Byli jsme si nesmírně blízcí, když jsme se vzali. Všechno jsme dělali společně. Usínali jsme v objetí, dívali jsme se spolu na televizi v posteli, v neděle jsme vyráželi na procházky kolem Vltavy a chechtali se věcem, které teď už ani neumím pojmenovat. Naše blízkost byla častá neplánovaná, často spontánní. Cítila jsem, že jsem milovaná, chtěná, vybraná.
S léty jsme zůstali blízko, ale jinak. Dlouhé polibky se změnily v krátké, letmé. Pohlazení nahradily obyčejné dotyky. Začali jsme chodit spát brzy, unavení, každý se otočil zády. Ze začátku jsem se k němu přitulila. Dotkla jsem se jeho ruky, zad, hledala jeho dlaň. On jen šeptl, že je unavený, že zítra, že teď není ta chvíle. Rozuměla jsem.
Ubíhal čas a všechno zůstávalo stejné. Pořád jsme jedli večeře spolu, povídali si o dnech a sdíleli postel, ale nic dalšího se nedělo. Čekala jsem nehybně a doufala, že první krok přijde od něj. Nikdy nepřišel. Zpočátku to bolelo, pak jsem se začala stydět, že na tom trvám. Myslela jsem, že je chyba ve mně, že to zbytečně zveličuji.
Naše každodennost byla velmi blízká, ale úplně neutrální. Vstávali jsme spolu, pili ranní kávu, chodili na rodinné oslavy v Praze. On mi povídal o svých věcech, já o svých. Spávali jsme zády k sobě. Začala jsem se rychle převlékat, když byl poblíž, aniž bych se snažila vypadat hezky. Přestala jsem nosit pěkná pyžama. Přestala jsem vnímat svoje tělo jako něco, o co by mohl mít někdo zájem.
Snažila jsem se s ním o tom mluvit několikrát. Ptala jsem se, jestli mě už nechce. Řekl, že o to nejde, jen už nemá chuť, s lety se to prý stává, že láska je hlavně kamarádství a úcta. Přikývla jsem, přestože ve mně zůstávala podivná prázdnota chybělo mi něco důležitého, ale neuměla jsem to říct bez pocitu viny.
Časem jsem to vše přijala jako normální. Říkala jsem si, že jsou páry, které to mají takhle. Že když nejsou hádky, je všechno vlastně v pořádku. Zvykla jsem si na objetí jen na veřejnosti, doteky nikdy v soukromí. Zvykla jsem si nečekat, nepřát si, vymazat tu část sebe, abych necítila odmítnutí.
Uběhla léta a my dál byli velmi blízcí. Vždy spolu, vždy upravení. Nikdo by netušil, že přes patnáct let jsme už spolu nebyli opravdově blízko. Dokonce i já už jsem zapomněla, jaké to je, cítit se vedle muže jako žena. Byla jsem zvyk, jistota, přítomnost. Ne touha.
Den, kdy mi řekl, že odchází za jinou ženou, pro mě byl neuchopitelný. Prohlásil, že s ní se cítí živý, chtěný, propojený. Nekřičela jsem. Nehádala se. Jen to řekl. Tehdy jsem pochopila, že city nezmizely jen přestaly existovat ke mně.
Dnes, když se ohlížím zpátky, vím, že nejbolestivější nebylo to, že odešel. Ale to, že jsem si pomalu, krůček po krůčku, zvykla žít vedle člověka, který mě už neviděl jako ženu a přesvědčil mě, že to je v pořádku…
