Maruško, zlato, slyšela jsem, že máš potíže s penězi?
Maruška krájela lososa a balila ho do palačinek. Její maminka smažila palačinky na staré litinové pánvi, otáčela je rychlým pohybem zápěstí, jako by to byl tanec. Všude vonělo máslem a malinovým džemem, pára stoupala z okna do zimního pražského rána.
Ona, jako vždy, připravovala náplň. Lososa koupila u řezníka kousek od Národního divadla. Nastrouhala eidam, nasekala pažitku, do porcelánové misky nandala hustou zakysanou smetanu. Všechno bylo v nádechu podivné klidné smyčky, která se pořád opakovala pohyby, slova, tváře v mlze.
Rodina se sešla u mámy poslední neděli v listopadu. Taková tradice každý rok totéž. Nejprve palačinky, pak plánování Silvestra.
Okolo dlouhého stolu se v husté mlze usazovali všichni. Sestra Božena s mužem Radkem, strýc Milan s tetou Jarmilou, bratranci Tomík a Pepík. Všichni jedli palačinky, zapíjeli je horkým černým čajem a mluvili v divné melodii, mezi smíchem a ozvěnou z minulosti.
Maruško, podej lososa, řekla Božena, ruka se natáhla jako větvička přes stůl se světle modrým ubrusem.
Tady, vezmi si.
Sestra si nabrala na palačinku celou horu oranžové ryby.
To jsi koupila dobrou rybu. Taková tučná, čerstvá.
Na trhu na Andělu. Dražší, jasně, ale k palačinkám se prostě hodí.
Strýc Milan si dolil další šálek čaje.
Tak, rodino, probereme to hlavní Silvestr se blíží! Kde budeme slavit?
Jedna hlava k druhé, pohledy míjely okraje stolu.
Božena začala první, její hlas se nesl jako zvoneček.
No přece u Marušky. Má velký byt, vejdeme se všichni. Jako každý rok.
Maruška zvedla hlavu od talíře. Zadívala se na Boženu, pak rozhlédla kolem stolu.
A jsou i jiné možnosti?
Jaké? K nám se nevejdeme, a stejně, takhle jsme zvyklí. Už je to tradice.
Tradice, šeptla Maruška potichu, slova jí mezi zuby stydla jako sníh na dlažbě.
Teta Jarmila otírala rty látkovým ubrouskem, odložila palačinku.
A hlavně, Maruško, ten tvůj dort musí být. Pražský ten umíš nejlíp. Vloni jsme ho s Milanem týden vychvalovali.
A hlavně vezmi víc kaviáru! zabručel strýc Milan, usrkával čaj a kouř z něho stoupal kamsi vzhůru. Minule byl hned pryč. Byla malá dávka. Letos vezmi tři kelímky, pro jistotu.
Maruška se dívala na spokojené tváře příbuzných, mastné otisky na ubruse, slyšela smích, který se jí zdál cizí. Otočila se ke svému manželovi. Seděl, hleděl do telefonu, ramena zkroucená, ač nevydal ani slovo, napětí kolem něj pulzovalo. Přesto slyšel všechno.
Syn Honzík s velkými sluchátky kmital hlavou do rytmu neznámé hudby tady, u toho stolu, byl jen tělem. Je mu šestnáct a dospělé řeči mu plují kolem uší.
Tak co, Maruško? netrpělivě sykla Božena Platí to?
Dobře, zašeptala Maruška.
Uvnitř však cosi cvaklo, neznámý mechanismus zaskřípal. Doma, sotva rozvázala šálu, její muž proti ní vystartoval:
Zase budeš hostit celou rodinu? Pořád dokola? S Honzou tě už roky prosíme, ať toho necháš.
Nevím, Maruška si svlékla kabát a pověsila ho na věšák.
Co nevíš? Vždyť jsi kývla! Jako vždycky.
Řekla jsem dobře. Ale neřekla jsem, že vše zaplatím sama.
Zůstal stát uprostřed předsíně, divně se na ni podíval.
Co máš v plánu?
Uvidíš. Sama ani přesně nevím. Ale něco vymyslím.
Přešla do kuchyně, postavila konvici na čaj. Vytáhla notebook, spustila Excel. Prázdná tabulka byla jako bílé pole v jezeře. Začala vzpomínat na minulý Silvestr: maso krůta a hovězí, ryba losos. Kaviár červený i černý. Mořské plody krevety, kalamáry. Ovoce mandarinky, hrozny, ananas. Sladké bonbony, cukroví, pusinky, dort Pražský.
Vše zapisovala do sloupce, čísla skládala a násobila. Ještě pití, pečivo, omáčky, káva, čaj, svíčky, ubrusy, nádobí. Pak minulý rok. Skoro totožné. A rok předtím zrcadlení v čase. Suma narůstala, poháněla noční mlhy.
Manžel nahlížel přes rameno.
Kolik to dělá?
Podívej se.
Přimhouřil oči nad částkou. Potichu hvízdl.
No teda. Netušil jsem, že to je tolik. To je skoro tvoje měsíční mzda.
Je to víc. Je to půldruhé mzdy. A ještě jsem nepřipočetla výzdobu svíčky, ubrousky, talíře. To bude třeba ještě tři tisíce korun navíc.
Tohle dáváš každý rok?
Každý. A oni přijedou, jedí, pijí. Ani pořádné děkuji neřeknou. Přijde jim to samozřejmé.
A co uděláš?
Promluvím si s nimi.
Další týden zavolala Maruška sestře.
Boženo, potřebuji s tebou mluvit.
O čem? Něco se stalo? Mluvíš nějak jinak.
O Silvestru. Přijeď, probereme to.
Sestra přijela v sobotu dopoledne. Napjatá, s tváří, která připomínala uschlé švestky. Sedla si ke kuchyňskému stolu, vzala hrnek čaje, který Maruška postavila před ni.
Tak povídej. Co je tak naléhavého?
Maruška položila před ni vytištěnou tabulku. Božena přelítla očima čísla, netypicky zmlkla.
Ale my jsme tě neprosili kupovat černý kaviár a krůtu.
Prosili! Strýc Milan loni řekl, že kuře je nudné, chtěl krůtu nebo husu. Kaviár taky sám požadoval.
Sestra upila čaj a upřeně pohlédla na Marušku s neznámým výrazem.
A co chceš dělat?
Nemůžu už to táhnout sama. Musíme se domluvit buď si všechno spravedlivě rozdělíme, nebo každá rodina odpovídá za svůj díl. Nevadí mi vařit. Ale platit všechno sama už nechci.
Božena zakašlala. Maruška jí podala ubrousek.
Ty to myslíš vážně? Copak jsi na mizině?
Ne. Jen jsem už unavená z toho, že sponzoruji svátky pro deset lidí tři roky za sebou!
Vždyť jsme rodina! Co to je za účetnictví? Copak myslíš, že jsi utrácela za cizí?
Jasně, že je to účetnictví! V práci jsem účetní, pamatuješ? A když jsem to spočítala, čísla nebyla nic hezkého.
Máš problémy? Manžel přišel o práci? Nebo máte půjčku?
Všechno je v pořádku. Oba pracujeme. Chci jen spravedlnost!
Božena vstala a prošla se po kuchyni. U dřezu zírala do okna, za kterým úplně tiše padal sníh.
Víš, to je takové malicherné. Počítat drobné mezi příbuznými!
To nejsou drobné. Jsou to tisíce korun! Chceš vidět rozpis?
Nechci tvoje rozpisy. Rozumím. Myslíš si, že tě využíváme!
Neříkám, že mě využíváte. Chci dělit náklady. To je fér!
To je totéž. Vyčítáš nám lakotu.
Nevyčítám! Navrhuju rovné řešení. Buď slavíme spolu a platíme stejně, nebo letos pohostím jen svou rodinu!
Sestra vzala kabelku.
Ty ses změnila. Jsi malicherná. Dřív jsi byla hodnější.
Dřív jsem byla blbější. Teď jsem se jen unavila.
Pak přišel rozhovor se strýcem Milanem. Maruška ho pozvala na čaj a přišla i teta Jarmila. Se stejnou tabulkou se sedalo ke stolu. Strýc Milan rozhazoval rukama, naříkal, že se likvidují rodinné tradice a že mladí jsou dnes bez citu. Nic už není jako dřív.
Maruško, co to děláš? Víš, jak mizerný mám důchod? Kde mám brát na delikatesy?
Já taky nemám platy z Hradu! Ale nějak to zvládnu. Možná proto, že plánuji výdaje?
Tohle je urážka.
Co tu urážkujete? Říkám jen pravdu, kterou jsem měla říct už dávno.
Teta Jarmila byla poslední. Maruška jí zavolala další den.
Maruško, srdíčko, slyšela jsem, že máš finanční potíže?
Žádné potíže, teto Jarmilo. Jen už nechci táhnout svátek pro všechny příbuzné sama!
Ale jsme rodina! Můžeš přece počítat peníze v rodině?
Můžu. A měla bych! Právě v rodině máme být upřímní.
Jsi kvůli něčemu dotčená?
Ne. Jen mi došlo, že už tři roky platím za společný Silvestr. Společný jen podle názvu náklady nesu já.
Můžeme pomoct? Přinést saláty?
Ano! O to právě prosím. Ať každý něco přinese, pak je to fér.
Týden rodina mlčela, jako by byli ztraceni v sněhové vánici. Maruška začala plánovat svátky jen s mužem a synem. Napsala si meníčko na tři osoby, koupila základní potraviny. Manžel ji chválil, že to měla udělat dávno. Honzík jí řekl:
Mami, jsi fakt dobrá! Konečně jsi jim ukázala, kde je hranice.
Ale týden před Silvestrem, 24. prosince, večer zavolala Božena. Její hlas byl slabý, ale už ne rozzlobený.
Jsi doma, Maruško?
Jsem doma.
Můžu k tobě přijít?
Jasně.
Přijela během půl hodiny. Sedla si ke stolu, Maruška jí dala čaj a talíř cukroví.
Dobrá, vše jsme doma probrali. Souhlasíme.
S čím?
S dělením výdajů. Strýc Milan vezme pití, já maso a ryby, teta Jarmila sladké a ovoce. Ty s mámou připravíte hlavní chod a přílohu. Je to tak v pořádku?
Je, děkuji, Boženo.
Na Silvestra přijížděla rodina už ráno. Strýc Milan přinesl tašky plné lahví, vše položil na stůl, otřel si čelo.
Tak, snad jsem přivezl všeho dost.
Děkuju, strýčku.
Božena dorazila s mísou uzenin šunka, klobása, slanina. Losos naložený na kopru. Marinované krevety.
Snažila jsem se, koupila jsem nejlepší věci.
Děkuji, Božko!
Teta Jarmila přinesla dort v krabici, ovoce a tašku bonbonů.
Dort je z cukrárny, prý výborný. Ovoce jsem koupila na trhu čerstvé.
Maruška postavila na stůl horkou pečenou kachnu se zlatou kůrčičkou, brambory s houbami a zeleninové ragú. Prostřeli stůl společně.
Atmosféra byla lehce napjatá. Božena se tvářila přísně, strýc Milan bručel cosi o mladých lidech, teta Jarmila rovnávala ubrus. Ale jak se usazovali, nervozita se rozpouštěla, ozývaly se hovory, smích, ozvuky minulých let.
K půlnoci se stolní napětí vytratilo. Smáli se, vzpomínali na veselé příběhy z dětství, tajně si přáli přání.
Maruška seděla a pozorovala rodinu. Manžel se bavil se strýcem Milanem o lovu pstruhů v Lužnici, syn neměl sluchátka, i Božena se rozpovídala o nové práci.
Po půlnoci přišel strýc za Maruškou do kuchyně. Umývala nádobí, postavil se vedle ní a začal utírat talíře.
Víš, Maruško, měla jsi pravdu. Úplně.
V čem, strýčku?
Že bylo správné rozdělit náklady. Dřív jsem o tom nepřemýšlel, nikdy jsem nepočítal, kolik dáváš peněz. Když jsem to letos kupoval já, pochopil jsem.
Maruška pocítila zvláštní uvolnění tentokrát žádná únava, žádná hořkost svátků, jen opravdová lehkost.
Nevydržela mlčet. Řekla, co cítila. Postavila věci narovinu. A nikdo neodešel, nikdo se neurazil přijali nová pravidla hry.
Její muž ji objal v kuchyni, když ostatní ustlali mezi peřinami a sny.
Jsem na tebe pyšný, Maruško. Moc pyšný.
Proč?
Protože jsi dokázala říct ne. To je to nejtěžší v rodině. Ty jsi to zvládla. A nabídla jsi férové řešení.
Bála jsem se, že se všichni urazí. Nechají mě být. Že svátek skončí.
Ale povedlo se! A nezměnilo se nic jen jedno: teď je to spravedlivé, každý přidal ruku k dílu.
Maruška kývla. Tradice nezmizela. Jen se proměnila. Byla upřímnější, spravedlivější to byla její největší výhra v roce plném podivných snů.
Nemlčet. Netolerovat, co je špatně. Mluvit otevřeně, hledat řešení. To se jí v surreálním podvečeru konečně podařilo a vám to přeje také…
Napište do komentářů, co si myslíte. Dejte srdce a sledujte stránku, ať vám neutečou další sny!
