POSLEDNÍ LÁSKA
Irenko, opravdu už nemám žádné peníze! Včera jsem dala poslední koruny Natálce! Vždyť víš, že má dvě děti!
Zcela vyčerpaná, Anna Fialová položila sluchátko. Nechtělo se jí vzpomínat na to, co právě slyšela od své dcery.
Proč to tak je? Vychovali jsme s manželem tři děti, celý život jsme se pro ně snažili. Všechny jsme dostali na vysokou, všichni mají dobré zaměstnání. A přesto teď, na stará kolena, nemám ani klid, ani pomoc.
Proč jsi šel tak brzy pryč, Vašku? S tebou bylo všechno snazší, pomyslela si Anna a v duchu se obrátila ke svému zesnulému manželovi.
Srdce ji nepříjemně sevřelo, instinktivně sáhla po lécích: Už mám jen jednu nebo dvě kapsle. Když mi bude hůř, nebude čím si pomoct. Do lékárny bych měla jít.
Anna Fialová se pokusila vstát, ale hned se vrátila zpět do křesla. Hlavu jí omamoval silný závrat.
To bude dobré, tabletka za chvilku zabere, snažila se uklidnit.
Jenže čas plynul a lépe jí nebylo.
Znovu vzala do ruky telefon a vytočila číslo nejmladší dcery:
Natálko stačila jen zašeptat do sluchátka
Mami, jsem na poradě, zavolám později.
Snažila se dovolat synovi:
Martine, není mi dobře. Došly mi léky. Nemohl bys po práci Syn jí ani nenechal domluvit.
Mami, já nejsem doktor a ty taky ne! Zavolej si sanitku, nečekej!
Anna Fialová si těžce povzdechla. Má pravdu! Pokud mi nebude lépe za půl hodiny, budu muset zavolat záchranku.
Opřela se o opěradlo a zavřela oči. Aby na to nemyslela, začala v duchu počítat do sta.
Odkudsi zaslechla zvuk. Co to je? Telefon!
Haló! vykřikla namáhavě Anna.
Aničko, ahoj! Tady Petr! Nemám klid, chtěl jsem ti právě zavolat, jak se máš?
Petře, je mi špatně.
Hned přijdu! Otevřeš mi dveře?
Petře, v poslední době je mám pořád odemčené.
Telefon jí vypadl z rukou. Už neměla sílu ho zvednout.
No a co, pomyslela si.
Před očima jí běžely vzpomínky z mládí jako film: byla ještě studentka prvního ročníku na ekonomce. Dva fešáci kadeti z vojenské školy drželi balonky.
Směšné, pomyslela si, dospělí chlapi s balonky!
No ovšem! Devátý květen, slavnosti, průvod! A ona stojí mezi Petrem a Vaškem s balonky.
Vybrala si tehdy Vaška, byl odvážnější, Petr spíš uzavřený a plachý.
Po škole je osud rozdělil: s Vaškem šli sloužit do Plzně, Petr dostal umístěnku u hranic s Německem.
Pak se znovu potkali ve svém rodném Hradci, když už byli v penzi. Petr zůstal celý život bez rodiny, bez dětí.
Ptali se ho proč
Jen mávl rukou a žertoval: V lásce jsem neměl štěstí, možná mám začít hrát mariáš!
Anna začala vnímat cizí hlasy, někdo mluvil. S námahou otevřela oči:
Petře!
Vedle něj stál asi lékař ze záchranky.
Už za chvilku jí bude lépe. Jste její manžel?
Ano, ano!
Lékař dával Petrovi nějaké pokyny.
Petr držel Annu za ruku, dokud se jí skutečně neulevilo.
Děkuji ti, Petře! Už je mi mnohem líp, vydýchla Anna.
To rád slyším! Tady máš čaj s citronem.
Petr zůstal, vařil v kuchyni, staral se o Annu. Ani když už jí bylo lépe, nechtěl ji nechat samotnou.
Víš, Anno, já jsem tě vždycky měl moc rád. I proto jsem se nikdy neoženil.
Ach, Petře My jsme s Vaškem měli moc hezké manželství. Vždycky jsem si ho vážila, a on mě miloval. Ale tys mi v mládí o svých citech neřekl. Nevím, co bych tehdy udělala Ale proč to teď řešit, je to dávno pryč.
A co kdybychom alespoň zbytek života prožili spolu? Kolik nám Bůh dá, tolik budeme šťastní!
Anna položila hlavu Petrovi na rameno a usmála se: Tak dobře!
O týden později se konečně ozvala dcera Natálka:
Mami, co se děje? Volala jsi, pak jsem nějak nestíhala
Ale, už je to dobré. Když už voláš, aspoň ať máš překvapení: Beru si Petra!
V telefonu bylo ticho. Bylo slyšet jen hluboký nádech a mlasknutí rtů, jak dcera hledala slova.
Mami, ty ses zbláznila? Vždyť ti už v krematoriu píšou absenci, a ty jdeš do druhého manželství?! A kdo je ten šťastlivec?
Anna se napjala, v očích slzy, ale klidně odpověděla:
To je čistě má věc.
A zavěsila.
Pak se obrátila na Petra: Tak co, dneska asi všichni přiběhnou! Připrav se, budeme mít návštěvu!
Neboj, zvládneme to, smál se Petr.
Večer opravdu přišli všichni tři: Martin, Irča i Natálka!
Tak, mami, ukaž nám toho tvého milovníka! ušklíbl se Martin.
Ale vždyť mě znáte, vyšel z pokoje Petr. Mám Annu rád už od mládí. Před týdnem jsem ji viděl v hrozném stavu, uvědomil jsem si, že ji nechci nikdy ztratit. Požádal jsem ji o ruku, a ona souhlasila.
Pane, vy jste komik! V sedmdesáti se chcete ženit? Jste normální? vyštěkla Irena.
A co je v sedmdesáti špatného? klidně namítl Petr. Máme ještě spoustu let před sebou, a vaše maminka je pořád fešanda!
Takže tímhle fíglem jdete po maminčině bytě, co? jízlivě řekla Natálie.
Děti, nechte toho! Každý z vás má vlastní byt! zapojila se Anna.
Ale tenhle byt je taky trochu náš! bránila se Natálka.
Ničeho od vaší mámy nepotřebuju, prohlásil Petr, ale nenechám vás urážet ji ve vlastním bytě!
Kdo vám dovolil tady vykládat? Kdo se vás na něco ptal? rozčílil se Martin a vystartoval proti Petrovi jako kohout.
Petr stál rovně a díval se mladému muži přímo do očí.
Jsem manžel vaší maminky, ať se vám to líbí, nebo ne!
A my jsme její děti! ječela Irena.
A my ji zítra dáme do domova důchodců nebo do blázince! křikla Natálka.
To určitě ne! Anno, pojď, odcházíme!
Drželi se pevně za ruce, neohlíželi se. Bylo jim jedno, co si ostatní myslí. Byli volní a šťastní. Na cestu jim svítil osamělý lampion na ulici.
A děti na ně jen zíraly, nechápaly, že i v sedmdesáti může být láska opravdová.
V životě totiž nikdy není pozdě začít znovu a najít své štěstí. Skutečné štěstí není o věku, ale o odvaze být upřímný k sobě i lidem kolem nás.
