Můj bratr a jeho rodina chtěli přespat v Praze na můj účet. Včas jsem jim ale pomohl uvědomit si, že to takhle nepůjde!

Můj bratr je o šest let starší než já. Před třemi lety se oženil a rozhodl se bydlet v bytě své ženy místo u našich rodičů. Kvůli vysokému nájmu v Praze to byla pro ně jediná rozumná možnost. Já už jsem ženatý šest let a mám dvě děti: syna, kterému je šest, a dceru ve věku čtyř let. Moje manželka pochází právě z Prahy, takže jsme se usadili tady. Oba pracujeme, a tak jsme si mohli dovolit malé bytové 1+kk na hypotéku.
Nedávno mi rodiče napsali, že bratr s rodinou přijedou na týden k nám a očekávají, že je u sebe pohostím a nechám přespat v našem bytě. Přestože jsem se těšil, že bratra po tak dlouhé době zase uvidím, vůbec jsem si neuměl představit, kam bychom je ve čtyřech lidech u nás složili žijeme v malém bytě, kde se sotva vejdeme my čtyři.
Po setkání na hlavním nádraží jsme strávili celý den touláním po Praze, uličkami vonícími pečenými kaštany, v mlze u Vltavy a mezi stíny soch na Karlově mostě. Rodiče mi znovu zdůraznili, že bych měl bratra, jeho ženu a synka ubytovat, protože najít pokoj nebo byt na pár nocí v Praze za rozumnou cenu je jak hledat hřebík v seně. Ale já opravdu nemohl. Při večeři jsem navrhl, že jim zaplatím hotel, ale bratr celý rozmrzelý trval na tom, že chce přespat právě u nás.
Zkoušel jsem najít nějaké jiné řešení navrhl jsem hostel nebo ubytování přes známé, ale všechny mé návrhy bratr i rodiče smetli ze stolu. Bylo jasné, že chtějí zůstat, aby mohli spát a jíst zadarmo na náš účet. Jenže já mám plné právo říct ne vždyť pohodlí mojí rodiny je na prvním místě. Moje žena i naše děti musejí mít kde žít a odpočívat. Kromě toho, nejsem nikomu povinen poskytovat nocleh i když je to můj bratr.
V tom snu jsem seděl na okraji úzké postele, zatímco se stěny místnosti natahovaly a kroutily, zrcadla odrážela nekonečné řady postav s našimi obličeji. Město za oknem bilo světly, v korunách stromů zpíval holub, a já cítil, že být hostitelem v Praze je jako být zajatcem vlastních zdvořilostí; tramvaje se proplétaly mlhou a někde v dáli cinkaly mince v korunách. Věděl jsem, že rodina je důležitá, ale rodina není nájemní smlouva a můj sen zmizel, stejně podivný jako tenhle týden měl být.