Nejlepší milenky jsou často manželky, které už všichni dávno odepsali
Vždycky jsem byl přesvědčený, že jsem měl s manželkou smůlu. Chladná povaha. Dřív byla normální, teď už to není ono. Už není ta jiskra, kvůli které jsem kdysi spěchal z práce domů.
Jinak bylo vlastně všechno v pořádku: doma pořádek, polévka na stole, dcera dospěla, sama se dostala na univerzitu a odstěhovala se do jiného města. Jenže to všechno běželo jako na autopilota, bez toho vzrušení, které přinášela období červených krajkových kalhotek. Moje Jana tiše a nenápadně přešla z ligy osudová žena do ligy roztomilý domácí hroch, a já se s tím prostě smířil.
Žárlit jsem na ni už dávno přestal. A na koho vlastně? Na kolegyně z práce? Na prodavačku v Albertu? Žárlit na těch jejích stabilních 75 kilo?
Takže to, co jsem dřív dělal potají a opatrně, jsem začal dělat skoro veřejně. Weby pro seznámení jen tak na čumendu, psaní si pro zvýšení sebevědomí, pivo s kamarády vždyť i chlapi si musí odpočinout.
Jana párkrát něco postřehla, cosi tušila, pohádala se se mnou, pak už byla ticho. Sám jsem to bral jako její rezignaci: smířila se, ví, kde je její místo.
A právě tehdy se mi naskytla skvělá příležitost žít jako svobodný člověk. Jana dostala služební cestu do Brna. Já měl radost: konečně se můžu pořádně uvolnit.
Dopředu jsem si představoval, jak budu psát, seznamovat se, zvát někoho na kafe, možná nejenom na kafe. Život najednou dostal novou chuť.
Realita byla o dost skromnější, než jsem čekal. Poslal jsem asi sto zpráv na seznamce, odpovědělo deset, rozvinul jsem rozhovor se čtyřmi. Jedna hned začala mluvit o kryptoměně a úspěšném úspěchu, druhá byla jen automat, další dvě se po pár větách vypařily. Najednou jsem zjistil, že svobodný, skoro rozvedený chlap s vlastním bytem a pravidelným platem není zas tak atraktivní partie, jak jsem si myslel.
Jeden večer, když jsem čistil historii prohlížeče o stopy svého bouřlivého virtuálního života, narazil jsem na něco zvláštního ohledně Janiny služební cesty. Čím víc jsem pátral, tím mi bylo hůř.
Ta služební cesta opravdu existovala. Ale jedna drobnost: s Janou jel mladý kolega, zároveň její milenec, 27 let. A nejenže s ní jel ona za něj platila. Jízdenky, hotel, večeře v restauraci všechno platila Jana, ta tichá, nudná a chladná.
Nechtěl jsem tomu věřit. Pak jsem uvěřil a zuřil. Zatímco jsem líně prohlížel profily a hledal dobrodružství, moje roztomilý domácí hroch žila plnohodnotný život, takový, o jakém jsem jen snil.
Samozřejmě byl z toho velký skandál. Oboustranná obvinění, dlouhé rozhovory o vztazích.
Kdyby to četli čeští chlapi, radili by takovou manželku vyhodit na ulici. Ale nikdo nikoho nevyhodil. Pohádali jsme se, poplakali si, povykládali a nakonec zjistili, že spolu je nám vlastně pohodlnější než každému zvlášť.
Mimochodem, najednou jsem se na Janu díval úplně jinak. Už ne jako na zaběhlý kus nábytku, ale jako na ženu, která má svoje sny a touhy. A která umí být přitažlivá jen ne pro mě.
Rozhodně bych takové zážitky nikomu nedoporučoval jako recept na rodinné štěstí. Většinou to končí rozvody, slzami a nervy v tahu. Ale tahle příhoda se mi líbí kvůli jedné věci: ty tzv. chladné manželky nejsou chladné. Jsou jen unavené z domácnosti, z nezájmu, z toho, že už dlouho na ně nikdo nekouká jako na ženy.
Někdy stačí jen malý impuls a zjistíme, že doma nemáme hrocha, ale pořádně žhavou ženu. Jen je žhavá pro někoho jiného, kdo ten oheň v ní umí najít.
Dnes už vím, že nikdo není samozřejmost a manželství je potřeba chránit jinak vám doma začne hořet, a ani si toho nevšimnete.
