Ano, psi jsou velmi věrní! Ale věrní jsou jen těm, kdo je milují a zradu nikdy neodpustí
Bára běžela za autem, nechtěla zůstat sama na cizím místě. Nechtěla být opuštěná a zapomenutá.
Běžela za tím, koho milovala, komu do poslední chvíle věřila. Za člověkem, kterého by nikdy nezradila. Protože zradit neuměla
Lenko, seznam se, tohle je Bára! usmál se Štěpán a představil svou fenku mladé ženě, která stála ve dveřích v lesklých lodičkách na deseticentimetrových podpatcích a byla o hlavu vyšší než on.
Je hodná a moc poslušná, myslím, že si padnete do oka. Vlastně jsem si jistý!
Bára radostně kroužila kolem nohou pána, ale na Lenku hleděla podezřívavě.
Je normální, že psi jsou k cizím lidem opatrní. Tady šlo ale o něco víc. Bára jasně cítila, že z Leny něco smrdí a nebyla to jen její vtíravá voňavka, ta by spíš patřila do policejního zajištění chemikálií. Psi mají zvláštní dar poznat špatné lidi!
A u Báry byl ten dar vytrénovaný na sto procent. Její instinkt ji nikdy nezklamal.
Když na ulici potkala podobné lidi, vždycky se snažila je obejít obloukem a svého pána táhla s sebou, i když nechtěl. Protože ho milovala a starala se o jeho štěstí, jak jen uměla.
Ale kam v panelákovém 2+1 utéct? Navíc Štěpán se k Lence choval velmi mile a něžně.
Objímal ji, líbal…
Lenka, když zpozorovala Báry podezíravý pohled, vzala Štěpána za ruku a odvedla ho do kuchyně. Tam, za zavřenými dveřmi a šeptem, pronesla:
Proč jsi mi neřekl, že máš psa?
Neměl jsem důvod, zašeptal Štěpán. Nevadí ti to snad?
Vlastně ano! Psy nemůžu vystát a nechci, aby s námi žil tenhle Jak jsi říkal, že se jmenuje?
Bára
No právě, Bára.
Co s ní mám dělat? Vyhodím ji snad na ulici? Jsme spolu čtyři roky. Možná pět. Už ani nevím, ale dlouho!
Štěpáne Lenka se na něj zadívala pohledem, z něhož bylo jasné, že je rozhodnuto. Dokud tu bude pes, já k tobě nepřijdu bydlet a o žádné svatbě nemůže být řeč.
Nepotřebuju psy, rozumíš? Nesnesu je. Tak si to rozmysli co je pro tebe důležitější: já, nebo pes.
Déšť lil jako z konve. Stěrače na předním skle divoce kmitaly, jako by nesnášely dešťové kapky stejně, jako Štěpán, který svištěl v noci přes Prahu s tváří tmavší než sama noc.
A ten pocit uvnitř… Jako by mu na duši někdo vylil kýbl špíny. Jako by byl donucen udělat něco, z čeho je mu špatně…
Jenomže on Lenku miloval a vážně přemýšlel o svatbě. Anebo si to jen namlouval? Teď na tom nesešlo.
Hlavní bylo to, že Lenkův otec slíbil vyřešit všechny problémy s jeho krachujícím podnikáním a jeho slova platila. Řekl, že pomůže pomůže.
Byla to životní příležitost postavit se znovu na nohy, rozšířit si stavební firmu. Naivní by bylo takovou šanci zahodit.
Když vyjel z města, šlápl na plyn. Déšť houstl a vítr sílil.
Kapky bubnovaly na sklo, střechu i kapotu jako varování: Zastav se! S každým úderem to bylo silnější.
Bára ležela na zadním sedadle a smutně sledovala, jak voda stéká po okně. Tušila, co se stane. S příchodem cizí ženy její pán zchladl. Přestal ji hladit, nepromluvil na ni. Stal se cizincem.
Zastavil na krajnici a zapálil si cigaretu. Kouř zaplnil vnitřek auta.
Nasadil si kapuci a vystoupil ven. Bára čekala, co přijde.
Pak to šlo rychle: zadní dveře se rozletěly, do noci se vyvalil kouř. Štěpán chytil Báru za obojek, vytáhl ven. Bára zakňučela.
Dveře auta se dvakrát hlasitě zabouchly.
Auto prudce vystřelilo zpátky do města, zatímco déšť dál bubnoval do plechu.
Bára zůstala stát u silnice a nechápavě zírala za autem. První kapky ji promočily až na kůži.
Rozběhla se. Běžela za tím, koho milovala, za tím, komu věřila, za tím, koho by nikdy nezradila.
Protože zrazovat neuměla. Ale kde by mohla dohnat auto, co jelo stovkou? To by musela být gepard, a byla jen obyčejná fenka.
Těžká mokrá srst ji brzdila s každým krokem víc.
Červená světla dávno zmizela, ale Bára běžela a běžela, neuměla přestat.
Občas, když neumíme zastavit, zasáhne osud a udělá to za nás. Ne proto, že by byl krutý. Ne, jednoduše není smysl běžet za minulostí.
Ozval se skřípot brzd a tupý náraz. Řidič vyskočil z auta, chytil se za hlavu.
Na mokrém asfaltu ležela fenka. Pomalu přišel, zadíval se jí do očí.
Oči, které mu stále věřily, ale s každou vteřinou do nich vstupoval smutek a beznaděj.
Dík bohu, žiješ! pomyslel si pan Petr.
Rychle otevřel dveře auta, sundal si bundu, položil ji Báře pod sebe a velmi opatrně ji naložil dovnitř.
Byla už noc, proto nezbylo než jet do jediné nonstop veterinární kliniky v Brně. Očima neustále sledoval fenku, která kopala nohama, jako by stále běžela.
Veterinář ji bez otázek vyšetřil zdarma. Na otázku co se stalo? Petr zmateně popsal, co mohl.
Vet zkušeně poznal pravdu někdo se jí jednoduše zbavil. Bohužel, ne poprvé, a jistě ne naposledy.
Naštěstí šlo jen o pohmožděniny. Předepsal mast a doporučil led na nateklá místa.
Petr ji vynesl do bytu, položil na svoji deku.
To je jen dočasně, řekl provinile Báře. Za deset dnů už chodila, sice trochu kulhala, ale lepšila se. Kulhání časem přestane.
Vyhodili tě na ulici? zeptal se Petr nahlas, když spolu seděli na gauči.
Nikdy neměl psa. Ani mezi přáteli nikdo psa neměl. Přátelé ti dávno zmizeli. Rozčaroval se jeden svedl jeho partnerku, druhý ho podrazil v podnikání, až musel vyhlásit úpadek. S třetím málem skončil v potížích s policií.
Nakonec se rozhodl začít znovu v jiném městě.
Se všemi psími věcmi se tedy obracel na veterináře, který mu dal vizitku a nabídl pomoc, kdykoli bude třeba.
Díky jeho radám mohl Báru klidně vykoupat. Myslel, že bude problém, ale Bára koupání zvládla bez protestu.
Pak se poradil o krmení a ještě dvakrát Báru odvezl na kontrolu, aby měl jistotu, že nebude mít psychické následky.
Velkou starost mu dělalo, jak chudák fenka skoro nejí, celé dny jen leží a Petra si skoro nevšímá.
To chce čas, řekl veterinář pan Novotný.
Poradil, ať s ní často chodí ven. Nic od ní nečekejte. Jen ji berte na procházky. Časem si zvykne. Možná budete kamarádi.
A přesně tak to bylo. Stará zranění, i ta v duši, se pomalu hojila, a po měsíci a půl už byli s Bárou sehraná dvojka.
Možná ještě nebyli nejlepší přátelé, ale důvěra byla. Také jedla líp. Pravda, teď už nebyla Bára, ale Barborka.
Nový život, nové jméno. Zvykla si rychle asi proto, že znělo dost podobně. Nebo prostě proto, že jí staré už nic neříkalo.
Každý den a za každého počasí spolu chodili ven a bylo jim spolu dobře.
Jen když pršelo, měla Barborka smutné a lesklé oči. Ne od deště, ale od vzpomínek.
Ano, zapomenout není snadné. Pes není člověk, ale emoce má opravdové. Kdo myslí opak, nikdy psa neměl.
Jednou, když brzy odpoledne procházeli parkem, Barborka se rozběhla za kočkami, zrovna když si Petr kupoval kávu.
Byl chladný listopad, horký nápoj zahřál aspoň trochu. Když se otočil, Barborka byla pryč.
Odhodil kelímek, začal ji hledat, nevěděl, kam se vrhnout, ale bylo mu jasné, že musí.
Barborka mezitím štěkala na kočku na stromě, zřejmě ji lákala dolů, aby hon pokračoval.
U kraje se zastavil černý terénní vůz a vystoupil Štěpán.
Šel směrem k obchodu, kam směřoval, ale najednou ztuhl.
Báro!
Fenka nejprve nechápala, že volají ji. Ale když zaslechla známé jméno podruhé a postřehla známý hlas, otočila se a zadívala se na Štěpána.
Báro, ke mně! bývalý pán si dřepl a natahoval ruce s úsměvem.
Chtěla se mu rozběhnout do náruče, ale něco jí bránilo. O čem asi v ty chvíle psi přemýšlejí? Určitě na něco myslí.
On ji přece zradil! Opravdu? Nebo se spletla a celou tu dobu ji hledal a teď ji konečně našel?!
Její ocas se trochu pohnul radostí? Napětím? Kdo ví.
Viděl její nerozhodnost, a tak Štěpán přeskočil zábradlí a natáhl k ní ruku.
Báro! Barunko! Tak rád tě vidím! No pojď!
Začal ji hladit a objímat a ona se nebránila. Ale ani radost necítila. Neběhala mu kolem nohou, nevrtěla ocasem.
Něco ji brzdilo, nedovolilo jí mít radost, jako dřív.
Petr přiběhl právě ve chvíli, kdy Štěpán tahal Barborku k autu za obojek.
Co děláš? To je můj pes!
Popadl Štěpána za rameno a otočil ho k sobě.
Co to má být? řekl už ostřeji. To je můj pes!
Opravdu? opáčil Štěpán.
Jak opravdu? Barborko, ke mně!
Chtěla udělat krok k Petrovi, ale Štěpán ji držel pevně.
Jaká Barborka? To je Bára! Moje fenka, vychoval jsem ji od štěněte, a pak
Pak co? zeptal se Petr, už tušil odpověď.
Do toho ti nic není! To je moje fenka a beru si ji zpět, rozumíš?
Ne, nerozumím! Zůstane se mnou. Tečka! A vůbec, nech toho!
Co?!
Štěpánova tvář zrudla. Vztekle zvedl ruku, že Petra uhodí ale Barborka, dosud netečná, najednou zvedla pysky a vztekle zavrčela. Vysmekla se a postavila se k Štěpánovi, zuby ukazovala.
Štěpán se zastavil.
Spíš překvapením než strachem. Bára se nikdy takhle nechovala. Nikdy na něj nevrčela, nikdy nebyla proti.
Nikdy se na něj nedívala tak odhodlaně pohledem, v němž byla připravena bránit se až do konce. Skončil.
Barborko, nech toho. Jdeme! řekl Petr tiše.
Fenka k němu přišla, otřela se čumákem a pokorně sklonila hlavu, aby ji připnul na vodítko.
Šli alejí v parku plném spadaného listí a ani se neohlédli. Štěpán zůstal stát, zatínal pěsti vztekem.
S Lenkou to nevyšlo. Svatbu nebyla. Její otec žádnou pomoc neposkytl a firmu musel prodat, aby zaplatil dluhy. Nikdy si neodpustil, co té noci provedl… ale změnit už nic nemohl.
Ano, psi jsou opravdu věrní! Ale svoji věrnost dávají jen těm, kdo je milují, zatímco těm, kdo je zradí, odpustit neumí
A tak si vždy pamatujte: věrnost a přátelství to nejsou věci, které lze získat výměnou za výhodu či za úspěch. Věrnost si musíte zasloužit a když ji jednou zradíte, už se nikdy nevrátí.
