Po mé smrti se budeš muset odstěhovat, tuhle byt totiž přenechávám synovi
Promiň, Ireno, ale po mé smrti tu budeš muset uvolnit byt, řekl manžel Vlastimil své ženě, odkazuju ho synovi. Už jsem všechno zařídil u notáře. Doufám, že se na mě za to nezlobíš? Máš vlastní děti, ty se o tebe postarají.
Život Ireně nikdy nedopřál klid. Vyrůstala v dětském domově, rodiče nepoznala. Vdala se mladá a z lásky, ale štěstí ji minulo obloukem. Před třiceti pěti lety, tehdy jako mladá matka dvou malých dětí, přišla tragicky o manžela Karla. Zůstala pět let sama, těžce pracovala, aby její dcera a syn nestrádali. Naštěstí měla vlastní byt ten Irena zdědila po manželovi.
Její nový partner Vlastimil byl o třináct let starší, vlastnil třípokojový byt v Praze a tehdy si vydělával dobře. Jejich sblížení bylo rychlé, Irena ihned přijala nabídku nastěhovat se a začít nový život. Její děti měl Vlastimil rád. Starší dcera Jarmila byla k novému otci zpočátku opatrná, ale Vlastimil si získal její důvěru. Mladší syn Olda začal Vlastimila brzy oslovovat tati. Své nevlastní děti vychovával jako vlastní, nikdy jim neublížil, nešetřil na nich penězi, ani časem. I Jarmila, i Olda byli vděční za šťastné dětství.
***
Děti už dávno vedly své životy. Jarmila se vdala a odešla z domu brzy, Olda, který chtěl být vojákem, už rodiče dlouhá léta navštěvoval jen občas. Asi před deseti lety Irena pozvala děti na návštěvu.
Chtěla jsem s vámi probrat důležitou věc, začala opatrně. Přemýšlela jsem, že prodám naši dvoupokojovou garsonku. Potřebujeme tu udělat pořádnou rekonstrukci, nové rozvody, v koupelně vyměnit trubky, uvažovala jsem i o nové kuchyni. Ta garsonka v Brně stejně jen stojí prázdná. Za prodej bychom se mohli rozdělit.
Jarmila pokrčila rameny:
Já nic nenamítám, mami. O ten byt nestojím, ale peníze bych potřebovala. Musíme zase s Adamem do Motola, syna čeká další léčba. Pořád doufáme, že se jednou postaví na nohy
Jarmilin prvorozený syn se narodil s těžkým onemocněním pohybového aparátu, léčby i rehabilitace byly finančně náročné. Olda sestru podpořil:
Klidně tu moji část předej Jarmile. Adam teď potřebuje každou korunu. Já už mám svůj byt a hypotéku splácím jakž takž. Zdraví Adamka je hlavní.
Irena byt prodala, půlku peněz dala Jarmile, zbytek investovala do rekonstrukce bytu Vlastimila. Nové rozvody, kuchyň, koupelna, veškerý nábytek i spotřebiče platila ze svého. Tehdy si neuměla představit, že všechno vkládá do cizího. Ani ji nenapadlo, že po třiceti společných letech od něj čeká taková zrada.
Vlastimilovi se zdraví začalo zhoršovat před čtyřmi lety. Permanentně si stěžoval na bolest v kolenou někdy se ráno z postele sám ani nezvedl. Irena naléhala:
Vlasta, nebuď jako malý! Zajdi si k ortopedovi, udělají ti vyšetření a uleví se ti, uvidíš! Chceš, půjdu s tebou?
Vlastimil vrtěl hlavou:
Všechno, co mi doporučí, budou jen drahé léky a nic mi nepomůže! Kolena mě bolí od vojny, už tehdy jsem měl potíže. Ale teď nohy mě bolí i když jen sedím.
Jarmila měla Vlastimila ráda, stejně jako Olda, a nenechala to být. Společně s matkou ho dotáhli k lékaři. Doktor jen zavrtěl hlavou:
Je to vážné, musíme to začít řešit. Jak dlouho vás to trápí?
Minimálně pětadvacet let Vlastimil se přiznal. Bolest byla dříve jen po práci v dílně, teď už prakticky pořád.
A ta kila navíc vám kloubům škodí ještě víc, musíte zhubnout, varoval lékař.
Irena se pustila do přípravy dietních pokrmů, přestala kupovat sladké, jenže Vlastimil protestoval.
Nesmysly! Nebudu jíst tuhle trávu! Na dietě bych umřel dřív než na nemoc, rozčiloval se. A sladké je aspoň trochu radosti v tomhle věku!
Po velkém přemlouvání však souhlasil s léčbou. Léky moc nezabíraly, bolest se stále vracela. Irena s ním chodila i do koupelny, nohy měl slabé. Přidaly se potíže se srdcem, vysoký tlak. Děti jej navštěvovaly, když mohly, chtěli být s ním co nejvíc.
***
Bojovali s nemocemi několik let, střídaly se období lepší i horší. Irena svého muže nikdy neopustila. Půl roku zpátky musel Vlastimil do nemocnice, Irena tam byla s ním ve dne v noci. Jednoho dne, když chystala oběd do krabiček, někdo zazvonil. Za dveřmi stál mladý muž, v jeho tváři bylo cosi povědomého.
Dobrý den, mohu vidět pana Vlastimila Novotného?
V tuhle chvíli není doma, řekla Irena. Kdo jste, prosím?
Jmenuji se Pavel. Jsem jeho syn.
Irena strnula podobal se Vlastimilovi jako vejce vejci! Pavel pochopil její rozpaky.
Mohl byste mi říct, kdy bude táta doma? Dlouho jsme se neviděli, chtěl bych s ním mluvit.
Pojďte dál, Pavle, vysvětlím vám vše.
Pavel se dozvěděl o tátově stavu a řekl smutně:
Táta byl vždy tvrdohlavý Je zvláštní, jak čas člověka promění, vidím ho pořád jako silného chlapa.
Připojil se k Ireně na návštěvě v nemocnici. Vlastimil syna hned nepoznal. Po chvíli se však otevřel a začal o minulosti vyprávět.
S Pavlovou matkou jsme spolu byli čtyři roky. Odejít jsem musel, když mu byly tři. Miloval jsem Janu, ale přišel jsem na to, že mě podvedla s mým vzdáleným bratrancem. Sama mi zakázala se s Pavlem stýkat. Snažil jsem se ho kontaktovat, ale Jana mě s Adamem vyhazovali. Po dvou letech jsem to vzdal. Život rozhodl za nás. Teď, skoro po třiceti letech, mě Pavel sám našel. Nevím, jak se k němu chovat. Je to můj syn, ale úplně cizí člověk.
Vlasto, je to tvoje krev, odpověděla Irena. Dítě za chyby rodičů nemůže. Dej mu šanci, ať pak nelituješ.
S Pavlem začal Vlastimil navazovat vztah, navštěvoval jej často. S Jarmilou i Oldou se také seznámil. Irena byla ráda, že muž konečně našel syna. Pavel přicházel každý týden, s otcem se zavírali v pokoji. Nikdy do jejich hovorů a peněženky Irena nestrkala nos.
Domácnost měla i finanční rezervu, většinu tvořila Irena, která stále pracovala jako účetní na dálku. Úspory byly na jejím účtu, o výběrech měla informaci přes SMS. Jednoho dne náhodou zahlédla upozornění.
Já peníze vybírala? Vždyť jsme doma, kde je karta? Kdo vybral 150 tisíc korun?
Rozběhla se za manželem:
Vlasto, kde je naše karta? Někdo vybral 150 tisíc, to přece nebyl nikdo z nás! Máme jít na policii, určitě nás někdo okradl!
Vlastimil zůstal klidný:
Kartičku jsem dal Pavlovi. Potřeboval peníze, pomohl jsem mu.
Irena si sedla:
Proč jsi mi nic neřekl? Proč ses nezeptal? Co má za problém, když potřeboval takovou částku?
To není tvoje starost, odsekl Vlastimil. Je to můj syn, já rozhodnu, co mu dám.
V poslední době býval k Ireně drsný, ale ta nereagovala. Klidně požádala:
Zavolej mu a řekni, ať ji hned vrátí! Ty peníze jsou naše rezerva. Nechci, aby měl k účtu přístup někdo cizí kromě nás.
On je můj syn! zařval Vlastimil. Má právo s těmi penězi nakládat, jak potřebuje.
Irena, která byla vždy vyrovnaná, se rozčílila:
Proč by měl tvůj syn používat MOJE peníze? Ty na ten účet dal snad kačku? Kolik let už nepracuješ? Já každý měsíc střádám z výplaty! Od teď budou všechny finance přes mě.
Pavel dorazil večer:
Tati, karta už nejde, nemůžu vybrat!
Správně, už je zablokovaná, řekla klidně Irena. Pomohli jsme ti, ale rozhazovat naši rezervu nemůžeš. Od teď vše přes mě.
Pavel se urazil a odešel, Vlastimil zuřil. Po letech Irena pocítila únavu a hořkost: tolik pro něj udělala, ale vděku nedošla.
***
Uběhlo několik dní, Pavel od té doby nevolal. Vlastimil začal ženu ignorovat, což znamenalo, že je uražený. Irena se sbalila a pár dní bydlela u Jarmily.
Ať si Vlasta promyslí, jak se ke mně chová. Potřebujeme pauzu.
Vrátí se až večer. Manžel byl v dobré náladě.
Jaký jsi měla den? Já byl s Pavlem něco zařizovat. Dost jsem toho nachodil.
Irena mlčela. Po chvilce přišla studená sprcha:
Doufám, že na mě nezanevřeš?
Proč bych měla?
Byl jsem dnes u notářky. Tuhle byt jsem převedl na Pavla.
Irena se zarazila:
Jaký má Pavel zásluhy?
Je to můj syn, můj jediný dědic. Jiný rodiny nemám. Měla by sis začít plánovat, co budeš dělat po mé smrti. Půjdeš k dceři nebo k synovi?
Najednou jí bylo dokrutka smutno. Podle práva možná nemá na byt nárok, ale podle svědomí minimálně na půl. Všechno od nábytku po kuchyň zřizovala ona. Vybrala vybavení a platila vše ze svého. Teď to dostane někdo cizí.
Děkuji ti, Vlasto, řekla tiše. Asi máš pravdu. Půjdu si hledat svou cestu. Klidně ať tě Pavel obsluhuje, až budeš potřebovat.
Co to je? Ty kam jdeš?
Irena si balila kufr:
Odcházím. Chci rozvod, chci být volná. Zavolám dětem, sepíšeme plány na mou budoucnost.
Přestěhovala se ke staršímu synovi. Oldřich žil sám a rád přivítal matku pod střechou. Jarmila by ji taky přijala, ale Irena ji nechtěla zatěžovat. Na rozvod Vlastimil přišel i k soudu. Nechtěl to dopustit, ale Irena si stála na svém. Soud jí dal čas, ale ona rozvod dokončila, a v exmanželových očích i očích Pavla zůstala tou, která chtěla majetek.
