9. dubna
Mami, přivedla jsem Martinku, ozvalo se z předsíně a já se odtrhl od skript. Přijdu si pro ni večer, fakt už musím běžet.
Zabouchly se dveře. Opřel jsem se o opěradlo židle a promnul si kořen nosu. Za chvíli přišla do pokoje máma se svou vnučkou v náručí. Malá Martinka, sotva tříletá, rozespale zamrkala.
Zase? zeptal jsem se tiše.
Marie jen přikývla a postavila holčičku na zem. Ta hned cupitala k posteli, vylezla na ni obratně jako doma a sáhla po nočním stolku. Vytáhla pomačkané omalovánky a krabici s pastelkami, sedla si, nohy pod sebe, a pustila se do práce. Ani slovo, jen zaběhnutý rituál.
Vstal jsem a zamířil za mámou do obýváku. Marie už si připravovala pracovní tašku a kontrolovala její obsah.
Mami, začal jsem, mám poslední ročník, diplomka za tři měsíce. Fakt potřebuju čas na učení, ne na…
Musíme Jitce pomoct, přerušila mě. Víš, jak na tom byla po tom jejím manželství. Teď zkouší navázat nový život, musíš to chápat.
Ať si řeší, co chce! zašeptal jsem ostřeji, aby mě Martinka neslyšela. Ale proč zahazuje svoje povinnosti na ostatní? To je její dítě, mami. Její!
Marie se na chvíli zastavila, pak jen tiše řekla:
Už musím do práce. Martinka je dneska na tobě.
Chtěl jsem se hádat. Vysvětlit, jak je to nefér, že takhle to nejde, že mám zítra test z makra a rozdělaný seminář. Když jsem se na mámu podíval, pochopil jsem, že je to marné. Jen jsem přikývl.
Marie odešla a já se vrátil do pokoje. Martinka pečlivě vybarvovala jednorožce fialovou pastelkou, jazýček soustředěně ven.
Strejdo Roberte, podívej, ukázala mi omalovánku. Líbí se ti?
Je to krásné, Martinko, sedl jsem si vedle na postel a dal stranou skripta.
Den se táhl, únavný a pomalý. Chvíli jsme kreslili, pak koukali na pohádky na notebooku, pak měla Martinka hlad, a já jí uvařil těstoviny, zatímco jsem četl učebnici opřenou o kuchyňskou linku. Písmena mi splývala před očima. Neudržel jsem žádnou myšlenku, když Martina vylila kompot na ubrus. Unavila se, začala být protivná spát se jí nechtělo, hrát si taky ne. Tak jsem ji nosil po bytě, houpal na rukou, zpíval jí tiše, dokud mi konečně neusnula na rameni.
Večer jsem byl úplně vyždímaný. Učebnice zůstala otevřená na stejné stránce jako ráno.
Jitka dorazila kolem sedmé. Otevřel jsem jí s ospalou Martinkou v náručí.
Tak, jdeme, zlatíčko, vzala si dceru. Letíme.
A byla pryč. Ani děkuji. Ani jak se chovala. Prostě nic. Cítil jsem, jak mi všechno leze krkem.
Dva měsíce to šlo stejně: Martinka se u nás doma objevovala bez varování, Jitka mizela neznámo kam, já se snažil stíhat školu i hlídaní. Diplomku jsem sice napsal, ale ponocoval jsem u ní do rána, zatímco v sousedním pokoji spala Jitčina dcera.
Pak Jitka potkala Petra. Rozjela to tak rychle, že za tři měsíce už jsem v brněnské matrice sledoval, jak se moje sestra v bílých šatech směje vedle statného chlapa s pohledem plným zbožňování. Marie utírala slzy do kapesníku. Martinka se v růžových šatičkách motala mezi nohama. Já tleskal s ostatními a doufal, že teď už snad Jitka pochopí, co je rodina, a bude se věnovat svým dětem.
Zanedlouho měla Jitka syna. Pojmenovali ho Filip. Jel jsem s kytkou a modrými balónky do porodnice, držel jsem v náručí to pidi stvoření a tajně doufal, že sestra našla konečně klid. Petr vypadal jako pyšný táta, Martinka už se všem předváděla jako starší sestřička.
Idylka vydržela osm měsíců.
Telefon od mámy mě zastihl v práci, přímo u kvartálního reportu. Marie mluvila zmateně a rychle: Petr si našel milenku, Jitka našla zprávy, byl skandál a hned rozvod.
Stál jsem u stolu, tiskl mobil k uchu a mnul si spánky. Historie se opakovala, jen s dvěma dětmi místo jednoho. Jitka to snášela snad ještě hůř než poprvé. Jezdila k mámě uplakaná, nechávala děti a mizela se dát dohromady. Někdy se vrátila za pár hodin, jindy až druhý den.
Víc a víc jsem si uvědomoval, že můj život mi přestává patřit.
Rok utekl rychle. Dostal jsem povýšení, ale téměř jsem to nedokázal oslavit. Jitka poznala Tomáše, a začalo to opět: kytky, večeře, nekonečné povídání o tom, jak je jiný a výjimečný. Třetí svatba byla menší, jen v nejbližším rodinném kruhu. Pil jsem šampaňské a nemohl se zbavit pocitu, že brzy bude hůř.
Marie mi volala během oběda. Seděl jsem v bistru naproti kanceláři, rýpal se v salátu a přemýšlel, že nakoupím domů cestou z práce.
Robi, zazněl její hlas, trochu rozechvělý, trochu rozzářený. Sedíš?
Sedím, položil jsem vidličku. Co se děje?
Jitka je těhotná.
Nad talířem ztichlo, hučení cizích rozhovorů zanikalo v oblacích horké kávy.
Čeká dvojčata, dodala Marie.
Jen jsem tiše koukal do talíře. Zelené listy na mě rozmazaně zíraly. Čtyři děti. Jitka bude mít čtyři děti, ze tří vztahů. A až to zas skončí, protože skončí, ty děti spadnou na mě a na mámu.
Robi, slyšíš mě? zněla matka.
Slyším, mami, promnul jsem si kořen nosu. Pogratuluj jí za mě.
Vypnul jsem mobil ještě předtím, než stihla zareagovat, a dlouho pak jen tupě zíral na displej. Chuť k jídlu byla pryč, jakoby nikdy neexistovala.
Domů jsem se vracel kolem osmé, vyčerpaný a prázdný. Marie seděla u stolu, ruce obtočené kolem studeného hrnku čaje, a hned chvatně spustila, jakmile mě viděla.
Robi, celou noc jsem nespala. Dvojčata, to je už čtyři děti, když to zase neklapne, víš, jaká je Jitka Chlapi jsou jí vždycky přednější než vlastní děti. Co pak? My to neutáhneme, já už nejsem mladá, s tlakem lítám, ty pracuješ Jak to zvládneme?
Zavěsil jsem bundu na věšák, přešel ke stolu, ale nesedl si. Jen jsem tam stál a pozoroval mámu shora, s rozcuchanými vlasy a šedými pramínky, s kruhy pod očima a křečovitými prsty kolem hrnku.
Mami, řekl jsem a umlkla. Já chci odejít. Do jiného města.
Marie ztuhla. Zírala na mě, jako bych mluvil cizím jazykem.
Už na to nemám, pokračoval jsem tiše. Nemůžu pořád žít podle Jitčiných karambolů. Obětoval jsem toho dost, mami. Své vztahy, čas, školu, kariéru. Dost. Mám toho dost.
Marie otevřela pusu, ale zvedl jsem ruku.
Když budeš chtít, vezmu tě s sebou. Můžeme začít jinde, spolu. Když ne, pochopím to. Ale odjedu sám už nechci vychovávat další Jitčiny děti. Mám je rád, jsou to moji synovci a neteře, ale nejsou moje, už nechci tu odpovědnost.
Vydechl jsem. Konečně to vyslovil nahlas, co mě tížilo měsíce. Marie jen mlčela, zírala někam skrz mě, do prázdna. Po chvíli jsem odešel do svého pokoje, převlekl se, lehl si a zíral do stropu. Srdce mi bilo divoce, ruce jsem měl zpocené. Ale úleva poprvé po letech.
Usnul jsem až nad ránem.
A když jsem se probudil, na kuchyňském stole ležela složka s dokumenty. Poznal jsem ji máma v ní schraňovala papíry ke starému bytu, co jsme měli po babičce ještě z dob mého dětství. Otevřel jsem složku, posouval stránky, moc nechápal, proč ji máma vytáhla.
Prodáme, ozvalo se ode dveří a polekal jsem se.
Marie stála ve futrech bledá, unavená, ale pevná, jakoby konečně přijala důležité rozhodnutí.
Třetinu dáme Jitce, to je její nárok, pokračovala, přicházela ke stolu. Za zbytek koupíme něco menšího, v jiném městě. My už moc nepotřebujeme.
Koukal jsem na ni nevěřícně. Chtěl jsem se zeptat, ujistit se, jestli dobře slyším. Ale v jejích očích jsem spatřil tu samou únavu, kterou jsem měl já. Prostě ji jen lépe schovávala. Objal jsem mámu, silně, s očima zavřenýma, tvář zabořenou v jejím rameni. Ona mě objala zpátky a pohladila po vlasech, jako když mi bylo osm.
Odejdem, synku, zašeptala. Už stačilo.
Za dva měsíce bylo hotovo tiše, pečlivě jsme prodali byt, našli dvoupokojový panelák někde u Olomouce, domluvil jsem si převedení do pobočky tam. Za tu dobu jsme Jitce neřekli ani slovo.
Oznámili jsme jí to poslední den, kdy už stály krabice a jízdenky na vlak byly v tašce. Přiběhla do prázdného bytu, břicho před sebou, v sedmém měsíci, rudá vzteky.
Vám přeskočilo? vřískla ode dveří. Vy mě fakt opuštíte teď, když čekám dvojčata?
Podal jsem jí obálku s penězi s její částí z prodeje. Vytrhla ji, nakoukla, a její výraz byl ještě zlostnější.
Co s tímhle? hodila obálku na zem, bankovky se rozprskly po linoleu. Nepotřebuju vaše drobky! Potřebuju pomoc! Teď, v nejtěžší době!
Máš těžké období už pět let, Jitko, řekl jsem. My jsme unavení.
Vy? Vy jste unavení? ječela. Já tady snad odpočívám, jo? S dvěma dětmi a dalšími dvěma v břiše?
To je tvá volba, Jitko, dokončil jsem. Teď je řada na nás.
Jitka se ještě obrátila na mámu, hledala podporu, ale Marie jen odvrátila hlavu, jako by hledala něco v tašce.
Už nejste moje rodina, zasyčela Jitka, sbírala obálku rukama, které se třásly.
Pak se otočila a vyběhla z bytu. S mámou jsme se na sebe podívali, bez jediného slova. Zvedl jsem tašku, máma kufr, zamkli jsme byt a odešli.
Vlak odjížděl za hodinu. Seděl jsem u okýnka a koukal, jak perón mizí v dálce, jak kolem sviští reflektory pouličních lamp, šedé paneláky, garáže. Marie klimbala vedle mě, vyčerpaná z balení, z posledního rozhovoru.
Město mizelo za obzorem, odnášelo s sebou hádky, cizí děti v náručí, pocit viny a nekonečného dluhu. Poprvé za dlouhé roky jsem se nadechl z plných plic.
Vlak nás unášel k novému začátku. Zavřel jsem oči a v hlavě se mi honila jediná věc někdy, abychom mohli žít svůj vlastní život, musíme zavřít dveře i před těmi, kteří jsou nám nejbližší. Jinak skutečný domov nikdy nenajdeme.
