Moje manželka, Jana, byla vždycky velmi tichá a uzavřená. Když jsme seděli u našich přátel v Praze, málokdy promluvila první. Spíš čekala, až se jí někdo na něco zeptá, a pak zodpověděla tiše a s úsměvem. Nikdy nedělala scény, nikdy neprojevovala žárlivost ani nevytvářela zbytečné napětí. Byla vděčná za každý dar, který jsem jí koupil, a nikdy si nestanovovala podmínky.
Náš vztah působil na oko skoro dokonale. Nic jsme před sebou netajili, problémy jsme společně řešili u stolu se svíčkami a sklenkou moravského vína. Když jsem po dlouhém dni v kanceláři na Pankráci dorazil domů, čekala mě teplá večeře, uklizený byt a Jana s laskavým úsměvem ve dveřích. Co víc si může člověk přát?
Jenže, jak to tak bývá Čas od času jsem zatoužil po něčem dobrodružnějším. I přes perfektní rodinný život mi v našem vztahu něco scházelo intimita, která mezi námi téměř nebyla. To mi nevyhovovalo, a tak jsem, místo abych o tom s Janou v klidu promluvil, začal uvažovat o nevěře. Nakonec jsem si našel milenku.
Nemusel jsem čekat dlouho, Jana se o všem dozvěděla a rozešli jsme se.
Začal jsem žít s milenkou. Až tehdy mi došlo, jaký jsem udělal bláznivý krok. V bytě panoval chaos, z kuchyně nikdy nevoněla svíčková ani guláš, po práci mě doma nečekalo vůbec nic ani úsměv, ani pochopení. Ani jsme si vlastně moc nerozuměli.
Rozhodl jsem se, že se vrátím k Janě, ale bylo už pozdě. Za tu krátkou dobu si ona našla jiného muže.
Tohle si nikdy neodpustím. Promarnil jsem životní štěstí a ztratil ženu, která byla tou nejlepší, co jsem si mohl přát jen kvůli vlastní hlouposti.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
