NEVĚSTA NA ZKOUSKU
Svatba se ruší! ohlásila u večeře rodičům Petra.
Maminka si málem zadusila knedlíkem, když uslyšela tuhle bombu od své dcery.
Petruško! Víš, co povídáš? Šaty máme zaplacené, prstýnky, restaurace v Karlíně rezervovaná Tvůj Jirka na tu svatbu čeká, jak na Vánoce! Peti, prosím tě, řekni, že to jen žertuješ začala panikařit máma.
Ne, mami, nežertuji. Brzy se s Filipem stěhujeme do Londýna. Všechno je naostro, Petřina slova byla jasná jak facka.
Jaký Londýn, prosím tě? Tam nic neznáš, všechno úplně cizí! Ztratíš se tam, ani halíř ti nezbude! Uvaž, holka! Ten Filip ti teda pořádně zamotal hlavu! Určitě už má doma manželku, možná hromadu dětí! Je skoro na penzi! Tvůj Jirka tě miluje! Je nám s tátou jako vlastní. Nepohrdej tou láskou, všechno se ti jednou vrátí! přemlouvala zoufalá maminka.
Neboj, mami, já se nebojím. Nějak to zvládnu, Petra byla jako klidná skála.
O pár týdnů později už Petra s Filipem zmizeli směr Anglie.
Petra celý život snila, že aspoň koutkem oka uvidí, jak žijí lidi za hranicemi. Uměla francouzsky jak když bičem mrská, angličtinu měla v malíčku a teď už pomalu přecházela na španělštinu, což kdyby osud zavál ještě dál Po vysoké dělala v cestovce tlumočnici. A právě tam potkala Filipa. Měla za úkol ho provázet po Praze a okolí. Filip o ni projevil zájem rychlostí střely.
Petra byla pohotová, sympatická, a dalo by se říct i pohledná. Hlavně ale měla výhodu: byla mladá! Petře bylo třiadvacet, Filipovi šestačtyřicet. Zpočátku Petru jeho námluvy jen pobavily, ani ji nenapadlo, že by jí začal mluvit o manželství hned po týdnu známosti! Petře ale nepráskla, že ji doma čeká svatba s jejím milovaným Jirkou.
Petra byla úplně v pasti. Co teď? Taková příležitost, vdát se za cizince, je prostě na jedničku! Ne že by Filipa milovala, ale bude to aspoň změna. Nový život, dobrodružství, radost! A když se Filipovi odvděčí mladou ženou, copak mu ještě nebude vděčná? Jirka si, chudák, popláče, ale čas všechno zahojí, zvlášť u mladých. Najde si štěstí jinde.
Tak si Petra balila kufry a zamáčkla poslední slzu do neznáma.
Po telefonu oznámila Jirkovi, co a jak. Jirka, dezorientovaný jak zajíc na D1, jí nakonec popřál hodně rodinného štěstí. A zmizel i se zlomeným srdcem do dlouhé, téměř nekončící šňůry u Draka v Karlíně.
Filip s Petrou dorazili do Londýna.
Petra byla jak v ráji! Nemohla uvěřit, že se sen opravdu splnil. Byla by nejradši objala celý svět. Ale jak dlouho tahle ptákovina vydrží?
Filip ji přivezl do obrovské vily. Přivítala je Filipova rodina: dva dospělí synové, Hynek a Vojta. (O pár měsíců později se Petra stane ženou Vojty a bude až po uši spokojená!) A hned nato se z pokoje vykutálela i… Filipova bývalá manželka, Lída. Pěkná, prsatá, perfektně udržovaná panička.
Lída byla naštvaná jak čert.
Tak tys ses úplně zbláznil, Filipe? Kdo je tahle holka? Kdes ji prosím tě našel? Budeme ji tu všichni snášet? zvýšila hlas.
Ano, tahle dívka tu bude bydlet. A připomínám, že je to pořád můj dům. Petra bude brzy moje žena. Nebuď na ni zlá, Lído! povídá Filip tak poloprosebně, polovyčítavě.
Petře pomalu pada brada. Takže i když je tahle rodinka papírově rozpadlá, všichni ještě bydlí pod jednou střechou! Bylo jasné, že hlavní šéfkou celého baráku je Lída. Ale v Petřině duši už dávno klíčil Vojta. To nebyl žádný Jirka s jeho permanentní kocovinou a slzavými omluvami po kolenou. Tady šlo o velkou, vesmírnou, upřímnou lásku, která nikdy nevyčpí
Filipův mladší syn Vojta byl o rok starší než Petra. Krasavec po mamince. Okamžitě si ten záhadný úlovek, co otec dotáhl ze “starého světa”, všiml. Mezi nimi to zajiskřilo, jak když přelétne blesk nad Orlíkem. Ovzduší houstlo a oba měli chuť skočit spolu do propasti zatím nepoznaných citů.
Filip Petře oznámil, že se svatbou se bude muset počkat. Důvod nevysvětlil.
Petra pokrčila rameny. Návrat domů jí v hlavě nestrašil.
Dostala svůj útulný pokojík (dům měl místa na rozdávání). S Filipem měla spíše nezávazné, upřímné, kamarádské vztahy. Lída ji naprosto ignorovala. Prostě ji přehlížela hůř než sochu na náměstí.
Uplynuly tři měsíce. Za tu dobu Petra poznala Vojtu mnohem víc a on jí pomalu otevřel oči ohledně rodinných “zápletek”.
Řekl jí, že Filip je stále zamilovaný do Lídy, a ona do něj taky. Jenže před lety se pořádně pohádali a rozvod byl na světě. Nikdo se nechtěl omluvit první. Tak Filip vymyslel, že Lídu vyprovokuje. Najde si novou mladou přítelkyni a bude dělat, že se bude ženit. A ideální figurku na tuhle komedii našel v Petře.
Až se oba manželé konečně usmíří, Petře koupí letenku z Heathrow do Prahy a zase se ji zbaví jak promočených ponožek.
Když to celé Vojta dovyprávěl, Petra vyprskla smíchy.
No to jsem dopadla! Tak já jsem tady nevěsta na zkoušku! Kdyžsi jsem utekla od ženicha a ono se mi to vrátilo! Vojto, co mám dělat?
Peti, já tě nemůžu ztratit! vyhrkl Vojta.
Ani já bez tebe už nedýchám! Myslela jsem, že se nikdy neodvážíš přiznat, zasmála se Petra s úlevou.
Jak jsem se měl přiznat, když jsi snoubenka mého otce? Až mi to Hynek vysvětlil, že je to všechno jedna velká rodinná habaďůra, hned mi spadl kámen ze srdce! Dívka, do které jsem se zamiloval, je najednou volná! Ale řekni mi, Peti, vzala bys tatíka?
Ale Vojtíšku můj! Jak jsem tě poprvé uviděla, všechny plány vzaly za své! Filip má u mě smůlu, zazubila se Petra.
Objali se s Vojtou tak pevně, že by je nerozdělila ani rozvodová paní exekutorka.
Petra odpustila Filipovi i Lídě jejich malý rodinný pokus o reality show. Co člověk neudělá z lásky Stejně platí, že se každý jednou o něco v životě kopne a někdy se tomu i oba zasmějí. Ale aspoň v celé téhle frašce bylo něco dobrého: Petra potkala Vojtu! A kdo by to byl čekal že si z Prahy odfrčí až k druhé polovině na anglický venkov.
Štěstí někdy člověk honí bůhvíkudy, a přitom ho má u nohou. Za chvíli měli Petra s Vojtou veselku. Vojta se pořád bál, že mu Petra zdrhne domů, a tak nenechal nic náhodě: za devět měsíců přibyl syn, za další dva roky dcera.
Vojta Petru opečovával jako vzácný porcelán. Rodina byla jak v pohádce doma vládla láska a smích.
Mimochodem, Filip s Lídou k rozumu přišli, dávno se usmířili a na žádné rodinné scény už neměli náladu. Dětičky kolovaly mezi prarodiči jako nejlepší svatební dary. Vždyť každá křivda má taky svůj lavór na vymáchání.
Jednou Petře dorazil od maminky dopis plný starostí. Zvala ji na návštěvu.
Petra začala balit, děti ale nechala s babičkou Lídou na takovou výpravu jsou ještě malí. Musela prostě rychle domů, srdce jí napovídalo, že něco nehraje.
Maminka ji hned ve dveřích vítala v slzách a rozčileně spustila:
Ach, Peti, ten Jirka tvůj je po smrti! A tu svoji novou ženu s sebou vzal do pekla! Oba se rozflákali na motorce. Holčička zůstala úplný sirotek.
Tři roky má ta jeho malá. Řeknu ti, bída!
Víš, Petruško, Jirka tě nikdy nepřestal milovat. Ale hned co jsi zmizela, našel si ženskou i s dítětem, aby nemusel trpět. Přitáhl si domů takovou poděsovou, no hrůza pohledět, ale Jirku milovala. Hned mu porodila dceru. Takovou šikovnou. A pojmenovali ji Petra. Chytrá po tobě ani nevím, kde to sebral. Teď půjde asi do děcáku nebo do ústavu, kam jinam? Hlavně, představ si: těsně před smrtí přišel Jirka za mnou, že chce naší Petrušce dát dárek, ať si ho pořád pamatuje! Ale smrt už mu stála za zády! Kdo mohl tušit? Jirka s tátou nám doma často pomáhal. Pořád byl trochu pod parou, ale srdce měl dobré. No, ty už jsi daleko v Anglii svých snů A tu svoji holčičku už nikdy nepochoval máma si utírala slzy zástěrou.
Petra si vše klidně vyslechla, chvilku přemýšlela a pak rozhodně řekla:
Stihl to, mami! My s Vojtou si jeho Petru vezmeme k sobě. Aspoň tenhle dáreček nás spojuje s Jirkou Vojta mě podpoří, tím jsem si jistá. Však víš: člověk za všechno nakonec zodpovídá Tak a teď mě prosím nakrm. Po té cestě mám hlad jak tři závozníci. Dala bych si zakysaný jablko nebo nějakou tu kyselou okurku. Vždyť těhotné holky musejí jíst za dva! Petruška poťouchle mrkla na mámuMaminka vydechla staženou úlevu a objala Petru tak silně, že jí málem popraskaly kosti. Holčičko moje, tys vyrostla šeptala jí do vlasů a hladila ji po zádech. Však rodina, to je nejvíc.
Na stole se už vařila polévka, v troubě bublal jablečný koláč. Petra seděla v kuchyni zalité odpoledním sluncem a opřela si bradu o ruce. Věděla, že její život se už navždy rozvětvil jako starý strom větve v Anglii, větve doma, některé suché, některé plné květů, ale všechny propojené v jednom kmeni.
Ta malá holčička, Jirkova dcera, se zanedlouho vnesla do jejich anglického domova s krokem nejistým a očima zvědavýma. Vojta ji hned naučil říkat “mummy” a “daddy”, ale ona Petře něžně šeptala teto Peti. Petra ji spala uspávat s českou pohádkou a anglickým pohlazením.
A když v jejich londýnské zahradě po dešti vykoukla duha, všichni Petra, Vojta, jejich děti i Jirkova malá Petra stáli spolu na trávě. Každý držel někoho za ruku. V tu chvíli si Petra uvědomila, že rodina není o tom, odkud jdeme, ale koho na té cestě přijmeme za svůj domov.
Smutky se vrátily, ale vždy rychle pohasly v moři smíchu, zvědavých pohledů a dětského švitoření. To bylo bohatství, které jí žádné šaty, prstýnky ani svatby nemohly dát. A když pak usínala vedle Vojty, věděla, že všechny cesty ať už byly dobrodružné, bláznivé nebo zamotané ji přivedly přesně tam, kam měla vždycky patřit.
A tak Petra s klidným srdcem usnula. Věděla, že každá zkouška v životě má svůj důvod a i z nevěsty na zkoušku se může stát nevěsta navždy; stačí jen následovat své srdce a nebát se přijmout i ty nečekané dárky, které přinese osud.
