Je mi 65 let a i když jsem nikdy moc neřešila svůj vzhled, poslední dobou mě šediny začaly čím dál víc dohánět. Nejde už jen o pár vlasů celé pruhy, hlavně u kořínků, začínají být stříbrné. Do kadeřnictví už se mi nechce tolik jako dřív člověk musí počítat s časem, čekáním i penězi. Říkala jsem si, že když jsem si celoživotně barvila vlasy sama, snad zvládnu ještě jeden pokus i teď. Co se může stát, ne?
Zajdu tedy do naší drogerie v Praze, jasně že ne do žádného kadeřnického salonu. Řeknu prodavačce, že potřebuju barvu na šediny, a ona se rovnou zeptá, jakou barvu chci. Odpovím: něco obyčejně kaštanově hnědého, žádné experimenty. Ukázala mi krabičku, vypadala solidně, nenápadně, na obalu paní s krásnými vlasy. Psali tam: pokrývá šediny na 100 %. To mě přesvědčilo. Nic jiného jsem pořádně nečetla. S barvou za dvě stě korun jsem se spokojeně vrátila domů s myšlenkou, že za hodinu bude po všem.
Vzala jsem staré tričko, vytáhla ručník, podle příbalového letáku smíchala obsah a postavila se před zrcadlo v koupelně. Prvních pár minut vypadalo všechno podle plánu, barva mi přišla tmavá, jak jsem chtěla. Zatímco barva chytala, rozhodla jsem se uklidit v kuchyni a umýt nádobí.
Po dvaceti minutách jsem si všimla divné věci. V odraze vypadal můj vlas místo hnědého spíš fialově. Přesvědčila jsem se, že je to jen kvůli světlu v koupelně že se mi to zdá.
Když ale došlo na smývání barvy, bylo jasné, že jsem udělala velkou chybu. Voda, která stékala po mé hlavě, byla nejdřív fialová, pak tmavě kávová, nakonec skoro černá. V zamlženém zrcadle jsem zahlédla sebe vlasy v odstínech šeříku a fialové, které prostě neumím popsat. Šediny opravdu zmizely ale za jakou cenu…
Vzala jsem fén s nadějí, že po vysušení bude barva mírnější. Ani náhodou. Fialová byla ještě intenzivnější! Připadala jsem si jako nějaká špatně oděná teenagerka, ne jako žena v letech. Bylo mi to až k smíchu opravdu nebylo jiné reakce.
Zavolala jsem dceři Anežce přes videohovor. Jak mě uviděla, nemohla zadržet smích. Řekla:
Mami cos to vyvedla?
A já jen suše odpověděla:
Objednej mi co nejdřív termín u kadeřnice.
Druhý den jsem tak musela mezi lidi. Omotala jsem si hlavu šátkem, ale fialové pruhy se stejně draly ven. V obchodě u paní Kratochvílové mi řekla, že asi zkouším nový styl. V pekárně mě pochválila nějaká slečna, prý mám odvahu na takový odstín. Jen jsem kývla, jako že je to přesně tak, jak jsem chtěla.
Za dva dny jsem seděla u kadeřnice bez špetky sebevědomí. Jakmile mě Jitka uviděla, hned věděla, kolik uhodilo. Nesoudila mě. Klidně řekla:
To se děje častěji, než byste myslela.
Z křesla jsem odešla s normální hlavou, lehčí peněženkou a s jednou poučkou v hlavě: jsou věci, u kterých si člověk myslí, že je zvládne pořád stejně… dokud neskončí s fialovou hlavou. Od té doby už vím, že šediny přicházejí, ať chceme nebo ne a že některé boje je lepší přenechat profíkům.
Není to žádné rodinné drama, jen pravý český úsměvný příběh ze života.
