Byla jsem v tom vztahu pět let. Dva roky jsme byli manželé a tři roky předtím jsme spolu bydleli. Když jsme byli zasnoubení, vlastně skoro celou dobu jsme měli vztah na dálku. Viděli jsme se jednou za tři měsíce a byl i jeden rok, kdy jsme se potkali jen dvakrát, protože měl hrozně moc práce. Tenkrát mi to ani nepřišlo zvláštní. Naopak, měla jsem pocit, že je to ideální vztah. Chyběli jsme si, brečeli jsme spolu přes telefon, psali jsme si zamilované zprávy a volali si přes videochat. Nikdy jsme se nehádali. Nebyl ani trochu žárlivý, a já taky ne. Respektovali jsme svá soukromí. On mohl v klidu jít na večeři s kamarády, já zas s holkama na párty, a nikdo to neřešil. Dokonce mi radil s oblečením. A to nemluvím o žádných vyzývavých šatech často mi řekl, že tahle sukně mi úplně nesedí a že mi sluší něco jiného. Nikdy mě nehlídal. Naopak, byl na mě pyšný, na to jak vypadám. Bylo to zdravé, klidné, hezké.
Jednoho prosince to ale bylo obzvlášť těžké, protože jsme věděli, že spolu nebudeme ani na Vánoce, ani na Silvestra. Byli jsme oba smutní a zklamaní. A tehdy mi navrhl, abych se nastěhovala k němu do Brna. Promyslela jsem to, popovídala jsem si s rodiči a ti mi řekli, že jestli je to opravdu to, co chci, tak ať do toho jdu. Dala jsem výpověď a přestěhovala jsem se za ním.
První měsíce byly docela fajn. První rok byl hodně o zvykání poznávali jsme svoje zvláštnosti, jaké máme ranní rituály, co nás dokáže vytočit, jak jsme protivní, když máme hlad já byla bez práce, tak jsem se starala o domácnost, vařila a uklízela. Všechno šlo hladce.
Druhý rok byl ještě lepší. Už jsme byli na jedné vlně, sehraní, byli jsme pořád spolu. Sotva přišel z práce, už jsme něco vymýšleli společně. Vypadali jsme jak čerstvě zamilovaní novomanželé. Všechno do sebe zapadalo a já měla pocit, že jsem udělala správné rozhodnutí.
Jenže třetí rok se začalo něco měnit. Začal se vracet domů pozdě. Měli jsme zapnuté sdílení polohy na mobilu a najednou to bez vysvětlení vypnul. Domů začal chodit ve čtyři, v pět ráno, přitom v osm měl být v práci. Jen se osprchoval, rychle nasnídal a zase šel. Už mi nic nevysvětloval. Hádky přicházely jedna za druhou.
A potom se stalo něco, co mě úplně rozhodilo. Našla jsem na jeho bílé košili make-up byl tam otisk make-upu a rtěnky u krku i na rukávu. Nebylo to žádné drobné šmouhy, bylo to úplně očividné. Hledala jsem odpověď. A tehdy mi řekl větu, kterou nikdy nezapomenu že si musel najít jinde to, co už ode mě nedostává, protože jsem prý nudná a pořád jenom řeším uklízení. Nepřiznal přímo, že mě podvedl, ale ani to nepopřel. Potvrdil to, aniž by to řekl nahlas.
Rozložilo mě to na kousky. Pořád jsem brečela. Fyzicky mě bolela hruď, nevěděla jsem, co mám dělat, jak z toho všeho ven. A tak jsem se rozhodla udělat něco pro sebe. Začala jsem znovu chodit do fitka. Dřív jsem cvičila, ale když jsem žila s ním, přestala jsem to stíhat. Tam jsem poznala jednou milýho chlapa. Začali jsme si povídat. Bylo to příjemný. Jednou mě pozval na drink, a já tentokrát navrhla, že můžeme jít k němu domů. Souhlasil. Měli jsme se vidět odpoledne. Oba jsme věděli, o co jde.
Jenže ještě předtím, ten den, když jsem přišla z fitka, nemohla jsem na to přestat myslet: Takhle to nejde. Podvedu ho. Zaslouží si to. Ale pak jsem si řekla: Ne, nechci být stejná jako on. Rozhodla jsem se to ukončit dřív.
Počkala jsem, až přijde domů na oběd. Nepustila jsem ho ani do ložnice. Posadili jsme se v jídelně a řekla jsem mu, že už to nefunguje, že mi byl nevěrný a že nechci vědět s kým ani jak dlouho. Že je konec, a to teď a tady. On začal říkat, ať to nepřeháním, že ta ženská nic neznamená, že není jako já a že bysme to mohli ještě nějak vyřešit. Já už jsem ale věděla, že dál nechci.
Nepřiznala jsem, že jsem se s někým sblížila, ani že mám chuť začít něco nového. Prostě jsem řekla, že odcházím. Kufry už jsem měla dávno připravené. Ptá se mě, kam jdu, jestli mám někoho, třeba v Praze. Řekla jsem mu, že na tom nezáleží, že to prostě zvládnu.
Odešla jsem z toho bytu s kuframa a zamířila rovnou k tomu druhému muži. Když mě viděl s tím vším, docela se vyděsil. Vysvětlila jsem mu, že jsem právě odešla od manžela a že zítra jedu zpátky domů, do Olomouce. Řekla jsem mu, že chci jen strávit s ním tuhle noc. Souhlasil.
To byla asi nejsilnější noc v mém životě. Možná to byla směs vzteku, bolesti a těch let smutku, ale bylo to něco nesrovnatelně jiného, než co jsem kdy zažila, dokonce i s bývalým manželem.
Druhý den jsem si koupila lístek na vlak a jela zpátky do Olomouce. Neměla jsem kam jít, tak jsem se vrátila k rodičům. Nechtěla jsem už o bývalém nic slyšet. To všechno proběhlo před dvěma lety. Dneska jsem sama, mám práci, bydlím v podnájmu a ani na chvíli nelituju rozhodnutí, které jsem tehdy udělala. Byla jsem fakt na hraně, mohla jsem si něco začít za zády, ale věděla jsem, kdy je čas skončit a nezapadnout do stejné škatulky jako on.
