Nikomu ji nedám. Povídka. Nevlastní otec jim neubližoval. Aspoň nevyčítal krajíc chleba, nehádal se kvůli škole, jen když se Anička vrátila později, uměl zvýšit hlas. „Sliboval jsem tvé mamince, že na tebe dohlédnu!“ křičel na Aniččiny nejisté námitky, že je vlastně už plnoletá. „Já vím nejlíp, co můžeš a co ne! Plnoletá, ha? Myslíš, že s maturitou můžeš všechno? Nejdřív seženeš pořádnou práci, pak si můžeš hrát na dospělou!“ Pak, když trochu vychladl, mluvil klidněji. „Stejně tě opustí, viděla jsi vůbec, co je to za kluka? Má drahé auto, hezký obličej, proč by se zajímal o obyčejnou holku jako ty, Aničko? Pak budeš brečet, uvidíš.“ Anička nevlastnímu otci nevěřila. Oleg byl hezký, studoval třetí rok na vysoké (soukromě, jasně, ale i ona by studovala dál, kdyby prošla přijímačkami), na státní se nedostala, a na vyšší odborné ji to nebavilo, takže roznášela letáky, noviny, ale hlavně se učila na příští přijímačky. S Olegem se potkala právě tak, že mu nabídla leták, on si vzal jeden, druhý, třetí, a povídá: „Slečno, co kdybych vzal všechny letáky, a vy byste šla s námi do kavárny?“ Co jí to tehdy přeskočilo v hlavě, neví, ale souhlasila. Vychytralá už byla — v tomhle rajónu letáky nevyhodila, schovala je do batohu a na zpáteční cestě je vynesla do popelnice. V kavárně jí Oleg představil své kamarády, pozvali ji na pizzu a zmrzlinu. Takové dobroty s sestrou ochutnávaly jen o narozeninách — peněz moc neměly, a důchod nevlastní táta šetřil „pro případ, kdyby se mu něco stalo“. Popravdě jeho plat byl v pohodě, ale půlku utratil za věčně porouchané auto, druhou prohrál. Ani si stěžovat nemohla — hlavní, že je s Alenkou nevyhodil z bytu (byl jeho), mámin byt prodali, když onemocněla. Samozřejmě by ráda čokoládu, pizzu, limonádu, ale vše, co získala, věnovala sestře. V kavárně se Olega zeptala: „Můžu si vzít kousek pizzy domů? Pro sestru.“ Oleg jí koupil celou pizzu a velikou čokoládu s oříšky. Nevlastní otec se mýlil — Oleg jí neublížil. Byl hodný, a vedle něj si Anička chtěla ještě víc dokázat, že není neschopná — učila se, našla si práci pokladní v obchodě, peníze byly slušné, mohla si koupit lepší džíny a nechat si udělat účes, aby byla na Olega pyšná. Když ji Oleg pozval na chatu, věděla, co se stane, ale nebála se — už nebyla malá. Navíc oba se milovali. Báli se jen, že ji nevlastní otec nepustí, ale ten začal chodit domů pozdě, někdy vůbec. Anička věděla, kde spí — u paní Libuše, zdravotní sestry ze sousedství, už jí dávno nadbíhal. Paní Libuše byla rozvedená, děti z prvního manželství nechtěla, ale nakonec povolila. Vlastně jí to přišlo vhod — jen Alenka plakala, že bude doma sama, ale Anička jí koupila čokoládu, chipsy a limonádu, a sestra se smířila. Že je těhotná, zjistila až pozdě. Cykly měla rozházené, ani to nesledovala, nikdo ji to neučil. Druhá pokladní, paní Veronika Matějková, jí jednou ze srandy povídá: „Ty nějak záříš, jsi kulatá — nemáš dítě v břiše?“ Zasmály se, ale večer si koupila test. Když viděla dvě čárky, nevěřila. To nemůže být! Oleg se nezaradoval. Řekl, že se to nehodí, dal jí peníze na doktora. Anička proplakala noc a šla tam, ale bylo pozdě — šestnáctý týden. Tehdy na chatě to začalo, ona si myslela, že poprvé to nejde. Dlouho to dokázala utajit před nevlastním otcem, ale břicho rostlo. Musela mu to říct. To bylo křiku! „A kde je ten tvůj kluk? Bude si tě brát?“ Anička sklopila oči. Olega měsíc neviděla, jak zjistil, že dítě bude, zmizel. „No jasně, já ti to říkal, Aničko…“ Nevlastní otec se nevyjádřil hned, asi se radil s paní Libuší. „Když už je to tak, porodíš. Ale dítě musíš dát v porodnici — další krk doma nepřežiju. Víš, budu se ženit. Libuška je těhotná, dvojčata čekáme. Tři mimina v jednom bytě? To nejde.“ „To tu bude bydlet?“ divila se Anička. „Kde jinde? Bude to moje žena, kam jinam by šla?“ Zdálo se, že si dělá srandu. Ale nedělal. Každý den to opakoval, slíbil obě vyhodit, když přijde domů s dítětem. Anička věděla, že opakuje slova paní Libuše. Ale změnit to nešlo — dítě nechtěla dát pryč. „Neboj,“ říkala paní Libuše, „takové miminka hned adoptují, budou ho milovat jako svoje.“ Anička plakala, volala Olegovi, přemýšlela, kde budou žít se sestrou a dítětem, ale nic nevymyslela. Pak, jednoho dne, paní Veronika v práci ukázala na smutný pár: „No to je síla, kolik let chodí pořád v černém… Věnovali celý život smutku, už mohli mít nové dítě. Nebo adoptovat.“ Ten pár vídala často — dohromady i zvlášť. Byli slušní, s příjemnými tvářemi, jen trochu smutnými. Netušila, co se stalo. „Mají, měli dceru, zemřela v té věhlasné nehodě — pamatuješ, autobus s dětmi na výletě? Řidič usnul, ona zahynula, taková škoda. Jsou to skvělí lidé — on lékař, ona učí angličtinu. Bydlela jsem kdysi vedle nich… Nosili jí andělíčky, protože dcera si jednoho koupila, držela ho v ruce při nehodě. Jen tak tak ho našli. Tak jim lidé začali nosit andělíčky, nakonec to bylo pro ni dodnes útěchou.“ Anička si vzpomněla na film, kde mladá máma dala dítě manželskému páru, který nemohl mít děti. Tihle mohli, ale nejspíš je to nenapadlo. Myslela na ně stále. Už byla v osmém měsíci, ještě pracovala, nechtěla přijít o místo, jednou přišli na kasu právě oni a muž se ptá: „Slečno, na mateřskou už byste mohla jít, ještě nám tu porodíte.“ Anička si nestěžovala, ale práce byla těžká, záda ji bolela, pálila žáha, nohy měla večer nateklé. Ale nikdo se jí neptal, jen doktor na obvodu jí vynadal, to se nepočítá. Ta starost jí vehnala slzy do očí, což se poslední dobou stávalo často. Dva dny nato ji po směně dohnal ulicí ten muž a nabídl jí pomoc s taškou. Bylo jí trochu trapně, ale příjemně. Pomyslela si, že je to dobrý člověk. Andělíčka viděla ve výloze — byl ve slevě, asi léto bylo na andělíčky špatné. Podlehla dojmu a koupila ho, pak se paní Veroniky zeptala na adresu, vyrazila tam. Když stiskla zvonek, zalekla se — co když je to už zbytečné, tolik let je to pryč? Asi už by nikdo andělíčky nenosil. Dveře otevřela žena. Hned ji poznala, zvedla překvapeně obočí. Anička rychle natáhla ruku s figurkou, shrbená v očekávání, že jí v lepším případě zavře dveře před nosem, v horším vynadá. Ale nestalo se nic takového. Žena si vzala anděla, usmála se a povídá: „Pojď dál. Chceš čaj?“ U čaje jí vyprávěla svůj příběh, ten Anička znala od paní Veroniky, ale z úst té ženy zněl bolestněji. „A proč jste si nepořídili další dítě?“ zeptala se Anička skoro šeptem. „Měla jsem komplikovaný porod. Museli mi vzít dělohu. Už nikdy nebudu mít děti.“ Bylo jí trapně — co má ona právo se ptát? Strach ji svazoval, chtěla se zeptat na adopci, ale nemohla. „Uvažovali jsme o adopci,“ řekla žena, jako by četla myšlenky. „Dokonce jsme prošli školu osvojitelů. Ale nakonec jsem nedokázala. Prosila jsem dceru o znak… nic se nestalo.“ V tu chvíli se z pokoje ozvalo cinknutí, jako by se rozbil sklenička. Žena sebou trhla, Anička se zmateně podívala. Myslela, že je sama v bytě. Obě šly do pokoje. Anička čekala něco jako svatyni — tma, svíčky, fotky. Ale byl světlý, jedna fotka, žádné svíčky. Jen samí andělé. Jeden ležel na zemi, rozbitý. Žena dlouho zkoumala střepy, pak podivným hlasem řekla: „To je ten anděl, její.“ Aničce hořely tváře. Co jiného to je než znamení? Dcera se narodila v termínu. Paní Libuše už s nimi žila a taky porodila dvojčata, dřív. Děti byly ještě v nemocnici, ale už se kupovaly dvě bílé postýlky s kokosovými matracemi. Její dítě nemělo kupovat kdo — mělo zůstat v porodnici. Jen Alenka jí šeptem říkala: „A jde ji u nás nějak schovat? Aby nezjistili, že je tu, tvoje holčička. Pomůžu ti.“ To Aničku dohánělo k pláči, ale před sestrou vydržela. Obsah dopisu promyslela předem: napsala, že dítě nebude moct vychovávat, že je zdravé, nemusí mít strach. Připomněla znamení — rozbitého anděla. Vložila tam peníze, všechny úspory — mělo to stačit, byli to dobří lidé. Z porodnice propouštěli ráno, ale „přidat dítě“ uprostřed dne ji děsilo. Seděla celé odpoledne v nákupním centru, i když to bylo těžké, točila se jí hlava. Ale mysllela jen na holčičku, aby ji dala do láskyplné rodiny. Když se obchodní centrum zavřelo, ještě hodinu seděla na lavičce, naštěstí bylo teplo. Teprve se soumrakem se odvážila vejít do domu, když vyšel muž se psem na večerní procházku. Dceru měla v nosítku, koupila ji za vlastní peníze, paní Veronika jí ji přinesla do porodnice. Ta se nevyptávala. Teď položila nosítko u dveří, aby ho někdo neodkopl, pod peřinku dala obálku s dopisem a penězi, už chtěla zazvonit a utéct, když se dveře otevřely. Na prahu stál muž, otec zesnulé dívky. „Co tu děláš?“ Anička nadskočila zděšením. Tehdy uviděl nosítko. „Co to je?“ Slzy se jí spustily samy. Všechno mu vyprávěla — o Olegovi, který ji opustil, o nevlastním otci, který je sedm let živil, teď se žení, má dvojčata s paní Libuší, vymyslela, že Anička se dítěte vzdá v porodnici. Poslouchal ji pozorně, pak povídá: „Gábina už spí, nechci ji budit. Ráno si promluvíme. Jdeme, ustelu ti v obýváku.“ Spát v pokoji plném andělů bylo zvláštní. Ale hned usnula, pevně přitisknutá k dceři. Vzbudila se, protože cítila prázdno. Dcera tam nebyla. Tehdy ji poprvé napadlo, že ji nedokáže dát pryč. Nikdy. Chtěla běžet, najít ji… Vystartovala, ale než udělala krok, přišla Gábina. V náručí měla holčičku. „Na, tu máš,“ usmála se. „Měla bys ji nakrmit, jen jsem ji kolébala, chtěla jsem ti dopřát spánku, ale na dlouho to není.“ Anička krmila dceru, ale nemohla se podívat Gábině do očí. Co jí řekl muž? Co když už se rozhodli ji adoptovat? Jak jim říct, že to nemůže udělat? „Kolik je tvé sestře?“ zeptala se náhle Gábina. „Dvanáct,“ odpověděla překvapeně Anička. „Myslíš, že by chtěla k nám?“ Otázka byla tak zvláštní, že Anička zvedla oči. „Cože?“ nechápala. „Sasha mi vše řekl. Že jste bez domova, že tě nevlastní otec vyhání. Myslím si, že tvoje sestra by u nich dopadla zle — jako služka. Ať je taky u nás.“ „Jak to myslíte ‚taky‘?“ zakoktala se Anička. Gábina ukázala na anděla u fotky — byl slepený, vypadal podivně, ale poznat šel. „Myslím, že to byl znamení. Musíme vám pomoct,“ řekla prostě. „Máme dost místa, pojďte k nám. S holčičkou ti pomůžu. Na hlouposti zapomeň. Matka a dítě patří k sobě.“ Aničce bylo najednou šťastno a zároveň tak stydno, že jí tváře zrudly. „Tak co, souhlasíš?“ Anička přikývla, tvář zabořenou do dceřiny peřinky, aby Gábina neviděla její slzy…

Nikomu ji nedám. Povídka.

Můj nevlastní otec nám nikdy neublížil. Aspoň nikdy nám nevyčítal chleba, neměl řeči kvůli škole, jen když se Klára vracela později než měla, dokázal se rozzlobit.

Slíbil jsem tvé mámě, že na tebe dohlédnu! hulákal, když se Klára nesměle bránila, že je vlastně už plnoletá. Já vím líp, co smíš a co ne! Plnoletá, prý! Myslíš, že když máš maturitu, můžeš hned všechno? Nejprve si najdi pořádnou práci, pak si hraj na dospělou!

Když se trochu uklidnil, mluvil už tišeji.

Ten kluk tě jednou opustí, však jsem ho viděl přijel pro tebe v drahém autě, fešák, proč by měl chtít někoho obyčejného, jako jsi ty, Klárko? Pak budeš brečet, uvidíš.

Klára nevlastnímu otci nevěřila. Jasně, Ondřej byl hezký a studoval třetí rok na vysoké, sice soukromě, ale to by ráda i ona, kdyby jí to prošlo. Klára nesložila přijímací zkoušky, na střední ji to nebavilo, teď rozdávala letáky, sem tam roznášela noviny, a hlavně se připravovala na další termín zkoušek. Právě při jedné takové obchůzce se s Ondřejem seznámila podala mu letáček, on vzal jeden, pak druhý, třetí a povídá:

Slečno, dáme to tak vezmu všechny letáky, a vy půjdete s námi do kavárny?

Nevím, proč tenkrát kývla, ale šla. Letáky z toho rajonu nevysypala do koše, schovala je do batohu a pak je vyhodila po cestě domů.

V kavárně ji Ondřej představil svým kamarádům, pozval ji na pizzu a zmrzlinu. S její sestrou Hankou si takové dobroty dávaly na narozeniny, peníze nebyly, a důchod, který dostávaly po mámě, jim nevlastní otec zakazoval utrácet, prý se to má šetřit na horší časy, kdyby se mu něco stalo.

Přestože měl dobrou práci, půlku peněz dával do auta, které se neustále kazilo, zbytek prohrával na automatech. Klára neříkala nic byla ráda, že je s Hankou nevyhodil, byt byl jeho, maminka svůj kvůli nemoci prodala. Chtěla by si sama koupit čokoládu či colu, ale když něco dostala, dala vše sestře. Tehdy si v kavárně i zeptala Ondřeje, jestli si může odnést kousek pizzy domů pro Hanku. Podíval se na ni zvláštně, ale nakonec jí koupil pizzu i velkou čokoládu s oříšky.

Není pravda, co si nevlastní otec myslel Ondřej Kláře neublížil. Byl hodný. Vedle něj si Klára ale silně uvědomovala svou slabost, snažila se stokrát víc na zkoušky, našla si práce v supermarketu jako pokladní. Platili tam slušně a mohla si dovolit džíny, dokonce účes u kadeřnice, aby na ni Ondřej mohl být pyšný.

Jednou ji pozval na chatu, Klára hned věděla, co se stane, ale nebála se už dávno nebyla dítě, oba se měli rádi. Obávala se jen, že ji nevlastní otec nepustí, ale on sám chodil domů čím dál později, často vůbec. Klára věděla, že přespává u paní Libušky, zdravotní sestry z vedlejšího bytu, už dlouho jí věnoval pozornost, ona se zpočátku bránila byla rozvedená, ale nakonec podlehla jeho neohrabané péči.

Kláře to přišlo vhod, jen Hanka plakala, když zjistila, že musí být v noci doma samotná, ale Klára jí dala čokoládu, brambůrky a kolu, a Hanka to vzala.

O tom, že je těhotná, se Klára dozvěděla pozdě. Měla cyklus rozhozený, nikdo ji neučil sledovat. Byla to kolegyně pokladní, Veronika Mariešová, která se v legraci zeptala:

Ty nějak záříš, nějak kyneš nejsi náhodou v tom?

Smály se spolu, ale večer si Klára koupila test. Když se objevily dvě čárky, nechtěla věřit to přece nemůže být!

Ondřej nadšený nebyl. Řekl, že to není vhodné, dal jí peníze na lékaře. Klára proplakala noc a šla. Ale bylo už pozdě šestnáct týdnů. Znamená to, že se to stalo na chatě, i když si myslela, že se to první noc stát nemůže.

Nějakou dobu těhotenství skrývala, ale bříško rychle rostlo, musela říct pravdu.

To byly hádky!

A kde je ten tvůj chlapec? Chce se oženit?

Klára sklopila oči. Ondřeje už měsíc neviděla, zmizel, když zjistil, že dítě bude muset zůstat.

To jsem věděl, povídá nevlastní otec. Varoval jsem tě, Klárko

Rozhodnutí padlo až někdy potom, určitě se poradil s Libuší.

Když už se to stalo dítě porodíš. Ale budeš ho muset nechat v porodnici, další krk nezvládnu. Víš Budu se ženit, Klárko. Libuše je taky těhotná. Čekáme dvojčata. Tři mimina v bytě je moc.

Jako že bude bydlet tady? divila se Klára.

Jasně. Bude moje žena, kam by jinam šla?

Myslela si, že žertuje. Ale nevlastní otec žertoval málokdy. Každý den to opakoval a sliboval, že s Hankou obě vyhodí, pokud se tu objeví s dítětem. Klára věděla, že opakuje slova Libuše. Ale na tom nezáleželo dítě nechat nemohla.

Neboj se, řekla jí Libuše. Takové děti hned adoptují, budou milovat jako vlastní.

Klára plakala, volala Ondřejovi, hledala v hlavě, kde by mohla bydlet s Hankou a s dítětem, ale nic ji nenapadalo. Pak jednou později přišla Veronika Mariešová, ukázala na manželský pár a povídá:

Tak dlouho už chodí v černém, pořád truchlí. Měli by si pořídit další dítě, nebo někoho adoptovat.

Ten pár Klára často vídala dohromady i zvlášť. Byli slušní, příjemní, jen trochu smutní, ale co se jim stalo, nevěděla.

Přišli o dceru, vzpomínáš? Byl to ten velký případ autobus s dětmi havaroval. Jeli na výlet do Ostravy, řidič prý usnul. On zemřel, a ta jejich holčička taky, moc smutné. On je lékař, ona učí angličtinu. Byla jsem tehdy jejich sousedka. Nosili jim andělíčky, když dcera zemřela. Ta jejich holčička si koupila andělíčka na tom výletě, držela ho v ruce. Bylo těžké ho najít. Pak jim chodili sousedi s figurkami andělů. Myslela jsem, že tím jí jen ubližují, ale ne asi jí to pomáhalo.

Klára viděla už někde ve filmu, jak dívka dala svoje dítě páru, který nemohl mít děti. Ti sice dítě mít mohli, a nejspíš ani nechtěli, ale Klára na ně pořád myslela. Byla už v osmém měsíci, ještě pracovala, nechtěla přijít o místo, zrovna u pokladny stáli ti dva, doktor a jeho žena, a ten muž řekl:

Mladá slečno, není už čas na mateřskou? Ještě nám tu porodíte u pokladny.

Klára si nestěžovala, ale měla těžkosti bolela ji záda, pálila žáha, ke konci směny jí otékaly nohy. Nikdy se jí nikdo nezeptal, jak jí je, jen doktor na obvodě jí občas vynadala, ale to nepočítám. Ten jejich zájem byl tak citlivý, že Klára měla hned slzy v očích stávalo se jí to často poslední dobou.

Pár dní nato, když šla po směně domů s taškou nakoupila za výplatu potraviny dohonil ji ten muž, nabídl jí pomoc. Klára cítila rozpaky, ale zároveň jí to bylo příjemné. Pomyslela si, že je to člověk dobrého srdce.

Andělíčka si všimla ve výloze hračkářství, byl ve slevě asi už nebyl v módě. Klára se nechala unést, koupila ho a u Veroniky Mariešové si zjistila jejich adresu.

Když mačkala zvonek, dostala strach není to neslušné, tolik let už uplynulo? Snad jim už nikdo figurky nenosí.

Otevřela jí paní. Zdálo se, že Kláru poznává, překvapeně se na ni dívala. Klára rychle podala anděla, schoulená, čekala, že ji v nejlepším pošlou pryč, v nejhorším na ni začnou křičet.

Nestalo se ani jedno. Paní figurku vzala, usmála se a řekla:

Pojďte dál. Chcete čaj?

U čaje vyprávěla Kláře svůj příběh, který už slyšela od Mariešové, ale z jejích úst to znělo bolestněji.

Proč jste si nepořídili ještě jedno dítě? zeptala se Klára potichu.

Po porodu mi museli vzít dělohu. Už dítě mít nemůžu.

Bylo trapné se dál vyptávat, už vůbec ne na adopci, měla svázaný jazyk.

Uvažovali jsme o adopci, řekla paní, jako by jí četla myšlenky. Sami jsme absolvovali kurz pro pěstouny. Ale nakonec jsem nemohla. Prosila jsem dceru o znamení. Nic se nestalo.

Právě v tu chvíli se z vedlejšího pokoje ozvalo zvonění, jako kdyby spadl skleněný pohár. Paní sebou trhla, Klára tam nejistě pohlédla myslela, že je byt prázdný.

Obě šly do obýváku. Klára měla strach, aby tam nebyl nějaký oltář tmavý, plný svíček a fotek. Ale ne, byla tam jen jedna fotografie, světlý pokoj a figurky andělů. Jeden z andělů ležel na zemi, rozbitý. Paní jeho kousky zvedla a dlouze je zkoumala. Pak zvláštním hlasem řekla:

To je ta původní soška. Její.

Kláře zrudly tváře. Co to je, když ne znamení?

Porodila bez komplikací. To už Libuše dávno bydlela u nich, sama už měla děti, čekala dvojčata, porodili dřív a ještě zůstali v nemocnici. Koupili dvě bílé postýlky, krásné, s kokosovými matracemi. Klářino dítě nemělo dostat nic, měla ho nechat v nemocnici. Jen Hanka se občas večer šeptem ptala:

Nešlo by ji někde schovat? Aby nevěděli, že je tu, tvoje holčička. Pomůžeš mi, budu ti s ní pomáhat.

Z těch slov se Kláře chtělo plakat, ale před Hankou se ovládala.

Dopis vymyšlela dlouho. Napsala, že si dítě nemůže nechat, je zdravé, nemusí se ničeho bát. Připomněla znamení spadlého anděla. Do obálky vložila peníze celý naspořený důchod. Mělo by to stačit, jsou to slušní lidé.

Z nemocnice ji propustili ráno, ale dítě odnést v poledne se bála. Strávila celý den v obchodním centru, i když už těžce seděla a točila se jí hlava. Byla jen ona a její holčička, které chtěla najít milující rodiče.

Když centrum zavírali, zůstala na lavičce, bylo naštěstí teplo. Teprve když se setmělo, odhodlala se jít do domu, proplížila se poté, co vchodem prošel muž se psem.

Dceru nesla v přenosce, koupila ji za své peníze, Veronika Mariešová jí ji donesla na propouštění, neptala se proč. Teď položila přenosku tak, aby nezavazela, pod deku přidala obálku s dopisem a penězi, chystala se zazvonit a utéct, ale dveře se otevřely dřív. Ve dveřích stál muž, otec mrtvé dívky.

Co tu hledáš?

Klára se lekla.

Pak si všiml přenosky.

Co to je?

Slzy jí samy tekly po obličeji. Klára mu vysypala vše o Ondřejovi, který ji opustil, o nevlastním otci, který se o ně s Hankou staral sedm let, ale teď se žení, čekají dvojčata, o Libuši, která přišla s nápadem, aby napsala prohlášení v porodnici.

Muž ji pozorně vyslechl a řekl:

Alena už spí, vzbudit ji nechci. Ráno si povíme víc. Pojď, připravím ti místo v obýváku.

Usínat v pokoji plném andělů bylo zvláštní. Klára ale usnula rychle, přitisknutá k dceři.

Probudila se pocitem prázdnoty. Dcerka zmizela. V tu chvíli věděla, že se bez ní neobejde. Nikdy ji nenechá. Chtělo se jí běžet ji hledat, vzít zpátky

Vyskočila, ale než udělala krok, vešla Alena v náručí držela Klářinu holčičku.

Tady ji máš, usmála se. Je čas na krmení, houpala jsem ji, chtěla jsem tě nechat chvíli spát, ale dlouho to nevydrží.

Když Klára krmila dceru, nedokázala se na Alenu podívat. Co řekla mužovi? Už se rozhodli, že si ji vezmou? Jak říct, že změnila názor?

Kolik je tvé sestře? zeptala se najednou Alena.

Dvanáct, promumlala Klára překvapeně.

A myslíš, že by k nám chtěla jít bydlet?

To byla divná otázka, Klára zvedla oči na Alenu.

Cože? nechápala.

Sáša mi všechno řekl. Že nemáte kde bydlet, a nevlastní otec tě vyhání. Myslím, že pokud Hanka zůstane u nich, udělají z ní služku. Ať tu žije taky.

Jak to myslíte, taky? zeptala se Klára, rozpačitě.

Alena kývla k sošce na fotce byla slepená, zvláštní, ale rozeznatelná.

Myslím, že to byl znamení. Máme ti pomoct, pověděla prostě. Probrali jsme to tu místa je dost, můžete se přestěhovat k nám. Pomůžu ti s dítětem. A zapomeň na ty hloupé nápady matka a dítě patří k sobě.

Kláře bylo současně krásně i trapně, zase jí hořely tváře.

Tak co, souhlasíš?

Klára jen přikývla, schovaná v peřinách, aby Alena neviděla její slzyKlára se podívala na svoji dcerku, její drobnou ručku sevřenou kolem deky, a pak zpět na Alenu. V tu chvíli cítila, jak jí spadla tíha ze srdce. Přikývla, slzy jí stékaly po tváři, ale tentokrát to byly slzy úlevy a vděčnosti.

Souhlasím, zašeptala, skoro nevěřícně. Souhlasím.

Alena se usmála široce, Sáša přišel z kuchyně s hrnky čaje, a do toho telefonovala Hanka Klára jí v rychlosti naznačila, že je všechno v pořádku, a že brzy přijede pro ni. Hanka na druhém konci ječela radostí, slibovala, že bude pomáhat s miminkem.

Večer byly v domě čtyři ženy Hanka poprvé v životě pomáhala přebalovat, Kláře se smála, že neumí pořádně zapnout dupačky. Alena, zkušeně klidná, radila, Sáša pozoroval ten malý zázrak, co se v jejich obýváku rozvinul. Fotka rozbitého anděla už nepůsobila smutně byla svědectvím toho, co se muselo stát, aby se cesta dvou rodin spojila.

Klára, s dcerkou v náručí a s Hankou po boku, si uvědomila, že štěstí nemusí vypadat jako v pohádce stačí, že je doma. Že nikomu ji nedá; žádné musíš, žádný kompromis, žádné přemlouvání. Zůstane spolu, bude bojovat a milovat. A kdykoli se podívá na malou sošku anděla, bude vědět, že existují znamení, která člověku připomenou: nikdy není sám.

A tak zapadlo poslední slunce toho dne za okno obýváku, a v domě plném andělů se ozval dětský smích. Stačilo málo, aby ze ztráty vznikla nová naděje. Stačilo, že si někdo řekl: Nikomu ji nedám. Nikdy.