Víš, kámo, moje dcera se mnou už rok nepromluvila ani slovo. Odešla z domu, rozhodla se žít s chlapem, kterého jsem prostě nemohla přijmout, protože ho dobře znám: nespolehlivý, nálady střídá jak ponožky, pořád si vymýšlí, proč nemůže pracovat. Ale byla zamilovaná říkala mi, že jí nerozumím, a že s ním bude všechno jinak. To byl náš poslední rozhovor předtím, než si s ním sbalila věci a odešla. On mě všude zablokoval a ani mi nedovolil se s ní rozloučit.
První měsíce jsem jen přes sousedku slyšela, že moje dcera přidává na Facebook fotky objímali se, smála se, psala, že konečně má domov. Srdce mě z toho bolelo, ale mlčela jsem. Bylo mi jasný, že ta jejich láska jednou ukáže pravou tvář. A taky že jo. Fotky zmizely, už nebyla nalíčená, do restaurací nechodila, na procházky taky ne. Pak jsem jednou zaregistrovala, jak prodává oblečení a nábytek na Bazoši a bylo mi jasný, že je zle.
Před čtrnácti dny mi najednou zazvonil mobil, a na displeji její jméno. Úplně se mi stáhlo hrdlo. Zvedla jsem to s třesoucím hlasem, čekala jsem, že zase přijdu na přetřes, že se jí míchám do života. Ale ne. Plakala. Řekla mi, že ji vyhodil z bytu. Nejvíc mě dostalo, když zašeptala: Mami nemám kam jít.
Ptala jsem se jí, proč za mnou nepřišla dřív, proč celý rok ticho. Řekla, že se hanbila přiznat, že jsem měla pravdu. Že to nebylo tak skvělý, jak si představovala. Nechci být na Vánoce sama, brečela. Úplně mi to sevřelo srdce, napadlo mě, jak jsme spolu vždycky na Štědrý den vařily, zpívaly koledy, zdobily betlém. Teď, když vím, čím si prošla, nemůžu na to přestat myslet.
Večer přišla domů. Neunesla víc než malý smutný kufřík, v očích měla zlomenost. Neobejmula jsem ji hned ne že bych nechtěla, ale vůbec jsem nevěděla, jestli ona bude chtít. Ale ona za mnou přiběhla a šeptla: Mami, promiň mi. Nechci být na Vánoce sama.
To objetí, na které jsme obě čekaly celý rok. Posadila jsem ji, uvařila jí čaj, dala najíst a jen poslouchala. Všechno to z ní šlo ven jako pára z papiňáku.
Vyprávěla, jak ji pořád kontroloval mobil, říkal, že za nic nestojí, že si nikoho jiného nenajde. Přiznala, že tolikrát chtěla zavolat, ale hrdost ji držela zpátky. Říkala: Bála jsem se, že když ti zavolám, tak si přiznám, že jsem selhala.
Řekla jsem jí, že není žádný selhání vrátit se domů selhání by bylo zůstat někde, kde tě to ničí. Ona se mi rozbrečela v náručí jako malá holka.
Teď je tu po dlouhé době spí klidně. Vůbec netuším, co bude dál. Jestli se k němu vrátí, nebo si konečně uvědomí, že má na víc.
Vím ale jedno tyhle Vánoce sama nebude.
Protože co by pro dítě neudělala máma.
