Tajemství
V malé středočeské vesničce, která spíš připomínala zapomenutý kout než město, žila jedna dívka jménem Doubravka. Když jí bylo asi deset let, vzala ji maminka, která hodně věřila na pověry, za místní kartářkou paní Vondráčkovou. Starší žena rozložila karty a povídala:
Tvoje Doubravka bude šťastná, všechno se jí povede. Jen vedle ní nevidím žádného chlapa.
Tehdy malá Doubravka sice úplně nevěděla, co to znamená, ale ta slova se jí vryla do paměti do konce života.
Roky plynuly. Doubravka vyrostla vysoká, krásná, s havraními vlasy po mamince. Kluci z okolních vesnic ji obletovali, ale ona se žádným nezůstala dlouho. Tu chodila s jedním, za měsíc s druhým, ale žádný ji neuchvátil natolik, aby s ním zůstala.
Ačkoliv byla dobrá žačka, nakonec nikam na školu nešla. Zůstala ve vsi a nastoupila do mlékárny Laktos v Benešově. Šuškalo se, že má něco se svým šéfem, ale společně je nikdy nikdo neviděl.
Stárší ženy v dílně často nabádaly nové:
Doubravko, aby ses tu nezasekla! S takovou krásou bys měla jít do Prahy, tam by tě hned brali.
Doubravka se jen culila a nikdy nic zpátky neřekla.
A najednou celou vesnici obletěla zpráva: Doubravka je těhotná!
Začaly se vést všemožné rozbory o tom, kdo a kdy ji udělal šťastnou. Každý měl svůj tip, ale nikdo si nebyl jistý, kdo je vlastně otcem dítěte.
Maminka byla nekompromisní:
Tak ses dočkala! Ostudu jsi mi udělala! Žij jak umíš, už na mě nespoléhej. Když jsi to zvládla udělat, tak to zvládneš vychovat. Měsíc a vypadněte!
Dobře, mami, klidně odvětila Doubravka, odejdu. Ale pak mě zpátky nelákej.
Za dva týdny Doubravka koupila malý domek a všechno potřebné vybavení. Lidé říkali, že měla kliku: děti bývalé majitelky si svou matku vzaly do města a starý dům prodaly za hubičku. Kde mladá a těhotná Doubravka vzala i těch pár tisíc korun, to nikdo nezjistil.
A tím začala série zázraků. Domek byl brzy opravený, obehnaný plotem, ve dvoře vykopali studnu. Ze sousední vesnice přijela firma a během týdne bylo vše hotové.
Pak se u Doubravky objevila zásilka s novou lednicí, pračkou, dokonce i s gaučem. Doubravka chodila šťastná, srdečně zdravila sousedy, mezi lidmi působila naprosto vyrovnaně a spokojeně.
Na podzim se jí narodil syn Vlastík. Ve dvoře malovaného domečku se objevila modrá kočárka. Doubravka se rychle zotavila, zkrásněla ještě víc, chodila hrdě s vytaženou hlavou a byla celkovým vzorem.
I když jí doma práce přibývalo miminko, zahrádka, otopit kamna, nakoupit, snaprat, vypět, prát a vařit , nikdy si nestěžovala. Na těžký život byla zvyklá od mala, takže všechno zvládala.
Ženy z okolí, když viděly, jaká je Doubravka dříč a jak je hodná, postupně se s ní spřátelily. Občas pohlídaly Vlastíka nebo poslaly manžela s motykou na dlouhé záhony. Ale většinu práce zvládala sama.
Když byly Vlastíkovi asi dva roky, přiřítila se sousedka k druhé rozčileně:
Viděla jsi to?
Co zas?
Doubravka je zase těhotná!
Ale prosím tě!
Jenže brzy bylo jasno: V Doubravčině zahrádce se opět objevila modrá kočárka, a zvědavost, kdo je tentokrát otcem, se v celé vesnici rozjela na plné obrátky. Teorie ale nikdo nevznášel nikdy ji s žádným mužem nikdo neviděl!
Doubravka na řeči nereagovala. Žila po svém a budovala svůj ráj na dvoře se objevila nová sauna, dělníci jí dotáhli plyn až ke dveřím, v zeleninovém záhoně vyrostl polykarbonátový skleník vůbec ne levný.
Kde ta ženská pořád bere peníze? řešili ve vsi. To bude mít někde v pozadí šéfa! Jenže kdo přesně, to zůstalo tajemstvím.
Brzy se narodil druhý syn, Matěj. A za dva roky třetí Ondřej. Tři syny přivedla Doubravka na svět a nikdo nevěděl, od koho.
Někdo se jí vysmíval, jiný ji obdivoval, jak skvěle se stará o děti, jak je neúnavná a nikdy není vidět v hospodě. Jiní na ni hanlivě ukazovali prstem a používali ji jako odstrašující příklad pro vlastní dcery.
Doubravčina matka ji nechápala, styděla se a vnuky nikdy nepoznala.
Doubravka ale vždy chodila pyšně s hlavou vzhůru a o názory druhých se nestarala.
A čas běžel dál. Jednoho dne přijelo před Doubravčin dům krásné auto. Z něj vystoupil pan ředitel mlékárny, pan Holub, s ohromnou kyticí. Vešel dovnitř a během chvíle se před domem shromáždili snad všichni ze vsi, trnuli zvědavostí.
Denně se vědělo, že pan ředitel Holub před rokem pochoval ženu, kterou až do konce opečovával. Neopustil ji, staral se o ni s pomocí pečovatelky, ale nikdy ji nezanedbal.
Když Doubravka se svým hostem vyšla ven, bylo kolem tolik lidí, že se rozpačitě usmívala. Pan Holub ji přivinul k sobě, políbil a nahlas, aby všichni slyšeli, oznámil:
Doubravka si mě vezme. Spolu s našimi syny vás všechny zveme na svatbu!
Nastalo ticho všem svitlo až teď, kdo Doubravčini kluci připomínají…
A najednou se ze všech stran ozývala gratulace. Po velké a veselém svatebním dni si Doubravku i s dětmi odvezl do svého domu. S bouráním a nošením pomáhala celá vesnice.
A za rok přišla na svět vysněná holčička Barborka…
Od té doby už na věštby moc nevěřím. Život je plný zázraků a štěstí najde cestu, i když všechno vypadá jinak. Člověk má jít svou cestou, nenechat se zlomit cizími řečmi a každý den si vychutnat naplno. Důležité je nebát se stát si za svým.
