Nečekaná odpověď
Karolína nemohla vystát Standu. Celých sedm let, co byla vdaná za jeho nejlepšího kamaráda Michala.
Štval ji jeho hlasitý smích, ta směšná kožená bunda, a jeho zvyk plesknout Michala po rameni a zaburácet: Ty vole, nech mě hádat, manželka zase nas***á, co? jí doháněl k šílenství.
Michal vždycky mávl rukou: On je trochu magor, ale má srdce ze zlata. V tu chvíli se Karolína zlobilá i na manžela: jak může být zlaté srdce omluvou pro pokažený večer?
Když Michal zemřel uklouzl, spadl, Standa v té své bláznivé bundičce stál na pohřbu opodál, potichu a rozpačitě. Díval se někam do dálky nad hlavy ostatních, jako by viděl něco, co ostatní nevidí.
V duchu si Karolína pomyslela: Tak, a konečně mi dá pokoj. Díkybohu.
Jenže nedal. Za týden přišel. Zaklepal na dveře její tiché, osiřelé garsonky.
Karolíno, rozpačitě začal, můžu aspoň oloupat brambory, nebo něco pomoct?
Není třeba, odpověděla přes pootevřené dveře, hlas úplně prázdný.
Ale je, trval si na svém a protáhl se do předsíně jako průvan.
Tak to všechno začalo.
Standa opravoval vše, co se rozbilo. Karolíně občas připadalo, že se ty věci schválně kazí, jen aby měl důvod přijít.
Tahá domů těžké tašky s nákupem, jako by se chystal na obléhání Prahy.
Jejího syna Toma vozil do Stromovky, odkud se vracel celý rozesmátý a pobledlý, což bylo bolestné, protože s Michalem byl Tom vždycky tichý a vážný.
Bolest byla najednou stálá součást jejího života. Ostrá, když našla Michalovu starou ponožku. Tupá, když večer dělala čaj do dvou hrnků. A taková zvláštní tesknota, když viděla, jak ten nemožný Standa dává talíře na špatná místa při prostírání stolu.
Byl živou upomínkou na Michala, jeho pokřiveným zrcadlem. Trpěla jeho přítomností, ale postupně jí začala děsit možnost, že zmizí. Protože by zbylo už jen prázdno
Kamarádky jí špitaly: Karolíno, vždyť on tě už dávno miluje! Nepropásni šanci! Máma říkala: To je dobrej chlap, dáváš pozor, ať ho nevyplašíš? Karolína se ale jen vztekala připadalo jí, že Standa jí krade smutek, nahrazuje ho svou dotěrnou péčí.
Jednou, když opět přitáhl síťovku brambor (byly v akci!), už to nevydržela.
Dost, Stando! My si poradíme. Chápu, že že se staráš
Jenže já nechci. Nebudu. Ty jsi Michalův kamarád. Zůstaň tím.
Očekávala nějakou reakci, výmluvy, dotčenost. Ale Standa jen zčervenal jako školák a sklopil oči.
Rozumím. Promiň.
A odešel. Jeho nepřítomnost byla najednou hlučnější než jeho každodenní chození.
Tomáš se ptal: Mami, kde je strejda Standa? Proč už nechodí? A Karolína, objímající syna, si v duchu nadávala: Protože jsem blbá. Vyhnala jsem jediného člověka, který nechodil něco brát, ale chtěl něco dát.
Standa se objevil po dvou týdnech. Zabouchal v noci. Voněl podzimním deštěm a rumem. Oči kalné, ale umanuté.
Jen na chvilku, jo? Jen něco řeknu a hned půjdu.
Pustila ho.
Posadil se na stoličku v předsíni, mokrou bundu nesundal.
Neměl bych, začal zachraptěle, ale už to v sobě neudržím. Máš pravdu. Choval jsem se jako debil. Jenže něco jsem mu slíbil.
Karolína ztuhla, opřená o zeď.
Co jsi slíbil? šeptla.
Standa na ni pohlédl s takovou bolestí, že ji bodlo u srdce.
Michal to věděl. Ne stoprocentně, ale tušil. Měl v hlavě časovanou bombu. Aneurysma. Doktoři říkali, že může kdykoliv rupnout. Rok, maximálně dva. Tobě to neřekl, nechtěl tě děsit. Ale mě mě ano. Měsíc před tím, než spadl.
Svět Karolíny, už tak na spadnutí, se zhroutil docela. Sklouzla po zdi na podlahu. Srdce jí tlouklo někde u krku.
Co co řekl? sotva slyšitelně.
Řekl: Stando, ty jsi jediný, komu doopravdy věřím. Pokud se něco stane dej na moje lidi pozor. Tomáš je malej, Karolína je na povrchu silná, ale uvnitř může se zlomit. Nedovol to, Stando! A já mu na to: Prosím tě, budeš tady do sta let! Ale on Standovi se zlomil hlas, podíval se na mě úplně klidně a říká: Zkus, abys ji rozmiloval. Ona nesmí zůstat sama. Stejně jsi k ní byl vždycky fajn. To je správně
Odmlčel se.
To je všecko? vydechla Karolína.
Ještě řekl zašeptal, otřel si tvář rukou. Nejdřív mě bude nenávidět. Protože jí tě budu připomínat. Ale vydrž. Dej jí čas Zvykne si. A pak jak to vyjde.
Pomaloučku se zvedl.
Tak je to. Snažil jsem se jak jsem dovedl. Doufal jsem Jenže ty ses na mě tak podívala A já pochopil. Nikdy pro tebe nebudu víc než Standa, Michalův kamarád. Takže jsem Michala zklamal. Nesplnil jsem slib. Promiň.
Chystal se odejít.
V tu chvíli Karolína konečně přijala ten příšerný, nevyslovitelný fakt. Přijala děsivou lásku Michala, který na ně myslel i tváří v tvář smrti. Přijala Standovu až směšnou, ale svatou věrnost, že dva roky táhl tenhle svůj kříž bez nároku na vděk.
Stando, oslovila ho tiše.
Otočil se. V očích už neměl ani špetku naděje. Jen únavu.
Opravil jsi mi tu kapající baterii, co Michal dva roky sliboval napravit.
No jo
Odvezl jsi Tomáše na chalupu v den, kdy jsem se zavřela v koupelně a nemohla přestat brečet.
Taky
Pamatuješ si, kdy má moje mamka narozeniny, i když já zapomněla.
Přikývl.
A to jen proto, že tě o to požádal on?
Standa vzdychl:
Nejdřív ano. Pak už to bylo jinak. Protože jsem jinak nemohl.
Karolína se zvedla, přišla k němu. Zadívala se na tu jeho známou bundu. Do obličeje unaveného chlapa. A poprvé za dva roky v něm neviděla Michala. Viděla Standu. Toho, kdo nejdřív byl jen kamarád jejího muže, a pak na sebe vzal povinnost milovat jeho rodinu.
Zůstaň, řekla rozhodně. Dám ti čaj. Jsi úplně promrzlý
Díval se na ni s nevěřícím výrazem.
Čaj? zopakoval. Pivo bys tam někde neměla?
Karolína se rozesmála. Prvně po strašně dlouhé době. A pochopila, vlastně pocítila: už nebude odstrkovat ruku, která se, sice nejistá a unavená, snaží pomáhat. I když je v divné staré kožené rukavici.
