Naděžda si nedokáže představit, co se s ní právě teď děje. Její muž, její jediný, člověk, kterého pokládala za svoji největší oporu, jí dnes ráno řekl: Já tě už nemiluji.
Šok byl tak velký, že zůstala stát v bizarní pozici a nevěděla, co dál, zatímco on pobíhal po bytě, balil si věci a cinkal klíči. To jí teď ještě chybělo. Nedávno jí náhle zemřel tatínek a ona musela, přes vlastní bolavé srdce, držet pohromadě maminku s prošedivělými vlasy a sestřičku po vážném úrazu hlavy je od osmnácti let se zdravotním postižením. Blízcí žijí v nedalekých Čelákovicích. Syn Filip nastoupil do první třídy. V červnu jim zrušili podnik, kde pracovala, a zůstala bez práce. A teď i manžel
Naděžda si objala hlavu rukama, sedla si ke stolu a tiše se rozbrečela.
Pane Bože, co mám dělat? Jak mám žít? Ježišmarjá, Filip! Musím pro něj do školy!
Denní starosti ji přinutily opět vstát a jít.
Maminko, ty jsi plakala?
Ne, Filipe, ne.
Ty pláčeš kvůli dědečkovi? Mami, strašně mi chybí!
I mně, synku. Ale musíme být silní. Náš dědeček byl vždycky statečný. Teď je mu u Pána Boha dobře, neboj se, konečně si odpočine, za života si to nikdy nedopřál.
Kde je táta?
Táta je asi zase na služební cestě. Co škola, jak bylo dneska?
Musí se žít dál. Nemá mě už rád? To se nedá nic dělat. Lásku si vynutit nelze. Něco jí v tom všem uteklo.
Když Filip svačil a hrál si s plastovými vojáčky, Naděžda sedla k manželovu notebooku, který zůstal doma. Nikdy předtím ho nekontrolovala. Do mailu se dostala snadno heslo bylo v levém rohu. Ještě nestihl smazat poslední konverzaci. Opravdová láska pro jinou. A ona je teď ta nemilovaná. Deset let byla naší slunečnicí, po osmi letech boje o miminko ještě naší maminkou.
Teď se všechno změnilo. Musí si zvyknout. Především ale musí najít práci. Její vysokoškolský diplom nikoho nezajímá. Podpora v nezaměstnanosti je mizivá, stejně s ní nic nevyřeší.
Co se stalo? Kde udělala chybu? Její pečlivý a férový muž se během chvíle proměnil v cizince. Všechno, co společně budovali, je rozestavěné. Naštěstí mají střechu nad hlavou a v jedné místnosti se dá bydlet.
Práce, jak moc tě potřebuju! Naděžda má chuť znovu plakat, ale nemá kdy.
Hledání trvá několik dní. Marně. Prvňák a samota, šance jsou téměř nulové. Jednoho večera zazvoní telefon kmotr Roman:
Nadějo, manžel se ti nevrátil?
Ne, pořád nic.
A šla bys dělat skladovou účetní?
Ty to myslíš vážně?
Jasně, práce je s přestávkou. Můžeš si dojít pro Filipa nebo ho dát na družinu. Plat 25 tisíc. Málo, ale lepší než nic. Zítra vám přivezeme brambory, cibuli a slepici.
Romane, já mám doma slepice, snáší nám vajíčka. Ty moje nám teď zachraňují rozpočet.
Ať snášejí dál, proto je nezabiješ.
Děkuju, jak se má vaše Galina?
Drží se, je to bojovnice.
Roman je vždycky takový. Jeho žena prošla těžkou operací, bere chemoterapii, a on si nikdy nepostěžoval, že mu teď vše doma visí na krku. On má prostě všechno v pořádku.
Naděžda si oddychne: snad přežiju. Díky Bohu, ten nikdy nezklame. Díky za Romana.
Práce byla celkem jasná a někdy zbyla chvilka na přemýšlení a tiché slzy: co se vlastně stalo?
Dny, týdny, měsíce ubíhají. Po roce Naděžda zjistí, že zase cítí hlad, dokáže spát, smát se a radovat se z pokroků syna. Bolelo to, když manžel vodil Filipa na víkendy. Nikdy mu v tom nebránila jejich vztahy nesmějí nešťastnit dítě. Tak ráda by se zeptala: čím jsem ti ublížila? Ale tušila, že důvodem je jen nečekané zamilování muže do někoho jiného. Vzpomněla si na slova z nějakého filmu: Láska je jen do první zatáčky, pak začne život. Pro ni byly láska a život nerozlučné. A pro něj?
Letos je podzim pokračováním léta: teplo, stromy zelené, děti si venku hrají, záhony zdobí astry a chryzantémy. Den, kdy Naděžda zahlédla upřený pohled Michala se od ostatních nelišil snad jen slunce svítí jasněji a hudba z okna sousedů hraje hlasitěji. Nebo možná právě teď měly dvě samoty potkat podle osudu.
Slečno, můžu vám pomoct? Neměla byste tak tahat bedny.
Jsem zvyklá.
Ale to je škoda, aby taková pěkná ženská tahala takové věci.
Pomáháte všem hezkým ženám? Máte službu na rohu?
Jasně, čekám tady každý den, až konečně spatřím tu pravou.
Nedalo se nesmát. Smáli se oba nahlas, až slzeli.
Michal, podal jí ruku, v očích mu poskakovaly veselé jiskřičky.
Naděžda.
Naděždo, cizí žena Znáte tu písničku?
Ne, ale já nejsem vdaná.
To mám štěstí! Potkal jsem ženu svých snů a ona je volná! To je dneska štěstí.
Máte smysl pro humor. A co vážné věci?
V tom je také pořádek. Naděždo, pojďme dnes večer do kina, popovídáme si.
Nemůžu, musím pro kluka do družiny.
To snad není pravda! Máte syna? Vám snad dvacet! Která družina?
Je mi pětatřicet.
Mně taky. To je náhoda. Ale opravdu bych vám hádal méně.
A teď?
No Přemýšlím. Každý chlap touží po synovi. A vy to tady tak řeknete nejste vdaná, tak kde je tatínek malého?
Nechci o tom mluvit.
Jasně. Neptám se. Tak aspoň o víkendu. Můžeme s klukem na nějaký dětský film.
O víkendech je Filipek s tátou.
Naděždo, nechci vás otravovat. Ale jestli budete mít někdy pár volných hodin, dejte vědět. Tady máte vizitku jsem dětský hematolog.
To je vážné povolání.
A času hledat krásné ženy moc není.
Dobře, Michale, já se ozvu, řekla Naděžda.
Budu čekat.
Ten podzim byl snad opravdu darem pro ně dva. Jemné sluneční paprsky rozzářily všechny odstíny barev v listí i květinách, příjemné dny je vylákaly do všech parků v Praze. Objevila se mezi nimi něha, která překonala bolest a roztočila je do podzimního tance pod zlatým listím. Překvapivě i pro sebe Naděžda začala cítit silné city k tomuto muži. Po měsíci a půl jejich schůzek ho nesměle pozvala “na čaj”.
Naděnko, nezlob se, ale dnes k tobě nepřijdu. Všechno v sobě potřebuji zpracovat, poprvé v životě si tolik věcí uvědomuji. Věříš mi?
Další víkend odjeli do chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, kde Michal pronajal domeček připomínající malý zámek. Uvnitř útulno, ale Naděžda viděla jen jeho laskavé oči a tonula v nich, v jeho náručí. Netušila, že to nejintimnější může být tak krásné.
Michalku, kde to jsem? Co se to se mnou děje? Mám pocit, že umírám. Tak moc tě miluji. Jak jsem doteď bez tebe žila?
Jsi překrásná! Jsem nejšťastnější chlap na světě!
Brzy už bylo těžké se loučit.
Naděnko, vezmeš si mě?
Míšo, rozvod mám až koncem měsíce.
A hned si mě vezmeš, ať ti tě někdo neodvede.
Holka si sama vybere, ne každému se poddá. Já už svého milého mám. Ale Míšo, prosím tě, bez velkých oslav. Jen se vezmeme a ty mě odvezeš do toho našeho zámku.
Dobře, lásko, jak si přeješ.
Roman s Galinou byli svědky u zápisu na matrice. Maminka se sestrou poslaly rozzářené blahopřání. Brzy se přestěhovali do Michalem pronajatého dvoupokojového bytu a společně ho zvelebili. Nejvíc si Michal dal záležet na pokojíčku pro Filipa. Už se znali, ale pro Filipa, pro kterého byla rodina pořád jen maminka a tatínek, bylo těžké přijmout nového člověka.
Naděnko, nezlob se, pojďme nechat Filipa zkontrolovat. Připadá mi bledý.
No tak, Míšo, má těžké období, těžce nesl rozvod, doufal, že se to nestane. Četla jsem, že pro dítě je rozchod rodičů horší než smrt.
Máš pravdu, moudrá ženo. Sám jsem si tím prošel, vím, jaké je to peklo. Ale odběr krve uděláme, ano, Filipe?
Ten den dorazil Michal domů se sklopenou hlavou. Naděžda pochopila: něco je zle.
Naděnko, prosím tě, klid. Jsou tam změny v jeho krvi Intuice mě nezklamala. Zítra si ho vezmu do nemocnice.
To byla krutá nespravedlnost. Má snad za své štěstí pykat? Navíc takhle? Leukémie. Hrozné slovo.
Začal jiný život. Naděžda si vzala neplacenou dovolenou nevěděla si představit, jak by její syn snášel nemocnici beze své mámy. Držela Filipa za ruku a šeptala: Vydrž, synku! Ty jsi můj silák, vždy jsi mi byl oporou. Nikdy jsme se neopouštěli a teď jsme tu spolu.
Když byla vyčerpaná, Michal ji posílal domů vyspat se a zůstával s Filipem. Ona však většinou jen ležela a zírala do stropu.
Volal bývalý manžel a poženoval ji, aby se odhlásila z nedostavěného domu.
O syna se postarám. Bude chodit ke mně domů.
Měl bys ho jít aspoň navštívit.
Nemůžu. Odjíždím z Prahy služebně.
Michal ji pohladil po rameni:
Naděnko, zvládneme to sami. Na minulost nemysli.
Je to smutné. Dala jsem do domu veškeré úspory. Ale teď to není podstatné! Myslet na minulost je dnes zbytečné.
Neřeš to. Mysli jen na Filipa! Já se postarám, vždy jsem snil o vlastní rodině. Bůh nám vás nevezme.
Michale, jaké jsou výsledky?
Pracujeme na tom. Zatím špatné.
Naděžda tiše pláče. Filip nesmí nic poznat.
Strýčku Míšo, co mám s krví?
Víš, v krvi jsou bílé a červené lodičky. Ty tvoje spolu válčí.
Kdo vyhrává?
Zatím bílé.
A co bude dál?
Pomoz červeným!
Mami, vezměte mě jinam. Jsem unavený.
Naděnko, pojďme filipa odvést do našeho zámku. Je hezky, budeme chodit do lesa, ať si odpočine.
Jarní krajina rozkvétá keřy a stromy, ve třech se toulají lesem, těší se z každého kvítka a trávy. Občas Filip ztichne, soustředí se a nehýbe se.
Copak, Filipe, je ti špatně?
Mami, neruš, mám námořní bitvu!
Krátký odpočinek rychle utekl. Filip se zlepšil, má dokonce růžové tváře.
Mami, kde je táta?
Na služebce.
Zase? No, nevadí.
Po návratu do nemocnice opět kontrola krve. Vedoucí laboratoře přišla osobně:
Pane doktore, kam jste vašeho syna vezl?
Do přírody, na Křivoklátsko. Proč?
Má krásnou krev. Nastala remise.
Michal přiběhl do pokoje.
Filipe, co jsi dělal? Je ti lépe, synku. Naděnko, neplač. Uzdravuje se. Filipe, co jsi s těmi lodičkami dělal?
Tati, pamatuješ, jak jsi říkal o lodičkách? Vyhrával jsem každý námořní boj červenými.
