Každé ráno jsem se budila na zvuk kapek, které jemně bubnovaly na parapet, a dívala se na šedé mraky venku. Počasí jako by bylo v souladu s mým rozpoložením neklidné, nejisté, plné nejasných obav.
Už třetí týden v řadě si Honza balil sportovní tašku a oznamoval:
Rodiče nejsou na tom dobře, pojedu k nim na pár dnů.
Poprvé jsem jeho slova přijala s pochopením. Vladimíra, tchyně, nedávno podstoupila operaci žlučníku. Otakar, tchán, si stěžoval na vysoký tlak. V pětašedesáti už zdraví mnohdy zlobí.
Jasně, jeď, řekla jsem klidně. Pozdravuj je ode mě, řekni, že se bojím o ně stejně jako ty.
Honza odjížděl v pátek večer a vracel se v pondělí ráno, vždy unavený a málomluvný, jako by byl celou dobu na nějaké těžké šichtě. Na dotazy o stavu rodičů odpovídal stručně:
Už je jim líp. Ale pořád slabý.
Co konkrétně je tchyni? ptala jsem se.
Všechno bolí, věk, mávl rukou.
Podruhé se to opakovalo za týden.
Zase špatný? podivila jsem se.
Máma upadla, natloukla si koleno. Táta je nervózní. Musím tam, vysvětloval Honza a skládal do tašky čisté košile.
Nemám jet s tebou? Pomůžu jim.
To není třeba. Je tam těsno. Ty radši zůstaň doma.
Souhlasila jsem. Vždy jsem se v kontaktu s Honzovými rodiči snažila držet odstup, nikdy se nevnucovala ani neradila. Vladimíra byla rezervovaná a málomluvná. Vztahy jsme měli slušné, ale ne blízké.
Třetí cesta přišla další víkend. Honza balil džíny a svetr a já sledovala jeho pohyby.
Co se děje tentokrát? zeptala jsem se.
Táta je špatný, tlak mu lítá. Máma nemůže sama.
Nevolali doktora?
Jo, ale víš, jak to teď chodí. Předepsal prášky, odešel.
Zněl věrohodně, ale jeho hlas mi přišel příliš naučený, bez emocí člověka, který se opravdu bojí o své rodiče.
Honzo, možná by měli být v nemocnici, když je to tak vážný.
Odmítají. Bojí se nemocnic. Prý je doma klidněji.
Taška byla zavřená, políbil mě na tvář.
Neboj se, budu se snažit vrátit co nejdřív.
Po jeho odjezdu jsem zůstala sama se svým rostoucím neklidem. Přemítala jsem, kdy jsem naposledy s tchyní mluvila po telefonu vyšlo mi, že to bylo asi měsíc zpět, kdy mi Vladimíra pogratulovala k narozeninám kamarádky. Tenkrát mluvila energicky, zajímala se o mou práci, vyprávěla o zahrádce, o zdraví nepadla ani zmínka. Naopak, chválila se úrodou rajčat a plánovala zavařování na zimu.
Divné, zamumlala jsem u okna nad podzimním deštěm. Pokud je Vladimíra opravdu tak nemocná, proč mi nevolá? Dřív mi vždy dala vědět.
V pondělí se Honza vrátil ještě víc zamračený než dřív.
Jak je rodičům? zeptala jsem se.
Táta se zlepšil, máma pořád slabá.
A co říkal doktor?
Jaký doktor? nechápal.
Ten obvodní, přece jste ho volali.
Jo, jen sledovat stav. Když bude horší, do nemocnice.
Honza se rychle převlékl a sedl k počítači. Očividně neměl chuť pokračovat v rozhovoru.
Večer, když šel do koupelny, jsem poprvé sáhla po jeho mobilu. Nikdy jsem ho nekontrolovala, ale něco mi říkalo, že tentokrát musím.
Žádné telefonáty s rodiči. Ani odchozí, ani příchozí. Dva týdny bez kontaktu s Vladimírou a Otakarem.
Jak to? zašeptala jsem. Pokud u nich byl, proč nevolali?
Za normálních okolností mi aspoň jednou rodiče zavolali, když byl Honza pryč, ptali se, jak se mám, jestli něco nepotřebuji. Teď ticho.
Čtvrtá cesta přišla další pátek.
Zase rodiče? ověřila jsem s klidným hlasem.
Máma teď horečkuje, bojím se, že se nachladila.
Honzo, můžu jet s tebou, pomoct.
Proč by sis komplikovala život? odsekl. Máš toho dost.
Není to těžký, jsou to tvoji rodiče, tedy i moji.
Veroniko, opravdu ne. Je tam těsno, navíc se tam můžeš nakazit.
Zněl věrohodně, ale oči mi nevydržel. Balení bylo rychlé, jako by mu hořelo za patami.
Na kterém vlaku pojedeš? zeptala jsem se.
Normálně, v sedm.
Chceš, abych tě doprovodila k nádraží?
To není nutné. Dojedu sám.
Políbil mě, zamával a odešel. Zůstala jsem v bytě plném nesdělitelnosti a zvláštních náhod.
Sobotní dopoledne jsem strávila v rozpacích a myšlenkách. Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím méně jsem byla schopná obhajovat Honzu. Měla jsem strach ho neprávem obvinit, ale těch podivností za měsíc bylo příliš.
Nejsem přece žádná paranoidní manželka, vyčítala jsem si. Možná jsou opravdu nemocní a já hledám problémy, které neexistují.
Odpoledne jsem se rozhodla. Jsou-li tchán a tchyně nemocní, budou rádi za návštěvu. Upeču koláč, koupím ovoce a pojedu je překvapit.
Dám jim radost. A Honza bude taky koukat, rozhodla jsem se.
V kuchyni panoval milý chaos. Míchala jsem těsto podle receptu od maminky. Zajela do obchodu pro pomeranče, jablka a džus.
Ve tři bylo vše hotové. Vůně koláče se linula po bytě, taška s ovocem u dveří. Oblékla jsem si pěkné šaty, namalovala se a vyrazila na Hlavní nádraží.
Ve vlaku jsem si představovala Honzův překvapený výraz, až ve dveřích spatří mě s dárky. Jak bude zmatený, jak se usměje.
Veroniko? Co tu děláš? řekl by.
Přijela jsem na návštěvu a zkontrolovat nemocné, odpověděla bych.
Cesta do malého města u Benešova trvala hodinu a půl. Vladimíra a Otakar bydleli v rodinném domě se zahradou. Honza zde vyrostl, znal každý kout.
Přišla jsem ke známé brance a zazvonila. Dveře se otevřely, vešla tchyně.
Veronika? Copak tady? překvapila se Vladimíra.
Vypadala úžasně. Tváře červené, oči jasné, žádné známky nemoci. Měla domácí teplákovou soupravu, vlasy sepnuté do culíku.
Dobrý den, Vladimíro, pozdravila jsem rozpačitě. Přišla jsem vás navštívit. Honza říkal, že jste nemocní.
Nemocní? upřímně se zasmála. Kdeže, jsme zdraví jako řípy! Kdo to rozšiřuje?
Začala jsem rudnout a sevřely se mi ruce i tašky s koláčem a ovocem.
Honza tvrdil, že se o vás stará, že jste nemocní.
Staral se? Veroniko, syna jsme týden neviděli! Spíš ještě déle!
Zevnitř domu zazněl hlas Otakara:
Kdo je u branky?
Veronika přijela! volala Vladimíra.
Tchán Otakar se objevil ve dveřích, sedmdesátiletý, prošedivělý, v pracovních kalhotách a kostkované košili. Právě asi něco kutil v dílně.
Nás navštívila? To je překvapení! Ráda tě zase vidím, povídal Otakar.
Otakar, kde je Honza? zeptala jsem se bez okolků.
Netuším. Možná je v práci nebo u vás doma.
Říkal, že je tady, že jste nemocní.
Tchán s tchyní se na sebe podívali.
Veroniko, nic nám není. Honzu jsme dlouho neviděli. Naposledy pamatuješ, Vladimíro, kdy to bylo?
Na Petra a Pavla v červenci, přijel kvůli Otakarovým narozeninám.
Správně. Od té doby ani nevolal, řekl Otakar.
Uvnitř mě všechno zamrzlo. Každá Honzova péče o nemocné rodiče byla čistá lež.
Veroniko, jsi nějaká bledá, všimla si Vladimíra. Pojď dál, dáme si čaj.
Děkuji, raději ne, odpověděla jsem tiše.
Ale co to! Přinesla jsi koláč, vidím! Zůstaň, přemlouvala mě.
Příště, podala jsem tašky, je to pro vás, pochutnejte si.
A kde je Honza? ptal se Otakar. Proč nejste spolu?
Nevím, zamumlala jsem upřímně.
Tchán a tchyně mě doprovodili ke brance, zmateně si vyměňovali pohledy. Došla jsem na zastávku, ani jsem necítila nohy.
V hlavě mi naskakovaly přetrhané myšlenky: kde Honza trávil víkendy? S kým? Proč používal své rodiče jako zástěrku? A hlavně jak dlouho už lže?
Autobus na nádraží jel půl hodiny. Dívala jsem se z okna na šedé podzimní krajiny a snažila se dát myšlenky dohromady. Každý Honzův odjezd ke nemocným rodičům byl najednou jen výsměchem.
Tak zatímco jsem se bála o jeho rodiče, on… Nedokázala jsem domyslet větu.
Ve vlaku jsem chtěla Honzovi zavolat. Pak jsem si to rozmyslela. Co se ptát? Kde jsi? S kým? Proč lžeš?
Radši počkám doma. Podívám se mu do očí, až bude vysvětlovat další lež.
Přišla jsem domů kolem osmé. Bylo ticho, prázdno. Sedla jsem si na gauč a čekala.
Honza přišel v pondělí ráno, jako obvykle. Klíče zařinčely v zámku, vešel nevyspalý, otrhaný, s tou samou sportovní taškou.
Ahoj, zamumlal a šel do ložnice. Jaký byl víkend?
V pořádku, řekla jsem klidně. A u tebe?
Těžký. Rodiče úplně špatný.
Opravdu? vstala jsem z gauče. Co konkrétně jim je?
Máma horečkuje, táta pořád měří tlak. Hrozný.
Mluvil, aniž by se mi podíval do očí. Skříň plnil špinavým prádlem, vytahoval léky.
Honzo, oslovila jsem ho tiše. Podívej se na mě.
Zvedl hlavu a jeho oči byly plné neklidu.
Kde jsi byl ty dny? zeptala jsem se přímo.
U rodičů. Vždyť jsem říkal.
Tvoji rodiče jsou zdraví. Týden tě neviděli.
Zůstal stát s košilí v ruce.
O čem to mluvíš?
Včera jsem u nich byla. Přijela jsem pomoct s nemocnými. Vladimíra se zasmála, když jsem se ptala, jak jí je.
Honza ztratil barvu.
Byla jsi u rodičů? Proč?
Protože jsem ti věřila. Myslela jsem, že opravdu potřebují péči.
Veroniko, nerozumíš…
Čemu nerozumím? přerušila jsem ho. Že mi měsíc lžeš? Že rodiče používáš jako alibi?
To není lež…
Co tedy? přistoupila jsem k němu. Honzo, kde jsi byl o víkendu? S kým?
Odvrátil se k oknu.
Teď ti to nemůžu vysvětlit.
Nemůžeš, nebo nechceš?
Veroniko, věř mi, není to tak, jak si myslíš.
A co si myslím? zeptala jsem se ledově.
Že mám někoho jiného. Nějakou ženu.
A není to pravda?
Honza mlčel. Dlouho. Nakonec těžce vydechl.
Mám, přiznal tiše.
Přikývla jsem. Divné, žádný vztek, jen prázdno a jasnost.
Dobře.
Není to vážné! Prostě… prostě se to stalo…
Od kdy se to stalo?
Dřív než před měsícem. Nevím, jak ti to říct.
Proto jsi vymýšlel nemocné rodiče?
Chtěl jsem si ujasnit, co chci.
A už jsi to ujasnil?
Zase mlčel.
Honzo, ptám se víš, co chceš?
Nevím, přiznal popravdě.
Já to vím, řekla jsem. Chci člověka, který nelže. Který nepoužívá nemocné rodiče jako zástěrku pro milenku.
Není to milenka…
Nazývej to, jak chceš. Výsledek je stejný. Měsíc mě klameš.
Šla jsem do ložnice, vytáhla z police malý kufr.
Co děláš? zeptal se nervózně.
Balím. Jdu na pár dní k Kamile. Než se rozmyslíme.
Co rozmyslíme?
Ty své city. Já papíry na rozvod.
Veroniko, nespěchej! Můžeme si v klidu promluvit!
O čem? O tvých lžích? O tom, jak jsem se bála o tvé rodiče, kteří byli celou dobu zdraví?
Nechtěl jsem ti ublížit…
A přitom ses postaral o to, abys udělil co největší ránu.
Vzala jsem dokumenty ze zásuvky, do kabelky telefon a nabíječku.
Pokud něco vysvětlíš, zavolej. Ale těžko omluvíš měsíc lží.
A co náš byt? Rodina?
Rodina je o důvěře, řekla jsem. Byt se dá vyřešit s právníkem.
Došla jsem ke dveřím.
Počkej, prosil Honza. Můžeme to zvládnout! Přestanu s ní, začneme znova…
Začneme s dalším lhaním o nemocných rodičích?
Už nebudu lhát. Slibuji.
Honzo, zastavila jsem se u prahu. Sliboval jsi věrnost. Sliby ti moc nejdou.
Odešla jsem a zabouchla dveře. Na chodbě bylo ticho, kdesi z patra hrála hudba.
Venku drobný déšť, stejný jako tehdy, když to celé začalo. Vyhrnula jsem límec bundy a šla směrem k metru.
Telefon zazvonil, když jsem scházela do podzemí. Jméno Honza. Odmítla jsem hovor a schovala mobil do tašky.
Rozhodnutí bylo jasné. S člověkem, který měsíc používal své rodiče jako zástěrku pro nevěru, už žít nemůžu. Důvěra je pryč, rodina taky.
Čeká mě rozhovor s právníkem, dělení majetku, nová životní etapa. Ale aspoň bude opravdová. Bez lží o nemocných rodičích a tajných víkendů s další ženou.
Metro mě neslo od minulosti k neznámé, ale konečně pravé budoucnosti.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
