Terezka dneska přijde, tak kolem sedmé. Nevadí ti to?
Magda odložila kartáč a otočila se ke svému manželovi, který se zabýval ovladačem od televize. Petr jen kývl, oči stále přilepené k obrazovce.
Jasně, ať přijde.
Magda se usmála a vrátila se před zrcadlo. Bylo jí příjemné, že její muž a sestra spolu vycházeli. Terka k nim chodívala dost často, někdy i dvakrát třikrát týdně, zůstávala dlouho do noci, a byt byl plný smíchu a povídání. Magda poslouchala, jak rozebírají nějaký seriál nebo se dohadují o politice, a myslela si, jaké má štěstí: spolehlivý muž, milovaná sestra, pevná rodina. Skoro jako ve filmu, jenže doopravdy.
Občas však cosi škrábalo v duši. Malé drobnosti, nic podstatného. Jak se Petr nakláněl k Terce, když vyprávěla historku z práce. Jak se jí sestra smála a položila mu ruku na rameno. Jak spolu šeptali v kuchyni a ztichli, jakmile Magda vešla. Zaháněla ty myšlenky pryč. Hloupé, pomyslela si. Vždyť to je Tereza, její milovaná mladší sestra, o kterou se starala už na základce. A Petr, její Petr, s kterým prožila pět let. Mimochodem, brzy měli výročí.
V ten osudný večer odešla Magda z práce dřív. Chtěla se ještě stavit v obchodě, nakoupit na slavnostní večeři. Přála si, aby byl následující večer výjimečný.
Klíč v zámku se otočil až podezřele lehce. Magda vstoupila do předsíně a zůstala stát. V bytě panovalo ticho, jakési podivně husté a lepkavé, až jí připadalo, že se nemůže nadechnout. Z obýváku doléhal tlumený rozhovor.
Magda pomalu prošla chodbou, otevřela dveře a zůstala stát na prahu.
V jejím křesle seděla Terka. Jako by jí odjakživa patřilo. Petr stál u okna a když ji zahlédl, otočil se zády, jako by chtěl splynout se zdí.
Vy jste nějak divní, snažila se Magda pousmát, ale rty jí neposlouchaly. Stalo se něco?
Tereza na ni pomalu pohlédla. Magda ji nepoznávala. Kam se poděla ta její něžná, trochu nesmělá sestřička, která jí volávala pro radu, která jí plakala na rameni po každém nevydařeném vztahu? Místo ní seděla cizí žena s chladným, vítězným pohledem.
Stalo se. Jsem těhotná s tvým mužem, odvětila Terka klidným hlasem. Sbal si věci a vypadni. Teď tady budu bydlet já.
Ruku přitiskla na břicho, zatím ještě zcela ploché, ukryté pod volnou halenkou.
Magda stála jako z kamene. Z ulice zazněl klakson auta. U sousedů zněla televize. Svět pokračoval dál, jakoby nic, ale ona nedokázala popadnout dech.
Co? ozvalo se z jejích úst chraptivě, zlomeně.
Slyšelas dobře, Terka se opřela do křesla. S Petrem už je to dávno rozhodnuté. Přestala nás bavit ta přetvářka.
Magda pohlédla na manžela. Petr pořád hleděl někam mimo ni, ramena sklopená, prsty zatnuté do parapetu.
Petře, udělala k němu krok. Petře, podívej se na mě.
Otočil se a v jeho očích Magda neviděla ani výčitku, ani stud. Jen únavu a cosi jako úlevu.
Magdo, rozhodil rukama. Tak to prostě vyšlo, promiň.
Tak to prostě vyšlo? slyšela sama sebe jakoby zdálky. Pět let manželství a tak to prostě vyšlo?
Nedělej z toho tragédii, ohradila se Terka. Jsme dospělí. Láska někdy skončí. Ale já s Péťou to myslíme vážně.
Péťou. Řekla mu stejně jako Magda před všemi těmi roky.
Jak dlouho? Magda ze sebe křečovitě vysoukala otázku. Jak dlouho to trvá?
Terka mrkla na Petra a ušklíbla se.
Asi rok. Nebo víc. Jaký to má teď význam?
Rok. Všechny ty večery, kdy Tereza zůstávala dlouho, všechny ty žerty v kuchyni, všechny ty pohledy, které Magda považovala za rodinnou blízkost.
Myslela jsem, že jsi moje sestra, ani si nevšimla, jak se jí hlas změnil. Věřila jsem, že mě máš ráda.
Ale vždyť mám, pokrčila Terka rameny s takovým nezájmem, až se Magdě zatmělo před očima. Ale sebe mám radši. A Petra taky. Ty jsi… vždycky byla taková trochu nudná, Magdi. Správně vychovaná, hodná holka. Člověka to omrzí.
Magda se vrhla k Petrovi, popadla ho za košili a otočila čelem k sobě.
Řekni, že lže! Že je to nějaký špatný žert!
Petr se snažil vyprostit, ale Magda držela pevně, až látka křupala.
Magdi, nech toho, ty přece víš
Nevím nic! odstrčila ho tak, že narazil zády do okenního parapetu. Pět let, Petře! Pět let jsem ti věřila. Kvůli tobě jsem odmítla lepší práci v Brně, tvou mámu jsem měsíc tahala po nemocnicích a ty
Ruka jí samovolně našla polštář a hodila ho po něm. Petr se jen tak tak vyhnul.
Spal jsi s ní v naší posteli! Hajzle!
Uklidni se, Terka vstala a demonstrativně uhladila halenku. Nechápu, proč vyšiluješ.
Magda se obrátila k sestře, vzala fotku z police. Byly na ní obě, s Petrem, před vánočním stromkem, smály se, protože všechno bylo, jak má být.
Já tě vychovala! hodila fotku přes pokoj, rám narazil do zdi a sklo se roztříštilo. Učila jsem se s tebou, když máma lítala do práce! Bránila jsem tě před kluky na sídlišti! A ty mi tohle uděláš?
Proboha, zase! protočila Terka oči. Slyšela jsem to už tisíckrát, Magdi. Stačilo. Petr přece chtěl vždycky mladé a živé holky, tebe jen litoval. Já jsem aspoň upřímná, ne že budu špiclovat za rohem.
Upřímná? rozesmála se Magda a ten smích bodl i Petra. Rok nevěry za mými zády? To je upřímnost?
Vzala z konferenčního stolku těžkou křišťálovou popelník, svatební dar od tchyně, a rozmáchla se.
Magdo, nedělej to! Petr se k ní vrhl, ale už bylo pozdě.
Popelník narazil do vitríny a skleničky rázem napadaly na podlahu v střepách.
To ještě není všechno, sípala Magda, pot z ní lil. To je jen začátek.
Vrhla se k polici s knihami, smetla na zem alba, sošky, upomínky z dovolených.
Magdi, už dost! snažil se ji Petr zastavit.
Nesahat! Ani se mě už nikdy nedotýkej!
Terka ustoupila ke dveřím. Poprvé se v jejím obličeji objevila nejistota.
Hele, pojďme si to vyříkat v klidu. Měla bys odejít, my s Petrem tady teď potřebujeme bydlet, čekáme přece dítě! Sbal si věci a
Já bych měla odejít? ztuhla Magda uprostřed nepořádku a podívala se na sestru s nenávistí, až Terka ucouvla. Já?
A mezi vším tím zoufalstvím a bolestí Magdu najednou zalil chladný, ostrý klid.
Myslím, že jste na něco zapomněli, špatně jste to spočítali, uhladila si Magda vlasy. Tenhle byt je můj. Koupila jsem ho dávno před svatbou, je napsaný pouze na mě. Petr ti to neřekl?
Terka se podívala na Petra, ten zbledl a sklopil hlavu.
No ale snažila se Terka zachovat klid. My teď budeme rodina, dítě potřebuje bydlení!
Rodina? ušklíbla se Magda. Tu si postavte jinde. Odsud oba okamžitě vypadněte.
Nemůžeš nás vyhodit! zaječela Terka. Jsem těhotná!
Na to jsi měla myslet dřív, když jsi šla do postele s cizím mužem, Magda přešla k vchodovým dveřím a rozrazila je dokořán. Vypadněte.
Petr k ní natáhl ruku, snažil se ji vzít za dlaň.
Magdi, slyš Půjde to nějak domluvit? Nemám kam jít, mám tu všechny věci A klidně dám žalobu!
Tak to zkus. Byt je psaný na mě, nic nedokážeš. Věci si vyzvedneš, až ti dám vědět.
Ale
Táhni, řekla Magda tiše, klidně. Petr zmlkl. Ty i tvoje těhotná milenka. Vypadněte z mého bytu.
Tereza naházela do kabely pár věcí, u dveří houkla:
Mamka se dozví, jak ses ke mně zachovala. Neodpustí ti to.
To se teprve uvidí.
Magda za nimi zabouchla a opřela se zády o dveře. Po tvářích jí tekly slzy a celé tělo se jí třáslo.
Za tři dny volala maminka sama. Magda zvedla mobil a byla připravená na nejhorší.
Magdičko, zněl matčin hlas unaveně. Tereza už mi všechno povyprávěla. Svoji verzi.
Mami, já
Počkej, nech mě domluvit. Vyslechla jsem ji. A pak jí řekla, ať se doma neukazuje, dokud se nevzpamatuje a nepřijde se ti omluvit po kolenou.
Magda se zhluboka nadechla.
Ty ty stojíš za mnou?
Samozřejmě! Tereza udělala nemorální věc a tvůj muž je stejný bídák. Drž se, holčičko. Rozvedíš se a začneš znovu. Byt máš a jemu nezbyde ani koruna. Vydrž, jsi silná, zvládneš to.
Magda se svezla po zdi a rozplakala se. V téhle bitvě nebyla sama. Získala oporu, v kterou už ani nedoufala.
