Dobrá žena. Co bychom si bez ní počali?
A ty jí dáváš jen dva tisíce korun měsíčně.
Aleno, přece jsme na ni přepsali byt.
Mikuláš vstal z postele a pomalu přešel do vedlejšího pokoje. Ve světle noční lampičky, s přimhouřenýma očima, se podíval na svou manželku.
Poseděl vedle ní a chvíli jí naslouchal.
Zdá se, že je vše v pořádku.
Zvedl se a loudavým krokem zamířil do kuchyně. Otevřel kefír, zastavil se v koupelně a pak se vrátil do svého pokoje.
Lehl si do postele. Nešlo mu spát.
Nám s Alenou je už devadesát let. Kolik toho máme za sebou? Brzy to bude u Pána Boha, a nikdo už kolem není.
Dcera, Natálka, už není mezi námi, ani šedesáti se nedožila.
Maxim už taky ne. Byl to bouřlivák… Vnučka, Oksana, ta žije už dvacet let v Polsku. Na dědečka a babičku si nevzpomene. Určitě má i velké děti…
Ani si nevšiml, jak usnul.
Probudil se dotekem ruky:
Mikuláši, je všechno v pořádku? zazněl slabý hlas.
Otevřel oči. Nad ním se skláněla manželka.
Co je, Aleno?
Koukám, že ležíš a ani se nehýbeš.
Ještě žiju! Běž spát!
Ozvaly se šouravé kroky. Cvkl vypínač v kuchyni.
Alena napila se vody z kuchyně, zašla do koupelny a zamířila zpět do svého pokoje. S lehkým povzdechem si lehla na postel.
Tak takhle jednou procitnu a on už tu nebude. Co pak budu dělat? Nebo možná odejdu dřív já.
Mikuláš už i pohřební hostinu objednal. Nikdy by mě nenapadlo, že to jde zařídit dopředu. Ale vlastně je to dobře. Kdo by to za nás udělal?
Vnučka na nás zapomněla. Jen sousedka Ivana k nám chodí. Má klíče od našeho bytu. Děda jí dává tisícovku z důchodu měsíčně. Kupuje nám potraviny, sem tam něco dalšího. Vždyť na čtvrtém patře už sami slézt nezvládneme.
Mikuláš otevřel oči. Slunce svítilo do okna. Vyšel na balkon a zahlédl zelenou střechu třešně. Na tváři se mu objevil úsměv:
No vida, dožili jsme se léta!
Šel zkontrolovat manželku. Seděla zamyšleně na posteli.
Alenko, dost už toho smutnění! Pojď, něco ti ukážu.
Ach, už skoro žádná síla mi nezbývá! sotva se zvedla. Co jsi vymyslel?
Pojď, pojď!
Podepřel ji a vyvedl na balkon.
Podívej, třešeň je zelená! A říkala jsi, že se léta nedožijeme. Dožili jsme!
To máš pravdu! A sluníčko tak krásně svítí…
Posadili se spolu na lavici na balkoně.
Pamatuješ, jak jsem tě pozval do kina? Ještě ve škole. Tehdy byla třešeň taky celá zelená.
Jak bych zapomněla? Kolik let už od toho uplynulo?
Přes sedmdesát… sedmdesát pět let.
Dlouho tam seděli a vzpomínali na mládí. Spoustu věcí starý člověk zapomene, i to, co dělal včera, ale na mládí nikdy nezapomene.
Jé, nějak jsme se zapovídali! vstala Alena. A ještě jsme nesnídali.
Aleno, udělej pořádný čaj! Už mě nebaví ta bylinková voda.
Ale to bychom neměli.
Aspoň slabý a malinko cukru.
Mikuláš pil slabý čaj, zapíjel jím chlebíček se sýrem a myslel na časy, kdy býval silný, sladký čaj a k snídani koláče nebo lívance.
Vešla sousedka. Přátelsky se usmála:
Jak se dnes máte?
Jak by se mohlo mít devadesátileté tělo? zažertoval dědeček.
Když žertujete, je to dobré. Potřebujete něco koupit?
Ivanko, kup, prosím, maso! poprosil Mikuláš.
Vám přece lékař maso nedoporučil.
Kuřecí můžeme.
Dobře, koupím. Uvařím vám kuřecí polévku s nudlemi.
Sousedka uklidila po snídani, umyla nádobí a odešla.
Aleno, pojďme zase na balkon, navrhl muž. Ohřejeme se na sluníčku.
Pojďme.
Později přišla Ivana. Vykoukla na balkon:
Chybělo vám sluníčko, že?
Je to tu fajn, Ivanko! usmála se Alena.
Hned vám přinesu kaši a pustím se do oběda.
To je výborná žena, podíval se Mikuláš za ní. Co bychom bez ní dělali?
A ty jí dáváš jen dva tisíce měsíčně.
Aleno, vždyť jsme jí přepsali byt.
Ale ona to neví.
Zůstali na balkoně až do oběda. K obědu byla kuřecí polévka výtečná, s kousky masa a rozmačkanými brambory.
Přesně takovou jsem vařila Natálce a Maximovi, když byli malí, vzpomínala Alena.
A teď nám na stáří vaří cizí.
Asi, Mikulášku, je to náš úděl. Až tu nebudeme, nikdo o nás nezapláče.
Dost bylo smutku, Aleno. Pojďme si na chvíli odpočinout!
Jak se říká, Mikuláši: Starý a malý, oba jsou stejní. Všechno je jako v dětství: rozmixovaná polévka, spánek po obědě, svačina.
Trochu si Mikuláš zdříml, ale pořád ne a ne usnout. Možná se mění počasí? Vešel do kuchyně. Na stole stály dvě skleničky s džusem, které Ivana nachystala.
Opatrně je vzal obě do rukou a nesl je do pokoje manželky. Ta seděla na posteli a zírala zamyšleně z okna.
Alenko, co tě trápí? pousmál se. Na, dej si džus!
Upila malý doušek:
Ani ty nemůžeš spát?
To je to počasím.
I já se dnes od rána nějak divně cítím, Alena smutně zavrtěla hlavou. Cítím, že už mi moc nezbývá. Pořádně mě pohřbi, ano?
Aleno, neříkej takové věci. Jak bych bez tebe žil?
Některý z nás stejně půjde první…
Nech toho. Pojďme zase na balkon.
Zůstali tam až do večera. Ivana připravila tvarohové lívanečky, navečeřeli se a usedli k televizi. Každý večer si pustili televizor před spaním. Na nové filmy už neměli trpělivost, tak koukali na staré komedie a pohádky.
Dnes se dívali jen na jednu pohádku. Alena vstala z gauče:
Jdu si lehnout. Cítím se utahaná.
Půjdu taky.
Dej, ať se na tebe ještě hezky podívám, poprosila najednou žena.
Proč?
Jen tak.
Dlouho na sebe hleděli. Asi si oba připomínali mládí, kdy bylo všechno ještě před nimi.
Pojď, doprovodím tě do postele.
Alena vzala svého muže pod paži a oba šli pomalu do druhého pokoje.
On ji pečlivě přikryl dekou a odešel do svého pokoje.
Na srdci mu bylo nějak těžko. Nemohl dlouho zabrat.
Měl pocit, že vůbec nespal, ale budík ukazoval dvě hodiny v noci. Vstal a zamířil k manželce.
Ležela s otevřenýma očima.
Aleno!
Chytil ji za ruku.
Aleno, copak? Alen-o!
Najednou i on cítil, že těžko dýchá. Došel do svého pokoje. Vzal připravené dokumenty a položil je na stůl.
Vrátil se k manželce. Dlouho se jí díval do tváře. Pak si lehl vedle ní a zavřel oči.
Viděl svou Alenu, mladou a krásnou jako před sedmdesáti pěti lety. Šla někam ke světlu v dálce. Rozběhl se za ní, vzal ji za ruku.
Ráno vešla Ivana do ložnice. Leželi vedle sebe. Na tvářích jim zůstaly stejné šťastné úsměvy.
Nakonec Ivana zavolala záchranku.
Lékař, který přijel, se na ně podíval a nevěřícně zakroutil hlavou:
Odejít spolu. To se stává jen těm, kdo se měli opravdu rádi…
Odvezli je. Ivana se pustila do židle u stolu. Teprve pak si všimla dokumentů a závěti napsané na její jméno.
Sklonila hlavu do dlaní a rozplakala se…
A tak, jako starý strom, žili a odešli spolu v lásce a pokoji. Protože opravdová oddanost a lidská dobrota pojí nejen v životě, ale zůstává i po něm. Nezáleží na tom, kolik máme, ale s kým a jak to prožijeme.
