplynuly v počátek něčeho nového zvláštního, hravého a nenadále bezpečného.
Někdy nás život neukradne.
Jen nás najednou přenese tam, kam už dávno patříme.
