Spolu s mou přítelkyní jsme si pronajali pokoj u jedné paní. Žijeme s ní už osm měsíců.
Sdílíme lednici její police byly vždycky prázdné. Jediná věc, která tam stála, byl hrnec s ovesnou kaší na vodě. Mýdlo měla jen na praní, olej si kupovala ten nejlevnější, páchnoucí. Boty ve vstupní chodbě byly samá záplata. Byt na první pohled křičel chudobou.
Naše paní domácí se nám do života nikdy nemíchala, od rána do večera chodila po městě sbírala plechovky a vylepovala plakáty. Každou neděli si dělala hostinu z přezrálého ovoce, které si přinesla z tržiště.
Bylo mi jí tolik líto, až mě to dojímalo k slzám. A když k ní někdo přišel, skoro jsem brečel kvůli té nespravedlnosti.
Máš připravené peníze? zeptala se žena kolem pětačtyřiceti, která odemkla dveře klíčem.
Ano, dcero, vezmi si, odpověděla naše paní domácí.
To je málo. Zítra přivedu svou dceru.
Čí jsou tohle šaty? Máš hosty?
Pronajímám pokoj, musím z něčeho žít, dávám ti celou svou penzi, začala seniorka vysvětlovat.
Tak se půjdu podívat, co máš za nájemníky. Prý jsou to podvodníci. Žena otevřela dveře do našeho pokoje.
No, koho to tu máme?
Takhle bezceremoniálně mi vtrhla na území, za které jsem řádně zaplatil, a já na to jen nevěřícně zíral:
Ženo, zavři dveře z druhé strany!
A kdo jsi ty, že mi budeš říkat, co mám dělat? Vždyť já jsem paní domu! Teď mi budeš platit ty, tady je moje číslo a tady číslo účtu. Žena vešla v botách do pokoje a položila na stůl dva lístky. A žádné zpoždění, jinak tě vystěhuju! Kdy jsi naposledy platil nájem?
Dcero, nech ji být, prosím. Dluh za elektřinu jsem splatila z toho, jinak mi vyhrožovali odpojením. Jak bych mohla být bez světla? Naše paní domácí skoro plakala.
Neber už od nich nájem, ať mi ho posílají přímo. To je vše. Zítra, jak jsem slíbila, přivedu dceru.
Žena odešla a paní domácí si sedla na židli na chodbě a rozplakala se. Šel jsem k ní, pohladil ji po rameni a utěšoval:
No tak, neplačte, všechno dopadne dobře.
Dej mi, prosím, čaj.
Nikdy jsem u ní pravý čaj neviděl vařila si lístky maliníku a rybízu, svázané v kuchyni do svazečků.
Stařenka si vzala hrnek a tiše začala vyprávět:
Vychovávala jsem svou dceru sama, manžel odešel a už se nikdy nevrátil. Vložila jsem do ní všechno. Vyrostla z ní nafoukaná, stále hledající muže. Ve 35 si našla manžela a porodila mi vnučku. Jenže její muž je lakomý a hamižný. Začala jsem jim s vnučkou pomáhat.
A najednou se dobrovolná pomoc změnila v povinnost. Vezme mi důchod a když jí ho nedám, nesmím vidět vnučku. Doufala jsem, že když budu pronajímat pokoj, aspoň něco budu mít na jídlo, ale ona chce i tohle. Koho jsem to vychovala?
Rozplakala se a na čaj zapomněla. Bylo mi jí opravdu líto.
Teď mě chce přestěhovat pryč, povzdechla si. Chce prodat byt, našla někde na okraji Prahy garsonku. Možná mě i nechá na ulici. Začíná tím vyhrožovat. Když odmítnu, zase mi upírá vnučku. Já bych prodala vlastní byt jen proto, abych mohla vidět svůj poklad.
Když se můj přítel vrátil z univerzity studuje čtvrtý ročník práv zeptal jsem se ho, co s tím dělat, jak pomoci té paní?
Začali jsme obcházet sousedy, kteří slyšeli, jak na ni dcera vříská kvůli penězům. Promluvili jsme s nimi a zajistili je jako svědky k soudu. Pak jsme s paní domácí napsali žádost o úpravu styku s vnučkou.
Doporučili jsme jí také, ať si připraví potvrzení od psychiatra, člověk nikdy neví, co dcera napovídá.
Soud jsme vyhráli a teď paní domácí vídá vnučku legálně, jednou za dva týdny na tři hodiny. Důchod už jí dcera nesebere, nemá vůči ní žádnou páku. Paní domácí si konečně dopřává maso, na stole se objevuje normální ovoce. Pomáháme jí i s opravami alespoň někde natřít a vyměnit třicet let staré tapety zvládneme.
Na znamení vděčnosti odmítá od nás přijímat peníze za pokoj. My jí je přesto skoro násilím dáváme.
Jak může někdo takhle zacházet s vlastní matkou? Vzít jí i ten malý důchod, nezajímat se, co ta žena, která ji přivedla na svět a vychovala, vlastně jí. To je naprostá nevděčnost.
Milujte své rodiče! Existujete jen díky nim!
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
