Každé ráno se Markéta probouzela za zvuků kapek, které tiše ťukaly do jejího okna. Za ním se vznášela šedá mlha rozmazaná a těžká, jako její nálada, plná nestálých obav a nejasných podezření.
Už třetí týden manžel Petr balil sportovní tašku a sděloval:
Rodiče se necítí dobře, pojedu k nim na pár dní.
Poprvé to Markéta přijala s pochopením. Hana Novotná, tchyně, si nedávno prošla operací žlučníku. Josef Novotný, tchán, si stěžoval na vysoký krevní tlak. Šestapětašedesát let zdraví již zlobí.
Samozřejmě, jeď, řekni jim, že na ně myslím, odpověděla Markéta.
Petr odjížděl v pátek večer a vracel se v pondělí ráno. Přicházel unavený, mlčenlivý, jako by vezl těžířskou pásku. Na otázky o rodičích odpovídal stručně:
Už je jim líp. Ale pořád jsou slabí.
A co konkrétně bolí mamku? ptala se Markéta.
Všechno… To už je věkem, mávl rukou Petr.
Po týdnu se situace opakovala.
Zase špatně? podivila se Markéta.
Mamka upadla a pohmoždila si nohu. Táta je nervózní. Musím jim pomoct, vysvětloval Petr a balil čisté košile.
Mám jet s tebou? Mohla bych pomoct…
Není potřeba, je tam těsno. Zůstaň raději doma, odmítl Petr.
Markéta souhlasila. Vztahy s Petrovými rodiči byly vždy zdvořilé, bez přílišné blízkosti. Hana Novotná byla rezervovaná žena, Markéta se nikdy nevnucovala. Třetí Petrova cesta přišla během následujícího víkendu.
Co se děje teď? ptala se Markéta, pozorujíc jak Petr balí džínsy a svetr.
Tátovi je opravdu zle, tlak skáče. Mamka to sama nezvládne.
Nepřivolali jste doktora?
Volali jsme, ale víš, jak jsou obvodní lékaři… Předepsal léky a odešel.
Petrova slova zněla přesvědčivě, ale něco v jeho tónu Markétu zarazilo. Příliš nacvičené, bez opravdových emocí.
Petře, neměli by raději jít do nemocnice?
Zapírají, bojí se nemocnic. Prý je doma klidněji.
Petr zapnul tašku a políbil Markétu na tvář.
Nezlob se, budu se snažit vrátit brzy.
Po jeho odchodu Markéta zůstala sama, s rostoucí úzkostí. Přemýšlela, kdy naposledy mluvila s Hanou telefonicky už je to měsíc. Tehdy byla tchyně veselá, chlubila se úrodou rajčat a plánovala Zimu.
Je to divné, zamumlala Markéta u okna, zatímco říjnový déšť stékal po skle. Když jí je špatně, vždy mi volá. Teď se neozývá.
V pondělí se Petr vrátil ještě zachmuřenější.
Jak je rodičům? zeptala se Markéta.
Tátovi líp, mamka slabá.
A co říkal doktor?
Jaký doktor? zareagoval Petr.
Ten obvodní, přece jste ho volali.
Pravda… Řekl, ať je sledujeme. Pokud to bude horší, mají jít do nemocnice.
Petr se rychle převlékl a sedl k počítači. Další rozhovor už nevznikl.
Když se Petr večer šel sprchovat, Markéta vzala jeho telefon. Nikdy dříve to neudělala, ale tentokrát ji něco pohánělo.
Mezi hovory žádný kontakt s rodiči. Ani příchozí, ani odchozí za dva týdny. Jak je to možné? Pokud tam Petr bydlí, proč nevolá?
Obvykle, když Petr odjel, rodiče aspoň jednou zavolali Markétě. Teď ticho.
Čtvrtá cesta se konala v další pátek.
Opět rodiče? ověřila Markéta.
Ano, mamka má horečku, asi nachladla.
Petře, mám jet s tebou? Pomohu s péčí.
Proč bys měla mít víc starostí? Máš dost své práce, Petr odmítl, ani se nedíval do očí.
Petr balil věci ukvapeně, jakoby spěchal na vlak.
Na který vlak pojedeš? ptala se Markéta.
Na běžný, v sedm večer.
Chceš, abych tě doprovodila na nádraží?
Není potřeba, dojdu sám.
Petr ji rychle políbil a odešel. Markéta zůstala v bytě, kde se vznášely zvláštní shody a nevyřčené věci.
Sobotní ráno strávila v rozpacích. Myšlenky se motaly nebylo správné Petra bez důkazů obviňovat, ale těch podivností bylo příliš mnoho.
Jsem snad jen podezřívavá žena? pokárala se Markéta. Třeba jsou rodiče opravdu nemocní…
Do oběda měla rozhodnutí. Pokud jsou tchán s tchyní nemocní, jistě ocení péči snachy. Upeče domácí koláč, koupí ovoce, připraví dárky a pojede je navštívit.
Překvapím je, řekla si Markéta.
Kuchyně byla plná vůně koláče podle tajného receptu její maminky. Markéta nakoupila pomeranče a banány, zabalila vše a vyrazila v kostýmku na nádraží.
V vlaku se usmívala představovala si, jak Peta překvapí, když otevře dveře a spatří ji s koláčem a ovocem.
Markéto? Odkud ses vzala? řekl by Petr.
Přišla jsem vás navštívit podívat se za nemocnými.
Cesta do rodičovského domu trvala hodinu a půl. Hana a Josef Novotní žili ve vesnici u Plzně, v dvoupatrovém domě se zahrádkou.
Markéta zazvonila na branku. Dveře otevřela Hana Novotná.
Markéta? překvapeně zvolala. Co tu děláš?
Tchyně vypadala skvěle svěží tváře, jasné oči, sportovní souprava, vlasy stažené do copu.
Dobrý den, Hano. Přijela jsem vás navštívit, Petr říkal, že jste nemocní.
Nemocní? rozesmála se tchyně. Jaká nemoc? Jsme zdraví jak řípy! Kde jsi to slyšela?
Markétě se rozlila v tváři krev, srdce jí bušilo, taška s dárky byla náhle nesnesitelně těžká.
Ale Petr… tvrdil, že o vás pečuje, že jste slabí.
O nás pečuje? Hana zakroutila hlavou. Markéto, našeho syna jsme neviděli už týden možná i víc!
Z domu se ozval hlas:
Hani, kdo přišel?
Markéta přišla! zavolala tchyně.
Tchán Josef Novotný, sedmdesátiletý, šedivý, ale čilý, vyšel z dílny.
Naše snacha! To je vzácná návštěva!
Josefe, kde je Petr? zeptala se Markéta.
Netuším, pokrčil rameny. Možná je na práci, nebo u vás doma.
Říkal, že jede k vám. Prý je potřeba péče…
Tchán se podíval na Hanu:
Markéto, nejsme nemocní. Petra jsme naposledy viděli… kdy to bylo, Hano?
Na svatého Petra, v červenci, vzpomněla Hana. Přijel na narozeniny.
Od té chvíle ani nezavolal, přikývl Josef.
Uvnitř Markéty se vše zlomilo všechny Petrovy cesty k “nemocným” rodičům byly prostá, surová lež.
Markéto, jsi nějaká bledá. Pojď na čaj, nabídla Hana.
Děkuji, ale musím jet, zamumlala Markéta.
Jak jet? Teprve jsi dorazila! Přivezla jsi koláč, vidím! nedala se Hana.
Příště, Markéta podala tašky. Je to pro vás.
A kde je Petr? nechápal Josef.
Nevím, odpověděla Markéta.
Tchyně a tchán ji doprovodili k brance, zmateně pohlíželi. Markéta šla na zastávku, necítila ani nohy.
V hlavě se mísily obrazy: Kde Petr tráví víkendy? S kým? Proč používal rodiče jako krycí manévr? Jak dlouho už trvá tahle lež?
Autobus na nádraží jel třicet minut, Markéta pozorovala šedý kraj a skládala myšlenky. Každý manželův výlet za nemocnými rodiči byl najednou výsměchem, každé vysvětlení cynickou manipulací.
Abych se starala o jeho rodiče, zatímco on… nedokončila Markéta.
Ve vlaku vytáhla telefon, chtěla zavolat manželovi. Ale rozmyslela si to. Co vůbec ptát? Kde? S kým? Proč lžeš?
Bude lepší vyčkat doma, podívat se mu do očí, až bude vysvětlovat další lež.
Domů dorazila Markéta v osm večer. Tiše, prázdno. Usadila se na gauči a čekala.
Petr se vrátil v pondělí ráno. Klíče cinkaly v zámku, dveře se otevřely unavený, pomačkaný, se sportovní taškou.
Ahoj, zamumlal Petr, směřoval do ložnice. Jaký byl víkend?
Fajn, klidně odpověděla Markéta. A tvůj?
Těžký. Rodiče jsou na tom špatně.
Opravdu? Co konkrétně jim je?
Mamka má horečku, táta měřil tlak celou noc…
Petr mluvil bez očního kontaktu, skládal prádlo do koše.
Petře, Markéta tiše promluvila. Podívej se na mě.
Muž zvedl hlavu, oči plné obav.
Kde jsi byl celý víkend? zeptala se Markéta.
U rodičů. Už jsem to říkal.
Tvoji rodiče jsou zdraví, týden tě neviděli.
Petr zůstal stát s košilí v ruce.
O čem to mluvíš?
Včera jsem k nim jela. Chtěla jsem pomoct. Hana se smála, když jsem se ptala na nemoc.
Petrova tvář zbledla.
Ty jsi jela k rodičům? Proč?
Protože jsem ti věřila. Myslela jsem, že jsou opravdu nemocní.
Markéto, ty nechápeš…
Co nechápu? Že měsíc lžeš? Že používáš rodiče jako zástěrku?
Není to lež…
Co je to tedy? Markéta přistoupila. Kde jsi byl, s kým?
Petr odvrátil pohled k oknu.
Nemůžu teď vysvětlit.
Nemůžeš, nebo nechceš?
Markéto, věř mi, není to, jak si myslíš.
Tak co si myslím? chladně se zeptala.
No… že mám někoho jiného.
Není to pravda?
Petr mlčel. Minuta ticha, potom další. Nakonec těžce vydechl.
Ano, přiznal tiše.
Markéta pokývla. Nepociťovala zlost, jen prázdnotu a jasnost.
Dobře.
Markéto, není to vážné, jen… tak se to stalo…
Od kdy?
Dřív, ne měsíc. Nevěděl jsem, jak ti to říct.
Proto jsi lhal o nemocných rodičích?
Chtěl jsem si ujasnit, co chci…
A ujasnil sis?
Petr znovu mlčel.
Petře, ptám se: víš, co chceš?
Nevím, odpověděl upřímně.
Já vím, řekla Markéta. Chci člověka, co nelže. Co nepoužívá rodiče jako výmluvu kvůli poměru.
Není to poměr…
Můžeš tomu říkat, jak chceš, výsledek je stejný: měsíc jsi mě klamal.
Markéta v ložnici vytáhla malý kufr.
Co děláš? zaleknul se Petr.
Balím si. Markéta do kufru ukládala to nejdůležitější. Půjdu k kamarádce. Dokud se to nevyjasní.
Co a kde vyjasní?
Ty se svými city, já s rozvodovými papíry.
Markéto, nedělej zbrklé závěry! Pojďme si promluvit!
O čem? O tom, jak jsi mě měsíc vodil za nos? O tom, jak jsem se trápila kvůli tvým zdravým rodičům?
Nechtěl jsem ti ublížit…
Proto jsi ublížil víc.
Markéta vzala dokumenty ze sejfu, telefon a nabíječku vložila do tašky.
Pokud budeš chtít něco vysvětlit, zavolej. Ale těžko najdeš omluvu pro měsíc lhaní.
A co náš domov? Naše rodina?
Rodina je důvěra, odpověděla. A domov se dá rozdělit podle advokátů.
Markéta se vydala ke dveřím.
Počkej, Petr požádal. Třeba to ještě dokážeme spravit. Skončím všechno a začneme znovu…
Znovu s lhaním o rodičích?
Už nebudu lhát… slibuji.
Petře, sliboval jsi být věrným mužem. Víš, jak se plní sliby.
Markéta odešla z bytu a zavřela dveře. V chodbě bylo ticho, nad hlavou někdo tiše hrával muziku.
Venku mrholil neklidný podzimní déšť.
Markéta si zvedla límec bundy a zamířila k metru.
Telefon zazvonil, když scházela do podzemí. Na displeji se rozsvítilo Petrovo jméno. Markéta odmítla hovor a schovala telefon do tašky.
Rozhodnutí bylo nemilosrdné. Žít s člověkem, který měsíc používal svoje zdravé rodiče jako zástěrku pro nevěru, už není možné. Důvěra je pryč, rodina taky.
Před Markétou byly rozhovory s advokáty, dělba majetku, nový život. Ale ten bude alespoň opravdový. Bez lživých rodičů a tajných výletů za jinou ženou.
Metro ji odnášelo z minulosti k neznámé, ale skutečné budoucnosti.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
