Maminko, já tě mám tak moc ráda, říkala jsem u snídaně, když mi bylo asi čtrnáct.
Opravdu? usmála se na mě máma a mrkla. Tak příště, až přijdu z práce domů, jednoduše oloupej brambory a já to poznám i beze slov.
Já zbožňuju svého kocourka! tulila jsem se tváří k teplému, nadýchanému kožíšku.
Tak mu třeba vyměň písek v záchůdku? podotkl táta. Chudák se trápí a nechce do toho starého jehličí
Poslouchala jsem rodiče a divila se jim: já přece mluvím o lásce! Co s tím mají společného brambory nebo nějaký kočičí písek?
Vzpomínám, byla jsem ještě malá holčička, sedm let, a na několik týdnů mě dali do nemocnice. Nemocnice stála za městem, v těch časech tam panoval pořádný řád. Rodiče směli nosit balíčky jen ve vyhrazené hodiny a vidět mě mohli jedině z nemocniční zahrady, když jsem přišla k otevřenému oknu. Byl září a venku ještě teplo.
Maminka za mnou jezdila dvakrát denně. Ráno a večer mi chůva stavěla na noční stolek taštičku v ní čerstvě udělaný tvaroh, ještě teplý kompot, pohanková kaše, dušený karbanátek. Vždycky tak akorát, abych to snědla najednou, protože za pár hodin přinesla novou porci. A naspodu, podél stěny sáčku, v novinách, aby se nepomačkaly, ležely tři čtyři archy na kreslení, po krajích vystřižené šaty pro papírovou panenku víte, takové ty, co se dají zaháknout bílými proužky na rukávech. Milovala jsem je vybarvovat a stříhat, a máma mi stále kreslila nové šatičky, sukně, kabátky, pyžamka kde na to brala čas? Vždycky byly jiné: s mašličkami, bambulkami i puntíky.
Nikdy jsem ji o to neprosila. Nebyly to žádné léky, minerálka ani vývar. Prostě věděla, jak mě to těší. V tu chvíli to byl její způsob, jak říct: Mám tě ráda. Plně jsem to pochopila až mnohem později, ale nikdy nezapomněla.
Tak snadno přehlížíme maličkosti Ano, krásná slova a vyznání jsou důležitá. My, ženy, žijeme na slovech miluji tě a moc je potřebujeme. Ale když za nimi nestojí skutky, samy o sobě rychle vyblednou. Jistě, dá se říct miluji tě diamantovým prstenem, broží z bílého zlata, velikou kyticí nebo třeba letem balónem to je parádní, kdo by odolal Ale někdy lze projevit lásku mnohem skromněji, a každý den nám dává příležitost, stačí ji jen chtít.
Naši přátelé mají jezevčíka Filipa, kterého paralyzovaly zadní nohy. Roztomilý, laskavý pes, už tři roky nechodí, ale jeho pán mu vlastníma rukama sestrojil kolečkové chodítko, aby mohl ven každý den čichat k trávě. Mohli by ho prostě vynášet ven na rukou, nebo vézt v kočárku. Ale Filip chtěl sám chodit, a majitelé mu tu možnost dali protože ho mají rádi.
Kde je opravdová láska, způsob, jak ji projevit, se najde vždycky, zcela přirozeně, stejně jako dýcháte.
Potichu, na špičkách, abych nenarušila spánek, napravím ti polštář, narovnám peřinu, ať ti nezmrznou nohy, vyklouznu ti z dlaně mobil, aby ti hlasitý hovor nevytrhl z usínání. Proměním se v mistra kuchyně, uvařím nejlepší ranní kávu, na dětský talíř vyskládám lokomotivu z plátků sýra, rajčat a vajíčka, která pádí ke květině.
Celé hodiny naslouchám trápení kamarádek, když mě potřebují, vymýšlím dárky, překvapení, drobnosti, co zahřejí u srdce. Bez zaváhání dám poslední koruny za léky. Klidně rozpářu svůj oblíbený náhrdelník, abych jím vyšila šaty pro malou sněženku.
Život je dlouhý a zároveň tak krátký A vteřiny se vmění v nezapomenutelné vzpomínky, když je pohání láska.
Odkdy se pamatuju, máma i babička vycházely vždycky naproti, když táta nebo děda přišli domů muž má vědět, že ho tu čekají. Snažím se to dělat stejně.
Sedím před monitorem, klapu do kláves a snažím se ze zamotaných nití myšlenek uplést srozumitelný vzor. Slyším klíč v zámku. Říkám si: hned vstanu, jen dopletu řadu, ať mi neutečou oka Nakouknu přes rameno do otevřených dveří, usměju se: Chviličku ještě a bude večeře. A mizím do svého textilního pletence z písmen a čárek.
A najednou, tiše, aby se mi nezamotaly připravené věty, na stole přistane hrnek silného čaje a talíř se dvěma chlebíčky a dvěma rozbalenými bonbony. Dívám se na ty chlebíčky šunka, salám, sýr, rajče, olivy co bylo v lednici, a na rozbalené sladkosti (abych neztrácela čas rozbalováním), a v tichu bytu slyším strašně moc důležitých slov.
Chápu, že v tu chvíli neexistuje přesnější způsob, jak říct: Mám tě rád.
Je tak důležité umět říkat miluji tě beze slov.
Cestou na výlet, oloupanou bramborou, vyžehlenou košilí, nafukovacími balónky, vytouženou panenkou nebo nasypaným granulemi, vášnivým polibkem i pečlivě přehozenou dekou, rozevřeným deštníkem a lívanci s králičíma ušima, srdíčky, lajky, úsměvy a pohledy.
Nezáleží, posloucháte-li stesky o nových změnách v republice nebo o zmeškaném gólu v Eden aréně jde o to, JAK posloucháte.
Nezáleží, jestli pijete Bohemia sekt v křišťálové sklence, nebo podzimní kávu z papírového kelímku důležitá je atmosféra.
Nezáleží, zda se procházíte noční Prahou, nebo polem slunečnic u Litoměřic hlavní je, kdo jde vedle vás.
Musíme si připomínat, že slova Mám tě rád bez skutků dávno ztratí sílu a lesk a to nesmíme dopustit.
Láska není jen slovní ekvilibristika. Láska je čin.
