Syn není připravený stát se otcem…
Ty coura! Nevděčná krávo! křičela paní Procházková na svoji dceru Jitku, sotva ji zahlédla ve dveřích. Jitčin zakulacený břicho vůbec nezmírňovalo matčinu zlost, naopak ji ještě víc rozhánělo. Táhni z baráku a už se sem nevracej! Ať už tě nevidím!
A skutečně ji máma vyhodila na ulici. Nebylo to poprvé, už předtím ji párkrát vyhodila pro různé prohřešky, ale tentokrát za to, že v tom lítá, jí řekla, ať se klidně neukazuje, dokud nebude po všem.
Celá uplakaná a se svým malým kufříkem se Jitka vydala za svým přítelem ztraceným a nešťastným Danielem. Ukázalo se však, že Daniel ani svým rodičům neřekl, že Jitka čeká dítě právě od něj. Danielova maminka se na ni hned přihrnula a ptala se, jestli ještě není čas něco s tím udělat. Jenže bylo evidentně pozdě pupík už byl vidět. Jitka byla úplně v šoku, zoufalá, hrozně se bála, co bude dál, a byla ochotná podstoupit cokoliv, pokud by jí někdo pomohl. Ještě před měsícem by mámin návrh striktně odmítla, teď ale věděla, že jiná cesta není.
Můj syn není připravený být otcem, řekla paní Novotná, Danielova maminka, naprosto rozhodně. Je mladý, zkazila bys mu celý život. Samozřejmě, pomůžeme, ale teď jsem ti domluvila místo v azylovém domě pro těhotné v nouzi. Nemáš kam jinam jít.
V tom centru Jitce dali malý pokojík. Tam se konečně mohla trochu uklidnit, nadechnout a v klidu si i odpočinout. Nikdo ji nenapadal, psycholožka ji pomáhala připravit na porod i na to, co ji čeká dál. Když pak přišel den D a do náručí jí položili malý uzlíček, najednou se v ní vzedmula panika, zmocnil se jí strach. Ale jakmile se rozkoukala, začala tuhle malou holčičku, svoji dcerku Markétku, zkoumat a objevovat v ní něco neuvěřitelného.
Blížily se vánoční svátky, ale místo radostných příprav přišlo upozornění: musí si hledat nové místo, její pokoj už čeká další zájemkyni.
S měsíční Markétou v náručí seděla Jitka v pokoji a přemítala, jak to mají zvládnout kde vzít peníze, koho poprosit o přespání. Její matka zůstávala neoblomná, ani vnučku vidět nechtěla, prostě je obě vyškrtnula ze života.
Vidíš, Markétko, máme letos fakt smutného Štědrého večera… smutně zašeptala. Přitom měla tohle období vždycky ráda, odmalička chodila s dětmi z domu na dům koledovat, znala všechny koledy zpaměti, vždycky si v té době vydělala pěkný peníz, protože stihla celé sídliště obejít s partou. Najednou ji přepadla touha si ten pocit zase navodit jít od domu k domu, zpívat koledy a nasát tu sváteční atmosféru. A proč ne? napadlo ji. Markétka je klidná, vemu ji do šátku, dobře ji zabalím a půjdu si zazpívat, aspoň si pročistím hlavu. A komu se to nebude líbit, ten nemusí ani otevřít dveře.
Druhý den po Štědrém večeru si vybrala malou čtvrť rodinných domů, kde bylo klidno. Jak předpokládala, lidé otevřeli své dveře takové nezvyklé kolednici hodně váhavě přece jen je zvykem čekat chlapy s koledami. Ale když už ji pustili dovnitř, Jitka zpívala tak, že to vyrazilo dech. Hospodyně jí pak kromě peněz přidaly i sušenky a další dobroty, a když viděly Markétku, bylo jim to ještě víc líto. Každý chápal, že když se s děckem pouští v zimě po koledech, život jí zrovna nepřeje.
Chodit od domu k domu nebylo vůbec snadné. Ještě tamtu vilku zkusím, ta vypadá na bohaté majitele, třeba něco dostanu, pomyslela si. Peněz už měla v kapse tolik, že si poprvé za dlouhou dobu dovolila trochu klidu.
Můžu vám zazpívat koledu? oslovila pána, když otevřel. Jeho reakce ji ale úplně rozhodila. Pozorně se jí zadíval do obličeje, pak na miminko, zbledl, zamotal se a musel se posadit.
Lenka? zašeptal.
Co…? Ne, já jsem Jitka… asi jste si mě s někým spletl, odpověděla zmateně.
Jitka…? Vypadáš tak podobně jako má žena… A to dítě. Je to holčička? zeptal se tichounce.
Ano.
Já měl taky dceru… Ale obě mi zemřely… autonehoda. A před pár dny se mi zdálo, že se žena a dcera vrátily… A teď vy… to je jasná shoda náhod.
Já nevím, co říct…, zmohla se na odpověď.
Pojďte dál, nestyďte se. Povíte mi, co vás potkalo? Prosím…
Jitku zprvu jeho reakce vyplašila, byl až moc emocionální a zvláštní. Nakonec ale uznala, že stejně nemá, kam by šla. Vešla do prostorného obýváku, kde žil samotář. Po očku koukla na fotky na zdi fakt, ta zesnulá žena jí byla opravdu hodně podobná…
Jitka se v tu chvíli rozmluvila a začala vyprávět, úplně se rozjela a popisovala všechno do detailu. Konečně ji někdo opravdu poslouchal, zajímalo ho, co říká. Muž mlčel, jen jí naslouchal, čas od času pohladil Markétku po ručičce, když tiše spinkala. Zdálo se jí, jako by se vracela domů, do domu, který by se pro ně dvě mohl stát novým teplým místem…
