4. prosince
Už několikátý den odmítal pes Jakub žrádlo, které mu nabízela Ludmila:
Ale notak, miláčku, to jsou přece ty samé karbanátky, co ti vždycky vozil pan Stanislav Novotný. Nepřijde hned… Nečekej ho, Ludmila pokrčila rameny.
Podivný pohled… Na dlouhé žluté zastávce se všichni zaměstnanci fabriky, čekající na autobus, tlačili až na opačný konec. Druhou půlku zabíral jen rezavý střapatý pes s chuchvalcovitou srstí, jenž se rozvalil před lavičkou jako pán…
Jakubovi byly čtyři roky, zná tady všechno jako své čtyři packy. Všechny dny trávil na autobusové zastávce vedle internátu. Za internátem fabrika, dál už jen pole. Nic zajímavého všude už byl, všechno už čuchal.
Jak přesně přišel ke jménu Jakub, už si on sám nepamatoval. Prostě tak mu začaly říkat některé ženy z internátu. Bylo mu líto to byly ty, co ho taky trochu přikrmovaly. Ale většina lidí se Jakubovi vyhýbala.
Nevyhledával lidské pohledy smutnýma očima, nevrtěl ocáskem jak nějaké šťastné stvoření…
Jakub takový nebyl. Už v mladém věku měl povahu bručouna, jenž byl se vším nespokojený. Lidi často dokázal Jakub postrašit už jen svým pohledem či vrčením.
Co pěkného může psovi říct o většině lidí? Asi nic zvláštního! Ty dvě mladé ženy, co ho krmily, k nim byl ovšem velkorysejí.
Neměl Jakub rád lidi ani vrány, s odporem pozoroval i vrabce, co cákali v kalužích na náměstí.
Doba, kdy je pes štěnětem a věří, že každý člověk k němu vztahuje dlaň v pohlazení, odezní i u Jakuba odešla.
Celkově si myslel, že lidé a vrány zní hrozně podobně samé pískání, křik, hádky na zastávce. Navzájem se postrkují, vyhánějí psa, aby v nohách nepřekážel.
Proč je rád? Ani odpověď hledat nechce…
S vránami je to zas jiné. Ty drzounky se rozhodly krást Jakubovi to jediné, co mu holky z internátu nechaly k snědku.
Jakub proto na ně s vrčením vždy vyrazil. Ptáci odlétli, vrány zákeřně poletovaly kolem a radily se, jestli se nenechat odehnat tak snadno.
Tak plynul den. S vránami se hádal, vyměřoval je pohledem která má ještě celý ocas a kolik pýchy jí vydrží , dvounohým sprostě nadával…
Na žluté zastávce se vlastně žilo docela dobře. Palác to není ale před deštěm nebo větrem tam ocas schováš vždycky. Jen těch lidí, těch je až moc…
Hele, roztekl ses tu jako císař pán, nech projít! nějaká bota vyrušila psa ze spaní.
Jakub otevřel oči. Bota se pokusila přeskočit jeho packy, ale pan pán zastávky měl jiný plán:
Chceš bojovat? Počkej, ukážu ti, kdo tu vládne!
Jakub okamžitě vyskočil. Bota nestačila uhýbat, zjevně měla co dělat utéct pryč, ale přijel autobus.
Nejvíc ze všeho Jakub nesnášel, když lidi vyskakovali do autobusu, u kterého si mezi sebou cosi povídali. Tak mu už pár protivných uniklo.
Samotná bota ale zůstala ležet na zastávce sama, bez pána. Osamělá a bez života…
To máš za to! Jakub byl spokojen výsledkem bitky. Trofej několikrát ožužlal a hrdě ji zatáhl ke koši.
Zuzko, nech tu praštěnou bestii, světlovlasá žena stáhla kamarádku dál.
Pošahaný pes, tomu se tu nikdo neubrání, přidal se muž s cigaretou.
Nedopalek prolétl kousek od Jakuba, což si vyžádalo další štěkot. Muž nadával a odešel na druhý konec zastávky.
*****
Další den potkal Jakub znovu pána boty. Nebyl sám.
Tady! prstem zuřivě ukazoval na Jakuba, ale stál radši dál. To je ta agresivní psina! Udělejte s tím něco!
Co jako? pokrčil rameny druhý muž v uniformě. Nejste první, kdo si stěžuje. Ale tady u nás nemáme žádnou odchytovou službu.
Pán boty ztichl, začal rozhazovat rukama a štěbetal jak sojka. Jakub zpozorněl.
Nakonec se i druhý muž rozčilil. Jakub zaujatě sledoval hádku to byl pohled! Kdyby lidi věděli, jak je to směšné…
Vy jste přece vrátný, ne? rozhořčeně vyhrkl pán boty.
Jakub neštěkl ani slovo. Tohle bylo vtipnější než všechny vraní hádky o kousek ořechu.
Pánovi boty se skoro zdálo, že se pes samolibě usmívá. Ale to se mu asi jen zdálo!
Já hlídám internát, ne autobusovou zastávku! vrátný mířil ke dveřím. Pak se ještě otočil Hoďte mu kost, a nehněvejte si ho, nebude se po vás sápnout.
Vrátný to myslel dobře.
Děkuju, mám mu sem rovnou tahat i půlku oběda z kantýny? ironicky odsekl pán boty. A obrátil se k psovi: Ty pse, co děláš? Škoda s tebou plýtvat slovama! Zvíře jedno!
Zvíře očima doprovodilo pána boty až do autobusu, skoro jako by ho vyšoupl silou pořádaného napínavého závodu.
Jakub štěkal, zatímco rudý obličej pana Stanislava Novotného, jak se skutečně jmenoval majitel boty, mizel za zamlženým oknem…
Dalším setkáním se nedalo vyhnout. Stanislav Novotný byl právě povýšen na zástupce ředitele výroby ve fabrice, všechno pro něj bylo nové, a teď ty patálie s tímto čoklem na zastávce! Navíc auto měl v opravě. Každé ráno na zastávce ho vítal nenávistný štěkot. Co mu ten blechatec udělal, že ho tak nesnáší?
Od toho dne jako by Jakub zanevřel na všechny kromě Stanislava Novotného. Ostatní mu byli ukradení.
Pes dychtivě čekal, až ze známého autobusu vystoupí onen známý muž!
Jednoho rána se Stanislav rozhodl poslechnout radu vrátného už ho nebavilo, když se mu zaměstnanci smáli kvůli psovi. V kantýně koupil karbanátek a nesl ho Jakubovi.
Jezte! vyklopil pamlsek před psa, a čekal…
Jakub už byl připraven opět vyštvat pána boty směrem do autobusu. Ale ta vůně karbanátku sváděla…
Zmizel v mžiku. Na asfaltu zbyla jen jeho nejmilejší vůně. Jakub se oblízl a podíval se na člověka.
Vážně ti nestačí? Já nemám ženu, karbanátky vařit sám neumím. A nosit ti je furt z kantýny nakonec mi praskneš vztekem!
*****
Druhý den Stanislav překvapeně naslouchal poznámce Ludmily.
Pane Novotný, Jakub vás přestal nesnášet? Podívejte, už neštěká! zasmála se růžolící sekretářka Ludmila.
Asi získal respekt, odvětil pyšně Stanislav a hodil po Jakubovi zvědavý pohled.
Od té chvíle začal ten osamělý rezavý pes oceňovat každodenní pamlsky karbanátek přišel vždy s Novotným.
Možná přece jen nejsou všichni lidé tak hloupí, jak si Jakub myslel? Třeba se od vran, co se každé ráno hádají o jakýsi staniol, v něčem liší…
Začalo pořádně přituhovat. S prvními vločkami pokryl žlutou zastávku sníh, z polí foukal ledový vítr.
Stanislav tradičně nachystal Jakubovi karbanátek a další dobroty.
Třesoucí se pes natáhl nos, a jako obvykle sotva karbanátek zahlédl, už nebyl. Byl by přísahal, že mu tam dávají mizící pamlsky!
Stanislav chvíli pozoroval Jakubovy třesoucí se boky.
Autobus už je tu, pane Novotný, připomněla Ludmila a zatahala ho za rukáv, ale muž mávl rukou.
Ach jo! zavzdychal s nějakou zvláštní lítostí a zamířil zpět ke vrátnici.
Za chvíli se ruka v černé kožené rukavici opatrně dotkla Jakuba. Pes upřeně pohlédl na muže.
Mrzneš, tuláku, co? Dneska už nejsi tak statečný. Lehni sem na karton, aspoň trošku tepleji… Karton přisunu sem. Ze strany je to lepší… Tady máš ještě karbanátek…
*****
V sobotu byl Stanislav doma. Záhony před jeho domkem na kraji Berouna zmizely pod vrstvou sněhu. Vítr honil sněhové krystalky jako šílený.
Stanislav si osmažil vejce s klobásou, posnídal, šel do garáže pro lopatu. Ruce makaly, sníh létal z cesty pryč, ale myšlenky bloudily daleko…
Najednou přestal a zadíval se na vířící sněhové vločky. Něco si mrmlal, mrštil lopatou a rozběhl se pryč ze dvora…
Na zastávce nebyl nikdo. Jakub věděl, že jsou dny, kdy lidé skoro nechodí. Autobus otevře dveře, ven vystoupí sotva tři osoby.
V takové dny kručel Jakubovi v břiše obzvlášť hlasitě. Ani ženy z internátu nebyly ten den vidět.
Jakub vstal. Věděl, že bude muset běžet pořád dál, až k obchodu a domům. Tam občas něco vyžebral, když na zastávce nebylo nic.
Právě chtěl opustit svůj úkryt, když před jeho čumákem opět zastavil autobus.
Kam se ženeš? Chceš se ztratit ve vánici?
Stanislav vyskládal z tašek několik párků. Pes je hltal, jako by měl zmizet i s autem.
Karbanátky nejsou, dneska je kantýna zavřená, trochu se omlouval Stanislav. Ale přinesl jsem ještě něco…
Na zastávku přitáhl velkou krabici se starou ošoupanou dekou.
Nic lepšího mě nenapadlo. Běž, zalehni si, aspoň trochu ti tam bude lépe…
A najednou už pro Jakuba neexistoval sníh ani vítr. Uvnitř něj se rozlilo zvláštní teplo.
Jakub měl jen jedinou myšlenku: ještě nikdy mu nikdo žádné takové místo nepřipravil…
*****
Už několik dní Jakub odmítal žrádlo od Ludmily.
Ale koukej, jsou to přece ty samé karbanátky, co jsi dostával od pana Novotného. Je nachlazený… Nepřijde ještě, Ludmila pokrčila rameny.
Jakub svěsil uši a díval se na ni.
Vyskočil vždycky, když se otevřely dveře autobusu nebo vycházejí lidi z vrátnice fabriky. Ale on nepřicházel…
Jakub si zklamaně lehl na svou deku do krabice. Vrány se za zastávkou hádaly o kus chleba, každá chtěla ulovit sousto do svého tajného úkrytu.
Pes je tiše sledoval. Haf! Pošetilé ptactvo! I on měl své tajné místo díru pod zastávkou, hned za košem.
Vyrazil z přístřešku, zamířil k díře. On není jako ty křičící vrány, jež zapomenou na své poklady. Tady je bota. Samozřejmě, že si ji pamatoval. Kdysi ji nenáviděl. A teď?
Jaký to pocit s ním cloumal? Bota byla pořád tam. Kde je Stanislav Novotný? Jakub už chápal, že ostatní lidé jeho člověku dali přezdívku. Jeho člověku
Ale je to vůbec přítel? Může být pes skutečně pes, když má člověka, a ten mu přesto zmizí?
Jakub zahnal vrány. Něco v něm se probudilo. D dost… Už ho nebavily ty jejich hádky! Půjde pryč!
Stanislave! Stanislave!
Jakub zpozorněl a s nadějí upřel pohled na mladou ženu s telefonem v ruce.
Slyšíme se? Jdu do autobusu… Beru vám složku s dokumenty k podpisu…
Ludmila se posadila do autobusu a vůbec si nevšimla, že za ní, jako stín, proklouzl rezavý ocas…
*****
Pes s Nadějí sledoval dívku, když ještě několikrát hlasitě zopakovala jméno jeho člověka.
Ludmila si pečlivě omotala šátek kolem krku a vystoupila z autobusu. Pes za ní, s černou botou v tlamě.
Jakub měl skvělou náladu. Jak si vůbec mohl myslet, že je ten bílý sníh studený a odporný? Takhle krásně křupe pod botami Ludmily.
Ta zazvonila u branky, a brzy se ozval známý hlas. Pes zaštěkal dojetím. Ludmila, která ho po cestě vlastně nevnímala, se polekaně sklouzla. Složka dokumentů s radostí přistála v závěji…
Pane Novotný, třeba byste mi mohl nejdřív pomoct vstát, než začnete objímat toho psa?
Dojatý pohled Stanislava Novotného se zaleskl. Kde se vzaly ty slzy?
Ty jsi došel ke mně? Ty jsi mě našel? A co, ještě dárek mi neseš, co? opakoval, objímal psa jednou rukou, botu svíral druhou.
Ludmilu samozřejmě zvedli. A dostala na zahřátí čaj.
Pořád jsem to nechápala, pane Novotný, promluvila Ludmila, když Jakub šmejdil v kuchyni, proč jste si psa nevzal domů dávno? Vždyť v rodinném domku má místa habaděj
Bál jsem se, tiše přiznal Stanislav, dlouho jsem byl sám, víte. Pes to už je starost, odpovědnost. To je jako malá rodina Teď už ho ale nepustím z domu. Až budu zdravý, naučím se i karbanátky vařit
Takže vás musíme obsadit útokem, zasmála se Ludmila a zavrtěla hlavou. Ještěže si Jakub nakonec přišel pro vás sám.
Ludmila skryla úsměv, jako by se napila čaje
Dnes jsem konečně pochopil, že někdy je třeba jen trocha čas a trocha odvahy, abychom si pustili nové přátele k tělu. Pes možná dává víc, než čekáte a když máte to štěstí, stane se z vás nakonec rodina.
