Začal jsem vadit vlastnímu manželovi?
Osm let bylo všechno skvělé, ale od devátého roku mě začal můj manžel pořádně nesnášet nejvíc mě samotnou.
Petr chodil domů pozdě, večeřel, zamručel si pod nos a hned zapínal notebook, kde do noci střílel po digitálních nepřátelích. Když se na mě i podíval, měl obličej zkřivený tak, jako by měl v puse zaražený kaz od čela až k patám. Čím dál častěji mi stroze oznámil, že dneska spí u maminky.
Jednou mi došla trpělivost a zavolala jsem tchyni:
Bohumilo, je Petr teď u vás?
Na což spustila něžným sladkým hlasem:
Správná manželka, Martino, vždycky ví, kde má manžela.
Dokonce jsem si pořídila knížku Jak si udržet muže a u pokladny vysvětlovala prodavačce, že je to pro kamarádku. Odpověděla mi pohledem plným soucitu s trochou pohrdání.
Pak mi došlo, že s tou knihou je něco divného. Kolik musí mít autorka zkušeností s udržením manželů, aby mohla napsat celou knihu? A když je opravdu udrží, kde bere nové?
150 stránek rad muž má toužit po domácí pohodě, doporučují erotické prádlo, zajímat se o jeho práci Dokonce jsem zvládla kynuté těsto, a to nikdy předtím! Ale Petr stále nejevil zájem o domácí pohodu. Možná jsem měla hníst těsto v erotickém prádle. Nebo přerazit v tom prádle ke tchyni, kde podle pověstí bydlí můj manžel.
Pokus žít jeho zájmy taky selhal: hned napoprvé jsem ve hře prošla úroveň, kterou on nemohl ani za týden zdolat. Náš vztah to rozhodně nezlepšilo, spíš naopak.
Jednou jsem šla koupit zimní boty a domů jsem místo nich přinesla nadýchané štěně za stejnou cenu. Podívala jsem se na něj a uvědomila si, že jsem vždycky chtěla psa ne nějakého kapesního hysterika, ale opravdového pejska.
Paní, která mi štěně prodala, prohlásila:
Slečno, vy se v psech vyznáte? Ne? To je zlatý retrívr.
A když jsem podotkla, že mi moc zlatý nepřipadá, laskavě vysvětlila:
On zezlatoví, až vyroste, teď je to nejlepší rasa, rodiče šampioni, krásný pes! A všechny papíry mám. Dá se říct, že ho dávám za hubičku.
A řekla cenu.
Neměla jsem tolik u sebe, ale paní byla ochotná vzít to, co jsem v peněžence měla.
Aspoň někdo byl šťastný, když jsem přišla domů. Boty na člověka nevrtí nadšeně ocasem, nenosí v zubech domácí bačkory.
Večer, když Petr konečně dorazil domů, ptal se:
Co to je?!
Zlatý retrívr, s rodokmenem a levný, tady máš papíry, řekla jsem.
V papírech bylo napsáno alapašský čistokrevný buldok. Telefonní číslo na paní byl kontakt na stavební firmu, kde vás po zmínce o psech poslali do háje.
Máš oči?! Kde to vypadá jako retrívr? A jako buldok? Kolik jsi za to dala? Tolik peněz?! Bože, tolik rozumu aby pohledal!
Štěně neocenilo Petrův křik a zamručelo. Namísto varovného vrčení se však stalo, že udělalo velkou louži na podlaze.
S kým to, pane bože, žiju! zvolal Petr ke stropu a vrátil se ke svému počítači. Tvářil se přitom, jako by nevystřílel virtuální příšery, ale mě. S potěšením.
Ráno se ukázalo, že štěně se rychle zabydlelo. Přes noc systematicky zničilo Petrův pár tenisek a ožužlalo mu polobotky.
A tehdy už vybuchl.
Na mně prý není nic snesitelného obličej, šaty, povaha, myšlenky. Dokonce i to, že vydělávám dvakrát víc než on. Abych ho ponížil i tím. A že nemáme děti.
Petře, vždyť jsi sám nechtěl dítě, připomněl jsem tiše.
Protože s takovou krávou dítě? To bych musel být idiot. A kdo si tě taky může vybrat!
Štěně chvíli poslouchalo, pak přicupitalo k Petrovi a pokusilo se ho kousnout do kotníku.
Mně z té urážky kvůli mým neexistujícím dětem až vyrazilo dech a jen jsem koukal, jak si Petr hází svoje věci do kufru.
Třicet let. Život je v háji. Konec.
Nemělo smysl žít dál, ale to těžko vysvětlíte štěněti. To tam sedělo, smutně žvýkalo mojí ponožku a tvářilo se jako ta nejchudší, nejopuštěnější psina na světě. Kašlalo na moje úzkosti i deprese chtělo jíst, pít, slyšet, že je úžasný, a škrabkat na bříšku.
Štěně jménem Hor rostlo jako z vody, ale pořád ze něj nebyl žádný ochránce, i když vzhled měl výrazně baskervillský. Žádný reflex chytit a kousnout naopak získal sklony k mazlení a olizování.
Večer jsme s Horem chodili ven dlouho do noci. Až jsem to jednou přehnal. V prosinci rozkopali kolem paneláků jámy, sněžilo s deštěm, všude blátivá břečka do jedné z těch děr Hor zahučel. Začal naříkat. Já se lekl a skočil za ním naštěstí jsem si nezlomil nohy. Jáma byla hluboká, s kluzkými hliněnými stěnami, na hodinkách skoro půlnoc a mobil doma.
Nejdřív mi bylo hloupé volat o pomoc, ale po několika neúspěšných pokusech vyšplhat ven jsem z plných plic řval Pomoc!. Nakonec se k díře dokodrcali dva mladí gotici, v šeru lucerny vypadali, že jdou z hřbitova. Naštěstí mě neobětovali ve jménu temných sil, ale zavolali hasiče a zůstali čekat, debatovali si přitom celé rozjaření o svých gotických věcech.
Hasiči nejdřív vytáhli Hora, který v radosti olízal všechny zúčastněné, včetně gotů. Pak mě, byl jsem tak promrzlý, že mi bylo všechno jedno.
Nadvztekaný velitel hasičů vymaloval bez obalu psa, mě, úředníky technických služeb i kopáče. Dostalo se to i vládě. Hor ta slova neslyšel nikdy v životě, proto pokračoval ve veselém poskakování kolem zachránce a nakonec mu v euforii dal hlavou do nosu.
V jednu ráno tedy stav: zablácený, ale vysmátý Hor, já promrzlý a špinavý, špinaví goti a hasiči a velitel s rozbitým nosem.
Slečno, měla byste svého monstříka trochu vychovat, zahudral velitel.
Já se snažím, ale jde nám to pomalu, přiznal jsem.
Přesně jak já, špitl jeden got druhému a rozchechtal se.
Bydlím támhle, pojďte se umýt, navrhl jsem.
Jdi, jdi, pobízeli hasiči velitele, vypadáš jak Hannibal Lecter.
Asi si mám tu jámu vykopat sám. Než ty úředníci něco řeší, člověk zůstane na ocet, komentovala to pak moje kamarádka.
P.S. Děti, které jsem později měl, nejsou žádní géniové. Obyčejní, veselí, chytří. Jak Tomášek, tak Lidunka. V první třídě měli povídat o svojí rodině.
Náš táta zachraňuje svět! A mamka pracuje na počítači! zahlásil Tomášek.
A tichá Lidunka dodala:
A náš pes umí koukat na televizi!
Jak jsem začala lézt vlastnímu muži na nervy…? Osm let bylo v našem manželství všechno parádní, al…
