Buď maminka, nebo nikdo
Alice, měla bych ještě koupit jeden lístek do divadla.
Alena zvedla oči od talíře. Večeře byla ještě teplá, ale Martin už seděl s mobilem v ruce a soustředěně naťukával něco na displeji, jako by vyřizoval státní záležitosti.
Jeden navíc? Někdo další s námi jde?
Martin ani nezvedl hlavu.
Maminka by moc chtěla. Včera jsem jí říkal, že jdeme, a úplně ji to nadchlo.
Alena pečlivě odložila vidličku na okraj talíře, vstala a otočila se ke kuchyňské lince, jakože si jde pro sklenici vody. Obličej se jí stáhl samovolně, neměla to pod kontrolou, ale ani se nesnažila to skrývat. Hlavně, aby si Martin nevšiml, protože vysvětlovat mu, co jí vadí, na to už neměla ani chuť, ani sílu…
No jistě. Maminka chce. Samozřejmě, že chce. Ludmila Vránová chtěla vždycky všechno.
Alena stála u dřezu, pomalu napouštěla sklenici vodou a před očima jí přelétly jejich svatební fotky. Dvě stě čtyřicet snímků, které jim fotograf dal na flashce s hezkou stužkou. Alena je potom tři večery prohlížela, hledala na nich aspoň jednu, kde by byli jen ona s Martinem. Jen oni dva, bez ostatních, bez rodiny, bez vklíněných hostů. Nenašla ani jednu.
Na každém snímku se objevovala Ludmila Vránová: tu Martinovi upravuje kravatu, jindy ho objímá kolem ramen, nebo přímo stojí mezi nevěstou a ženichem a usmívá se do objektivu, jako by to byla její oslava. Tehdy si Alena ještě myslela, že je to náhoda, volba úhlů fotografa. Teď už o tom nepochybovala.
Tchyně se od prvního dne chovala, jako by nebyla Alena Martinova žena, ale jen spolubydlící, kterou tam dočasně nastěhovali. Byt byl mimochodem Alenin. Její byt, koupený za její peníze. Ale Ludmila Vránová chodila, kdy se jí zachtělo, bez ohlášení, se svým názorem na všechno. Závěsy nejsou hezké, hrnec špatný, maso přesolené. Martin zhubnul. Martin je bledý. Martin málo jí.
Alena se napila a postavila sklenici zpátky…
Každé společné vycházení se opakovalo stejně. Kino minulý měsíc? Ve třech. Bruslení o Vánocích? Ve třech. Dokonce i do malé kavárny na Karlově náměstí, kam Alena chtěla poprvé jít jen ve dvou, sednout si v klidu, popovídat si bez vyrušování Martin tam zavolal matku. Samozřejmě přišla, usadila se mezi ně, objednala si čaj s citronem a čtyřicet minut popisovala svůj tlak a sousedku, která jí zase vytopila strop…
Divadlo. Speciálně vybírali tenhle kus. Alena na něj čekala měsíc a půl, sehnala lístky do třetí řady. Měl to být jejich společný večer. Jen jejich.
Ali, proč mlčíš?
Martin konečně odlepil oči od displeje.
Chápeš přece, že maminka je sama, dodal, tak samozřejmě, tak otřepaně, že Alena jen přemýšlela, jestli si vůbec uvědomuje, jak často to říká.
Otočila se k němu a kývla.
Dobře. Vem ji.
Co jiného taky? Zkoušela to už říkat, nejednou. Každý rozhovor končil stejně Martin se urazil, odešel do pokoje, byl zticha celý večer, a další den ráno volala Ludmila s hlasem dotčené světice a ptala se, jestli je u nich všechno v pořádku. Kruh, ze kterého už Alena dávno rezignovala hledat cestu ven.
Martin se spokojeně usmál a zas zabral do telefonu…
Třetí řada byla výborná, Alena dobře vybírala. Na jeviště viděla každé gesto, každý detail na tvářích herců. Jenže se z toho mohla těšit úplně sama, protože Martin se od první minuty otočil k matce a už se na ni ani nepodíval.
Ludmila si sedla vedle syna a začali probírat program, pak foajé, pak nějakého známého, kterého prý zahlédla u šatny. Alena seděla zleva a dívala se na scénu, i když představení ještě nezačalo. O přestávce Martin odvedl matku do bufetu a Alena zůstala v sále, protože ji nikdo nepozval, a připomínat se jí nechtělo. Vrátili se, tchyně líčila Martinovi první dějství, jako by seděl zcela jinde. Alena tiše listovala programem a přemýšlela, že třetí řada za ty peníze nestála.
Zpátky jeli zase ve třech. Nejprve vysadili Ludmilu, a Alena seděla v autě deset minut, zatímco Martin pomáhal mamince s klíčem, poslouchal její rady na chodbě, něco jí ještě přikyvoval. Když si konečně sedl za volant, byl celý rozjařený a spokojený.
Bylo to super, viď?
Alena kývla a dívala se ven z okna. Neměla sílu mluvit, vymluvila se na únavu, a stejně neměla moc chuť spát. Povídat si s Martinem ten večer bylo zbytečné každé slovo by zůstalo viset ve vzduchu a zmizelo beze stopy.
Další dva měsíce probíhaly právě tak, jak Alena předpokládala. Ludmila chodila pravidelně, Martin trávil s mámou čím dál víc času, a Alena zůstávala stále častěji sama v bytě, který byl původně její, poslouchala, jak se smějí v kuchyni a diskutují o všem možném. Společné večeře byly čím dál vzácnější a víkendy proměněné v povinné návštěvy u tchyně nebo další společné akce ve třech. Alena si lehala brzy a ráno se probouzela s tou samou tíhou někde pod žebry, která za dva měsíce už byla tak známá, že ji skoro přestala cítit.
…V půlce března dostala v práci prémii. Nemalou, skoro dvacet tisíc korun, a Alena tři dny přemýšlela, než se rozhoupala. Patnáct dní v Turecku. All inclusive. Moře, slunce, dobrý hotel s vynikajícími recenzemi. Týden vybírala zájezd, porovnávala pokoje, četla diskuse na cestovatelských fórech, zjišťovala vzdálenost k pláži. Měl to být restart pro ně dva, možnost být spolu o samotě, zažít zase pocit, že jsou skutečný pár.
Martine, koupila jsem nám zájezd, řekla večer, když usedli k večeři, a položila před něj vytištěné potvrzení. Turecko, patnáct dnů v červnu. Moře, pláž, all inclusive. Padla na to prémie, ale za to to stojí.
Martin si vzal papír, letmo ho přelétl očima a podíval se na ni. Ve tváři se mu něco slabě rozzářilo a přikývl.
Paráda. To je super, Ali.
Alena si oddechla. Možná ještě není všechno ztraceno. Možná fakt stačí na chvíli odjet daleko a všechno se spraví. Usínala ten večer pokojněji než za poslední týdny.
Jenže druhý den přišel Martin domů, sedl si ke stolu, počkal, až Alena naservíruje večeři, a mezi prvním a druhým soustem karbanátku ledabyle oznámil:
Ali, říkal jsem mamince o Turecku. Taky by chtěla jet, můžeš objednat ještě jeden zájezd?
Vidlička se zastavila v půlce cesty. Alena ji pomalu položila zpátky a zadívala se na muže naproti sobě snažila se najít náznak legrace, nebo jestli opravdu neslyší, co právě říká.
Tentokrát mlčet nehodlala.
Ne, Martine. Já nepojedu na dovolenou s tvojí mámou.
Martin přestal žvýkat a podíval se na ni, jako by právě řekla nějakou sprosťárnu v kostele.
Ale prosím tě, to tě bude bolet? Je jí smutno po domově, tři roky nebyla u moře. Jsi lakomá?
Alena vstala, přešla k oknu, sevřela prsty do dlaní. Uvnitř kypělo cosi, co se měsíce hromadilo a teď se konečně dralo ven.
Ať jede s kamarádkami! Má jich pět, Martine, pět kamarádek, co jí každý týden chodí pít čaj! Ať jede s nimi k moři a nás nechá být!
Ali, je to moje máma, co si…
Já vím, že je to tvoje máma! Alena se k němu prudce obrátila, všechna ta potlačovaná trpělivost se v ní najednou utrhla. Vím to naprosto přesně, protože je s námi dvaadvacet hodin denně! Kino s ní, bruslení s ní, divadlo s ní, večeře s ní! Já jsem v tomhle vztahu jen náhradní, a to už mě unavuje, Martine! Chápeš to vůbec?
Martin odsunul talíř, postavil se, zkřížil ruce.
Jsi ledová, Ali. Nevíš, jak těžké to pro ni je.
Já NEVÍM! Alena k němu přistoupila blíž, oči jí planuly. A ani nemusím vědět! Jsi můj manžel, Martine! Chci s tebou normální romantickou dovolenou, kde budeme opravdu sami! Ne sedět na pláži a poslouchat, jak s maminkou řešíte její tlak, zatímco budu v koutě jako páté kolo!
Martin se lehce zamračil a ustoupil zpět.
Jsi protivná. Víš co? Buď pojede maminka, nebo nikam nejedu.
Alena ztuhla. Dlouze se na něj upřeně zadívala a něco v ní tiše, definitivně cvaklo.
Dobře. Tak já pojedu bez vás.
Prošla kolem něj do ložnice, vytáhla kufr zpod postele a hodila ho na přehoz. Martin stál za chvíli ve dveřích.
Ali, co to provádíš, uklidni se, promluvme si jako normální lidé.
My si pořád povídáme normálně, Martine, a pokaždé to skončí u tvé matky. Alena sundala z ramínka šaty a ukládala je do kufru. Podám žádost o rozvod. Nedokážu už žít v tomhle vztahu, kde jsme tři a já jsem ta navíc.
Martin ztichl, opřel se o futro, a bylo vidět, že mu začíná docházet, že Alena hádku nehraje rozhodla se.
…O dva měsíce později ležela Alena na lehátku u bazénu v tom tureckém hotelu, který vybírala podle recenzí a fotek. Slunce jí hřálo ramena, od moře táhl teplý slaný vánek a v ruce jí pomalu tál ledový koktejl. Vedle nikdo nevykládal o svém tlaku, nestěžoval si na průvan, ani nepřevyprávěl včerejší zprávy od sousedky. Kolem nebyl nikdo a to bylo nádherné. Alena se napila, zavřela oči a pomyslela si, že měla ten konec udělat už dávno, a ne snášet dva roky kvůli někomu, kdo nikdy opravdu nedospěl.
