Co to máš na sobě? vzpomínám si, jak se na mě maminka, paní Ludmila Novotná, zadívala od hlavy až k patě a pohled se jí zastavil na sukni. To je ale neslušně krátké, Kláro. V tvém věku už by ses měla oblékat jako dospělá žena, ne jako puberťačka.
Automaticky jsem si přitáhla lem sukně kousek blíž ke kolenům, i když to byla obyčejná kancelářská sukně, kterou jsem pořídila před měsícem ve výprodeji na Václaváku. Klasyka, decentní barva, střižená jak se patří.
Mami, ta sukně je naprosto v pořádku, snažila jsem se, aby mi v hlase nezazněla podrážděnost. Nosím ji každý den do kanceláře.
Právě proto! Lidé si hned začnou myslet bůhvíco. Já ve tvém věku…
Ani jsem ji nenechala domluvit. Těch řečí jsem měla za ta léta dost o skromnosti, za našich časů, o tom, jak se má slušná žena oblékat. Místo odpovědi jsem položila na stůl tlustou obálku s logem cestovní agentury.
Je to pro tebe, mami…
Ludmila Novotná zmlkla uprostřed věty. Podívala se nejdřív na obálku, pak na mě, znovu na obálku.
Co jsi to zase přinesla?
Otevři si to, mami.
Čekala jsem na ten moment celé půl roku. Každou korunu z výplaty jsem odkládala stranou. Objevila jsem onen slavný lázeňský dům v Karlových Varech s bílými sloupy a minerálními prameny přesně tam, kde maminka celý život toužila být. Zarezervovala jsem ten nejlepší pokoj, nic jsem nenechala náhodě.
Maminka vytáhla poukaz, rychlým pohledem přelétla stránku. Čekala jsem, aspoň na slabé děkuju, nebo na vřelý pohled.
Místo toho se jí rty stáhly do tenké linky a obálku odsunula konečky prstů, jako by na ní ulpěla špína.
Zase všechno rozhoduješ za mě.
Ztuhla mi krev v žilách.
Mami, to jsou přece Karlovy Vary. Vždyť jsi tam celý život chtěla…
A kdo podle tebe bude zalévat moje africké fialky? Pomyslela jsi na to? zabušila prstem do stolu. Tři týdny tam nebudu, a ony uschnou.
Budu k tobě jezdit každý den.
Ty máš práci, Kláro. Zapomeneš, nebudeš mít čas. A kromě toho, tam určitě krmí lidi jen hlávkovým zelím. Četla jsem, že v těch nových lázních se na jídle šetří.
Dívala jsem se na ni a nebyla si jistá, zda žertuje. Půl roku jsem si odpírala ranní kávu, nové boty i chvíle s přáteli, jen proto, abych jí mohla toto dát.
Mami, mají tam restauraci s pěti sály. Výběr ze všeho možného. Masáže, bazén, procházky po kolonádě…
Procházky po kolonádě! napodobil maminka můj tón. Naučila ses nějaká nová cizí slova ale mě se nezeptáš, jestli to vůbec chci!
Polkla jsem slzy, co mi vyskočily do očí. Čekala jsem aspoň krátké jsi šikovná, kvůli kterému jsem vlastně všechno dělala.
Posadila jsem se na židli. Nohy mi ztěžkly, jako by mi tělo samo naznačilo, že už dál nemám sílu stát. Zírala jsem na obálku, kterou maminka odsouvala k okraji stolu, a zůstala tiše.
A navíc to klima, pokračovala už nervózně pochodující kuchyní, rovná už tak dokonale vyrovnaný ubrus. Je tam pořád taková vlhkost, to mi zvedne tlak. Myslela jsi vůbec na to?
Mlčela jsem. Najednou jsem nechtěla odpovědět. Po tolika letech mě najednou celá zaplavila nechuť se obhajovat.
A cesta? Kolik je to hodin ve vlaku? Celou noc natřásat se v kupé! S mými zády? usedla proti mně, složila ruce a připravila se na dlouhý monolog. To sousedka Boženka, ta sice není svatá, muž jí pije a je s ní někdy k nevydržení ale mámu nikdy nenechá samotnou. Každý den se staví, přinese nákup, posedí, popovídá.
Zkoumavě jsem se zahleděla na drobné vrásky kolem jejích úst, šedivé odrosty pod barvou, známé ruce s vystouplými žílami. Ty ruce mi kdysi každé ráno pletly copánky do školy. Ta ústa zpívala ukolébavky. Kam se to všechno podělo?
Ty mě vůbec neposloucháš.
Poslouchám, mami.
To sotva. Sedíš tu jako socha. Mluvím o důležitých věcech, a ty…
Maminka pokračovala: pokoje v lázních bývají malé, sousedé hluční, doktoři nic neví a jenom předepisují léky. Přitakala jsem jen, když to bylo nutné, ale uvnitř jsem cítila prázdnotu.
Hodiny na zdi odtikávaly čas. Už hodina, možná víc. Ludmila Novotná nabírala na obrátkách, a přes lázně se dostala k osamělým večerům, řídkým telefonátům a k tomu, že jsem jí prý malinko utekla z kontroly.
Víš vůbec, jaké to tu je být sama? pozvedla bradu. Ty mě chceš vystrnadit, abys měla klid, viď?
Mami, je to dárek.
Dárek! vyrazila rukama do vzduchu. Dárek má potěšit. Myslíš, že sis koupila klidné svědomí? Maminka daleko a ty v klidu žít to jsi chtěla?
Zvedla jsem se. Nohy se mi stále třásly, ale převzala jsem obálku zpátky. Pevně sevřela prsty tvrdý obal.
Máš pravdu, mami. Ani by ses tam necítila dobře. Poukaz vrátím.
Najednou zaváhala. V jejím pohledu probleskla zmatenost, jako u někoho, kdo byl připravený dlouho bojovat, ale soupeř odmítl pokračovat.
Jak jako vrátíš?
Prostě vrátím, dostanu zpátky peníze. Říkala jsi, že jsem na tebe nemyslela.
Kláro, tu obálku nech tady.
Nač, když tam nechceš jet.
Neříkala jsem, že nechci! Řekla jsem, žes se měla ptát! zvyšovala hlas a do tváří jí vhrkla červeň. Vždycky si všechno uděláš po svém a divíš se, že mi tím ubližuješ!
Přivinula jsem poukaz k hrudi a zamířila ke dveřím. Srdce mi bušilo až v krku, ale v odhodlání jsem našla pevnost v krocích.
Kam jdeš? Kláro! Já s tebou mluvím!
Mami, jsem unavená.
Unavená! vyrazila za mnou, chytla mě za loket. Celý život jsem ti obětovala! Otec nás nechal na holičkách, jen já jsem se o tebe starala! A takhle se mi odvděčíš?
Otočila jsem se zpátky. Dívala se na maminčiny rozechvělé rty a bílé, vzteky stisknuté tváře.
Sama jsi řekla, že nechceš.
Řekla jsem, že ses nezeptala!
Tak se ptám Mami, chceš jet do Karlových Varů?
Dech se jí zadrhl, napůl šokován a napůl uražen.
Děláš si ze mě legraci? Ty mě snad schválně mučíš? Jsi chladný stroj, to z tebe vyrostlo! Dej ten poukaz zpátky, ještě si to rozmyslím!
Opatrně jsem si vyprostila loket z jejího sevření a obálku nepustila.
Zavolám ti zítra, mami.
A zavřela jsem dveře dříve, než mohla odpovědět.
Její vyčítavá slova mě doháněla ještě na chodbě, tlumená zavřenými dveřmi. Mluvila o nevděčnosti, o promarněném mládí, o tom, že mi to všechno jednou vrátí osud zpátky. Neotáčela jsem se, šla jsem dolů schodištěm, kolem poštovních schránek s oprýskanou modrou barvou, kolem sousedek.
Venku poprchávalo. Vystavila jsem obličej deštivým kapkám a chvíli jen stála uprostřed prázdného chodníku, nadechovala vůni mokrého asfaltu. Kolemjdoucí se mi vyhýbali, někdo něco podrážděně zamumlal, ale mně to bylo jedno. Obálku s poukazem jsem stále držela, a najednou mě napadlo, jaké by to bylo jet sama. Karlovy Vary, sloupy, proslulé léčebné koupele a u snídaně žádné výčitky.
Bez cíle jsem kráčela, až jsem se zastavila před výlohou malé kavárny na rohu. Světlo padalo na bílé ubrusy a vázané květiny, hosté večeřeli v klidu a teple. Vešla jsem dovnitř.
Dobrý večer, usmál se číšník. Jste sama?
Ano, odpověděla jsem, překvapená, jak samozřejmě mi to slovo z úst vyklouzlo.
Vybrala jsem si stůl stranou, dál od ostatních. Rozprostřela jsem si látkový ubrousek na klín, otevřela jídelní lístek a oči mi ihned padly na nejdražší moučník hruškový tart s karamelem a slaným fondánem. A sklenku červeného, vyzrálého vína.
Maminka by to nazvala bláznovstvím. Vyhozenými penězi. Pohrdlivě by zkroutila rty, zpražila mě pohledem, připomněla do omrzení za mých mladých let… a já si přesto objednala.
Víno bylo husté, jemně trpké. Udělala jsem doušek a opřela se o opěradlo židle. Tělem mi procházela podivná lehkost, ta, kterou tolik let nahrazovala tíha. Vzpomněla jsem si, jak jsem se jako dítě bála přinést domů čtyřku, protože maminka by se mnou týden nepromluvila. Jak jsem si na vysoké vybrala ekonomii místo vysněné bohemistiky, protože filologie ti budoucnost nezajistí. Nebo jak jsem tři roky chodila s Vaškem, kterého jsem měla ráda, ale rozešla se s ním, protože maminka pořád tvrdila, že je bez naděje.
Tart byl jemný a rozplýval se na jazyku. Dívala jsem se na rozpouštějící se karamel a vzpomínala, kdy jsem naposledy udělala něco jen proto, že jsem opravdu chtěla. Ne pro uznání, ne kvůli stručnému jsi šikovná. Ale pro sebe.
Mobil v kabelce zavibroval. Pak znovu. A ještě. Podívala jsem se na displej sedm zmeškaných hovorů od maminky, tři hlasové zprávy. Vypnula jsem zvuk.
Dopila jsem víno, dojedla dezert a poprosila o účet. Nechala jsem spropitné, větší, než bych kdy jindy dala prostě jen proto, že jsem mohla. Vyšla jsem ven do podvečerních ulic. Déšť už ustal a nad střechami pomalu vycházely první hvězdy.
A tehdy jsem si uvědomila, že první nejtěžší krok jsem už udělala. Dovolila jsem sama sobě být důležitější než cizí očekávání.
