Hele, představ si to jednou jsem přitáhl do práce toulavýho štěně… stalo se to fakt náhodou. Našel jsem ho asi pět minut před začátkem pracovní doby na chodníku v Praze. Mazanec byl zabahněný, pomačkaný, jasnej syn nějaký vořešice. Schoval jsem ho za skřín v kanceláři, ale on pořád vylézal ven a kňučel, no prostě neměl klid.
Nakonec ho samozřejmě objevili všichni kolegové.
A teď si to vem najednou kolem mě lítaly jejich lidský masky.
Třeba naše sekretářka Zdeňka Procházková hrozně milá a ochotná, nikdy ji nic nerozhodí a vtipkuje se všema. Jenže když zahlídla to moje špinavý štěně, její nalíčená tvář se najednou zvláštně zkřivila: Pane Kubíček! Vás to vůbec nevadí? Všude samá špína Její zářivě usměvavá maska najednou ležela roztřískaná kousek vedle ocásku mávajícího uličníka.
Pak přišla uklízečka, paní Miluše Dvořáková. Věčně rozmrzelá, vyčerpaná, pořád naštvaná dáma v letech. Jenže najednou se na ni rozlil úsměv širokej jako Vltava: Jé, kdo pak to tu máme za chlupatýho kamaráda? Pane Kubíček, tohle je návštěva pracovně nebo soukromě? Přímo u mých nohou ležela její naštvaná maska, a já najednou viděl její laskavý a citlivý obličej.
A pak Honza Novotný, kolega, který by pro každého udělal první poslední, s každým si povídá a rád rozesměje. Ten den do mé kanceláře ani nevkročil. Se staženým obličejem řekl jen: Toulaví psi, to je samá špína a choroby A u dveří zůstala ležet jeho tenká maska předstíraného optimismu.
Ale nejvíc mě dostal náš vedoucí, pan Jaroslav Mašek. Vždycky byl přísný, věčně nespokojený a na povídání nebyl. Nub s úsměvem a bez jakýchkoliv okolků hned prohlásil: No teda, pane Kubíček myslím, že byste si měl dneska vzít dovolenou. Vemte si toho prcka a běžte domů, jsou i důležitější věci než práce. Jenom ho hlavně nikam nevyhazujte je to přece živý tvor. A nesměle si pošoupnul masku tvrdého šéfa a smířlivě nám s pejskem zamával, než se zavřel ve své kanceláři.
Tam u mých nohou pak ležely masky těch, se kterými denně mluvím už spoustu let. Ale najednou mi došlo, jak málo jsem je všechny vlastně znalChvíli jsem tam stál s tím šťastně popotahujícím štěnětem v náručí a rozhlížel se kolem sebe tolik popadaných masek by nevydalo ani to nejlepší divadlo. Najednou mi to celé přišlo k smíchu, ale i trochu k pláči zároveň. I když jsem odcházel, slyšel jsem za sebou tiché škrábání jeho tlapek o lino a věděl jsem jedno odteď už žádný den nebude úplně obyčejný. Bylo mi jasné, že ten zabahněný uličník mě naučil vidět lidi jinak, bez pozlátka, přímo a opravdově.
Venku už svítilo slunce a štěně si to štrádovalo vedle mě po chodníku, jako by patřilo do tohohle světa odjakživa. Lidské masky zůstaly ležet v kanceláři a já měl konečně pocit, že místo na práci jdu najít nový domov nejen pro jeho malý psí život, ale možná i trochu pro sebe. Protože někdy přijde velká změna na čtyřech packách, olízne vám ruku a připomene vám všechno, na co se ve shonu let dávno zapomnělo.
