NE TEN PETR
Maruška stála před zrcadlem a už potřetí měnila náušnice.
Tak co, Fando, obrátila se k malému jezevčíkovi, tyhle, nebo tamty?
Fanda si zívnul.
Díky za podporu, zabručela Maruška.
Podívala se na hodiny. Ještě půl hodiny.
Divný neklid. Většinou cítila jistotu nápadníci kolem ní kroužili sami od sebe. Ale teď
Blbost, řekla si, naposledy si prohlédla svůj odraz. Jsem nejlepší!
Možná je to tím, že Petra ještě nikdy neviděla? Tři týdny telefonátů a ani jedno setkání.
Tři týdny a ani jednou jsem ho nepřehlédla, napadlo Marušku a pousmála se.
Maruška si tiše povzdechla a sáhla po kabelce.
Je čas.
TŘI TÝDNY ZPĚT
Bože, kdy už se konečně vdáš a odstěhuješ se? povzdechl si u večeře tatínek-neurochirurg.
Právě se vrátil po dlouhé operaci a těšil se na chvilku klidu s knihou Karla Čapka.
Jenže Maruška už půl hodiny bez ustání porovnávala českou a zahraniční sci-fi.
Tati, vždyť jsi říkal, že Čapek je špička
Říkal. Ale probereme to jindy? Dneska mám chuť na trochu ticha.
Maruška se urazila a na celé tři minuty ztichla.
A vlastně, když už jsme u toho vdávání, prohodil najednou tatínek. Pamatuješ primáře Dvořáka z nemocnice, kde jsem dříve působil?
No a?
Má syna. Prý moc slušný mladý muž. Dvořák mě prosil o tvé číslo, aby vás představil. Souhlasil jsem.
Maruška se zašklebila.
Všechny ty domluvené známosti to je přece staromódní. To je pro ty, na které už nikdo nezbyl, ale ona?
Ale otci odporovat nechtěla.
PRVNÍ HOVOR
Slušný mladý muž nechal vše uzrát a ozval se po pár dnech.
Haló?
Dobrý den. Tady Petr. Říkal vám táta?
Říkal, odvětila Maruška suše, ale hlas už měl nádech zájmu. Příjemný hlas.
Táta o vás hodně mluvil. Prý jste výjimečná.
No, nevím, zasmála se. Obyčejná medička. Druhý ročník, dětská klinika. A vy?
První ročník. Chci být chirurg.
To vysvětlovalo ten trochu sebejistý tón.
Povídali si hodinu. Pak dvě. A pak každý den.
Petr vyprávěl o kočce Cecilii, o lásce ke sci-fi a taky o tom, jak moc řeší svou postavu není příliš hubený, příliš bledý, příliš unavený?
Maruška naslouchala, ale někdy si říkala, že tohle má být přece její role.
A jen těžko se zdržela, aby neřekla: Péťo, nech to být. I když jméno Péťa nesnášel.
Když pominu tyhle detaily, líbil se jí.
SETKÁNÍ NA “MŮSTKU”
Nakonec si domluvili schůzku. V metru, na stanici Můstek.
Jít do kina na nový film, potom zkusit zmrzlinu v kavárně “Kosmos” na Národní třídě.
A pak uvidí se.
Maruška vyskočila z metra a rozhlédla se.
Davy, hluk, specifický pach metra.
A tam vysoký, sympatický kluk s kyticí růží v ruce.
Stál u sloupu a netrpělivě sledoval každý přijíždějící vlak.
Maruška zamířila přímo k němu:
Petr?
Mladík sebou leknutím trhl a rozpačitě se na ni zadíval:
Promiňte, vy jste
Maruška, řekla pevně, natáhla ruku nebylo jasné jestli nikoli k polibku, nebo k podání.
No vida, asi je v šoku z mé krásy, pomyslela si. On na mě najednou vykal
Mladík ztuhl.
Maruška? zeptal se nejistě. Ale já
Jdeme! chytila ho za rukáv. Musíme ještě vyzvednout lístky do kina!
Počkejte, já jenom chtěl říct
Povíš mi to později! táhla ho k východu.
Ohlédl se po nástupišti, jako by někoho hledal ale Maruška už ho spolkla v proudu lidí.
Kytice růží stále v ruce.
Podíval se na květiny, pak na ni a vzdal to.
Dobře, řekl tiše. Jdeme.
KINO A ZMRZLINA
Film se jim líbil.
Marušce se líbil i jeho stylový kabát a umně omotaný šál ruční práce od maminky, tím se zjevně chlubil.
A příjemná vůně drahé francouzské kolínské.
Výborná vanilková zmrzlina s křupavým karamelem v Kosmosu.
A hlavně na všem se téměř shodli.
Tedy většinou mluvila Maruška a on jen mlčky zářil očima, naslouchal, přikyvoval.
Občas ji povzbudivě pohladil po ruce tou svou širokou, hřejivou dlaní.
Bylo to tak mužné a přitažlivé!
Víš, řekl, když kráčeli večerní Národní třídou, ty jsi taková na chvíli se zarazil.
Jaká? zeptala se napjatě.
Opravdová. Přímá.
Maruška mu věnovala ten nejzářivější úsměv, jakého byla schopna.
Zamilovala se.
TŘI MĚSÍCE POTÉ
Rychlý spád.
Scházeli se skoro denně, ještě častěji si telefonovali. Ještě nebyly smartphony, jinak by neodložili telefon.
Po třech měsících Petr prohlásil, že ji miluje, nemůže bez ní žít a chce se oženit.
Maruška, která ze slušnosti dělala chvilku drahoty, šťastně souhlasila.
Měla bys poznat moje rodiče, navrhl zasnoubený.
Ještě počkej, zarazila ho Maruška.
Její rodina si na nápadníky potrpěla a babička byla zvláště vybíravá.
Nikdo nebyl pro jejich vzácnou vnučku dost dobrý, a rodiče obvykle stáli při ní.
Maruška si Petra vzít chtěla, ale do představování nespěchala.
Ani s jeho rodiči se neseznamovala aby toho nápadníci nenapovídali víc, než je nutné.
TÁTY NAROZENINY
Příležitost přišla zhruba dva týdny nato.
Tatínek, jinak odpůrce hlučných oslav, tentokrát slavil pětapadesátiny a pozval přátele domů.
Maruška tajemně oznámila, že přijde s někým.
Hosté se pomalu scházeli, když Maruška přivedla ženicha s kyticí hřebíčků a lahví francouzského koňaku.
Tati, prosím seznam se, pronášela slavnostně a trochu rozpačitě.
Zazvonil telefon.
Počkej, hned jsem zpátky, spěchal tatínek ke sluchátku.
Vrátil se trochu udýchaný:
To byl Dvořák ptal se na cestu od metra. Jsem rád, že přijde. Myslel jsem, že už se na mě kvůli tvému neuskutečněnému rande s jeho synem přestal zlobit!
Maruška ztuhla.
Neuskutečněnému?
Táta se na ni překvapeně podíval:
No jasně. Volal mi, že jeho syn na tebe čekal na Můstku dvě hodiny. S kyticí. A ty jsi nepřišla.
Maruška se pomalu otočila na Petra.
Stál u dveří, bledý, s hřebíčky v ruce a upřeným pohledem plným provinění.
Hned jsme zpátky, zasyčela tázavě na otce.
Popadla Petra za rukáv a odtáhla do svého pokoje.
PRAVDA
Maruška zavřela dveře.
Otočila se k němu.
Počkej, mluvila pomalu, jako by se bála nepochopit. Jak to myslíš, že jsem nepřišla?
Petr mlčel.
Ty nejsi Petr Dvořák?
Zavrtěl hlavou.
Já jsem Petr Sokol. Můj kamarád mě seznámil s dívkou Aničkou. Čekal jsem ji na Můstku. A pak jsi přišla ty a
A já tě prostě odvedla, konstatovala Maruška.
Mlčeli.
Snažil jsem se ti to říct. První den. Po cestě do kina. Ale neposlouchala jsi mě.
Já nikdy neposlouchám, připustila. To je můj talent.
Fanda kňučel u dveří.
Maruška se posadila na postel.
A co teď?
Petr na ni zůstal hledět dlouze, vážně, možná až příliš.
Pak přišel blíž a poklekl.
Je mi jedno, řekl, jak jsme se seznámili. Jestli náhodou, nebo přes otce.
Miluji tě a chci, abys byla mou ženou. Doopravdy. Bez zmatků.
Maruška se usmála s úlevou.
Tak dobře. Jdeme se představit rodičům. Ale upozorňuji: moje rodina je složitá.
I moje. A navíc kočka nevrlá.
Zvládneme to!
Vyšli z pokoje.
V obýváku už čekali hosté a právě dorazil doktor Dvořák se synem.
Vysoký, pohledný, s kyticí růží.
Maruška se na toho pravého Petra Dvořáka podívala.
Pak na svého Petra bledého, s hřebíčky v ruce.
Ne pomyslela si. To není on.
A zasmála se. Tentokrát doopravdy.
Tati, mám pro tebe novinku. Na dlouhé povídání…
